Konvergence, česky sbližování, je široké téma, které se zahrnuje i fenomén dohánění, tedy přibližování se úrovni vyspělých zemí s usazenou ekonomickou strukturou. Týká se nejen tzv. rozvíjejících se zemí, jejichž symbolem se staly země BRICS, ale také zemí ve středněpříjmové pasti, kam patří i Česko. A samozřejmě je konvergence jedním z velkých témat EU a eurozóny.
Stačí vzpomenout na tzv. konvergenční kritéria, která měla zajistit ekonomické sbližování zemí, které zavedly euro. Euro se přitom samo stalo nástrojem prohlubující se divergence v rámci eurozóny. Není možné se přitom omezit „jen“ na Řecko. Problém je širší a týká se střetu dvou koncepcí. Na jedné straně zájem o samostatnou hospodářskou politiku, která umožní dohánění (ústící v ideálním případě v konvergenci HDP na hlavu), na straně druhé přístup dominujícího Německa - udržení hospodářské a měnové unie může být dosaženo jen na základě společných pravidel a jejich přísného dodržování.
Z toho pak nutně vyplývá návrat k idejím Helmuta Kohla, který v Eurozóně nechtěl mít tzv. jižní křídlo a představoval si ho jako spíše menší uskupení strukturálně podobných ekonomik. A k tomu dnešní německý ministr financí Schäuble dodává opětovný důraz na pravidla zosobňovaná Fiskálním kompaktem, včetně vyloučení nevhodných členů, v první linii právě Řecka.
Kdo určuje pravidla?
Jenže se zapomíná, že tento typ politiky není nějaké „neutrální“ lpění na pravidlech, ale má svůj mocenský zájem. Koneckonců, každá hra se hraje lépe, když jsou pravidla moje. Tohle velmi dobře znají USA, které se postaraly o svou dominanci v institucích a pravidlech po druhé světové válce. Tuto dominanci jim nyní rozvojem jiných institucí ohrožuje Čína. Ale Německo, se zpožděním, usiluje o to, aby jeho německá pravidla a jeho německé vnímání ekonomiky bylo uznáno jako jediné správné v celé eurozóně. Přísný postup vůči Řecku, který vyvolal celosvětový šok, má sloužit i jako výstraha případným kritikům, kteří by se v budoucnu mohli zpěčovat.
Evropská centrální banka nedávno vydala článek o konvergenci (Real convergence in the euro area: evidence, theory and policy implications). Země střední a východní Evropy konvergenci vykazovaly, ale výsledky za původních 12 členů eurozóny jsou dle analýzy ECB zklamáním. Znovu se objevil problém exogenních šoků, pro které chybí jak instituce, tak i finanční zdroje. Neboť na jejich pozadí je dlouhodobý problém tzv. konvergenčních kritérií – ignorování rozdílné ekonomické struktury, ale také politické kultury, včetně fungování institucí, všeobecně.
Orientace na kritéria výstupu (inflace, deficity atd.) je sice snazší, ale poskytuje jen velmi omezený obrázek o dané zemi. Analýza ECB ovšem také hovoří o nutnosti zapojení kontra-cyklické fiskální politiky, na národní úrovni, což je ovšem poněkud v rozporu právě s Fiskálním kompaktem. Na závěr pak konstatuje, že konvergence je národní problém, i když určitá opatření na úrovni EU – jako např. dokončení jednotného trhu – mohou pomoci. A zde je právě zakopaný pes. Národní problém (i odpovědnost) to bezesporu je. Jenže to, co chybí, je právě dostatečný manévrovací prostor pro samostatnou hospodářskou politiku.
Bez společných pravidel a jejich dodržování nelze budovat nic, samozřejmě ani hospodářskou a měnovou unii. Jenže zároveň nelze popřít, že každá země má nejen své fiskální dějiny, preference, ale také problémy či strukturální nedostatky. Racionální dilema mezi tím, kde je hranice nutných společných pravidel a kde dostatečný prostor pro samostatnost, která je nutnou (nikoliv dostačující) podmínkou pro konvergenci, je ovšem přehlušeno tím nejmocnějším faktorem – zájmy.
Dosti podrobně o tomto referuje Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD), která k tomuto tématu vydala Trade and Development Report 2014. V obsáhlé zprávě se věnuje tomu, jak se změnil, resp. omezil prostor pro samostatnou politiku v oblasti fiskální, finanční, průmyslové politiky i komplexně z hlediska multilaterálních institucí. Ukazuje jasně, že tento prostor se i přes různé dohody o volném obchodu spojené s investičními dohody (a s doložkou ISDS) neustále zmenšuje. Pro země, které chtějí konvergovat, je tak situace stále těžší. A opět se nejde tvářit, že za těmito dohodami o „volném“ obchodu a investicích není snaha těch nejbohatších zemí ochránit si svůj zájem a uchovat si svůj náskok.
Jak sladit národní suverenitu a legitimní zájem o dohánění s tím, že ekonomiky jsou nutně v současné době propojené, zůstává nadále vekou výzvou. Bylo by ovšem velkým omylem vnímat snahy vyspělých zemí o co možná nejvíce univerzální pravidla jako neutrální hru, která nakonec prospěje všem. Neboť právě ty vyspělé země to ví nejlépe. Nebýt v určitých historických etapách schopné si uchovat svá pravidla a ekonomickou suverenitu, nikdy by nebyly na současné pozici.
Totéž platí samozřejmě i pro eurozónu, která už se jako konvergující území tvářit nemůže. Automatická odpověď politických lídrů na všechny problémy, tedy „více Evropy“ (ve skutečnosti více německého politiky) řadě zemí vyhovovat nebude a ani nemůže. Dokáží se ale proti tomuto typu „pravidel“ postavit?
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Řecká tragédie v několika dějstvích
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
