Na funkci guvernéra Evropské centrální banky (ECB) si už brousil zuby Jens Weidmann. Jeho naděje byly nejspíše vždy trošku nadsazené, protože Weidmannovy názory se nejen rozcházely s pozicí Maria Draghiho, ale i s většinovým konsenzem směřujícím k uvolněné monetární politice.
Místo něj se nakonec do funkce guvernérky dostane současná šéfová Mezinárodního měnového fondu (MMF) Christine Lagardeová. A německý tisk už jede na plné obrátky: Lagardeová je nekompententní (je původně právnička, ne ekonomka), zanechala za sebou jako ministryně financí Francie rekordní deficity, nechává problémy vyhnít atd. Lagardeová jménem MMF také opakovaně kritizovala německou politiku dvojích přebytků (běžný účet, přebytek státního rozpočtu), což ji další přátele v této zemi také neudělalo.
Lagardeová je obecně považována za „holubici“, tedy za člověka, který bude mít tendenci jít spíše ve stopách Draghiho. Očekává se tedy, že bude prosazovat nadále nízké (resp. nulové) úrokové sazby a že se v případě zhoršující se situace může přiklonit k nějakému dalšímu stimulačnímu programu, který koneckonců naznačil již odcházející Draghi.
Tlak na Lagardeovou, která podle Deutsche Wirtschaft Nachrichten jen „prodlouží mejdan“, se spojil s kritikou Annegret Kramp-Karrenbauerové, tedy ženy, která vede CDU a od které se očekávalo (minulý čas je na místě), že zaujme místo příští kancléřky.
Kramp-Karrenbauerová se nyní začala vyjadřovat i k úrokovým sazbám, které podle ní poškozují střadatele (ergo Němce dominantně). Je to zajímavé, že právě země, která při ustanovování ECB kladla tak silný důraz na její nezávislost, generuje představitele, kteří neustále „radí“ ECB, jak to dělat správně (tedy po německu). Po Wolfgangu Schäublem je to nyní právě Kramp-Karrenbauerová. Přímo také uvedla, že monetární politika sice musí mít dostatečně velký prostor, ale zároveň „musí být udržitelná“.
S německými ekonomickými mainstreamovými názory je skutečně problém. Jak argumentovat pro zemi, která chce, aby všechny země měly přebytky běžného účtu, protože deficity chápe morálně skoro jako hřích? Mají snad mít všechny země přebytky s Marsem? Jak vysvětlit, že je poněkud rozporuplné odmítat dluhy a zároveň vyžadovat vyšší úroky?
Extrémní monetární politika není dobré řešení, jak jsem psala v minulém článku. Má příliš mnoho deformujících dopadů na ekonomiku. Jenže všechny ty úvahy o „penězích rozhazovaných z helikoptéry“, o vysoce záporných úrokových sazbách (které by potřebovaly odstranění hotovosti, jak popsal MMF) jsou do značné míry akt naprostého zoufalství. Monetární politika neutáhne oživení eurozóny.
Když dominantní aktér, Německo, procyklickou idiocií jménem Fiskální kompakt naprosto znehybnil fiskální politiku, která je mnohem účinnější, a ztotožnil ji prostě „s marnotratným utrácením“, co pak zbývá, aby se eurozóna nerozsypala pod rukama? Extrémní monetární politika, které se ECB zřejmě jen tak nezbaví, je následkem toho, že fiskální politika je kvůli Německu ve svěrací kazajce.
Ale zkuste to vysvětlit v zemi, kde drtivá většina ekonomů nechápe, že když má někdo přebytek běžného účtu, tak někdo jiný musí mít deficit, a že přebytek běžného účtu přes 7 % HDP není důvod ke kritice ostatních „nevýkonných“ v eurozóně, ale znak obrovských německých vnitřních nerovnováh, které se pak násobí v celé eurozóně.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
