Ilona Švihlíková: Proč se nemluví o finské krizi?

Zatímco o zemích jižního křídla, především o Řecku, a jejich ekonomických problémech si můžeme i v našich médiích přečíst hodně, finská krize jakoby ani neexistovala. Přesto je ovšem ekonomický propad Finska horší než Velká Deprese 30. let a velmi dobře demonstruje destruktivní podobu Eurozóny.

Údaje za rok 2015 ukazují na míru nezaměstnanosti ve výši 9,4 procenta, což pro finskou ekonomiku znamená 252 tisíc lidí. Návrhy finské středopravé vlády na potírání nezaměstnanosti zahrnují snížení sociálních dávek a podporu, aby si nezaměstnaný vytvořil sám vlastní místo, neboť právě mikro firmy jsou základem finské ekonomiky.

Finská ekonomika byla ještě v roce 2015 hluboko pod úrovní roku 2008. Ani předpovědi na další období nejsou nijak optimistické, pro tento rok se počítá s růstem ve výši 0,9 procenta - ovšem, jak zpráva uvádí, bez toho, že by byl uplatněn nový typ „sociálního smíru.“

Škrtací politika nesnižuje – podobně jako v dalších zemích – ani deficit, ani dluh. I když je potřeba říci, že finský veřejný dluh je stále podstatně nižší než německý. Povšimněme si také, že Finsko v dobrých letech dosahovalo výrazných přebytků rozpočtu.

Míra nezaměstnanosti a trend nezaměstnanosti, desetileté období Zdroj: Statistics Finland

Finsko se pod tlakem svěrací kazajky eura přetváří na čistě exportní model ekonomiky – zřejmě proto, aby dohnalo německý „vzor“, zřejmě spočívající v přebytku běžného účtu ve výši 8,8 procenta HDP, což je třikrát více než čínský. (netřeba ztrácet slov o tom, že takovýto přebytek je u vyspělé „neropné“ ekonomiky naprosto abnormální).

Zdroj: Statistics Finland

Nemožnost depreciace měny a zároveň svázanost iracionálními Fiskálními kompakty znamená, že se Finsko vydalo na cestu zemí jižního křídla – na cestu škrtů ve veřejné sféře, tlaku na interní devalvaci, tedy přizpůsobení mezd a cen směrem dolů. Je to stále stejná variace na jedno téma, ovšem s tím rozdílem, že na Finy nelze dost dobře uplatnit šovinistické zkazky týkající se lenosti Řeků, Portugalců, Španělů či Italů, jejichž životním zájmem je přeci jen si hovět pod olivovníkem.

Finsko za rok 2015 rostlo jen 0,5 procenta, což je nejméně z celé EU – po Řecku. Výhledy finské ekonomiky rozhodně nejsou dobré – ano, jistě můžeme uvádět řadu finských problémů, počínajíc Nokia, po dřevozpracující průmysl až k sankcím proti Rusku, které pro Finsko měly obzvláště tíživý dopad. Jenže právě Finsko je dlouhodobým a světovým šampionem ve strukturálních reformách, které jsou tak vyzdvihovány u zemí jižního křídla. Ale ukazuje se, že celé slavné strukturální reformy prostě skončí u dalšího vykořisťování pracujících…

Obsazovat první místa ve všech těch žebříčcích konkurenceschopnosti už zkrátka nepostačuje. Je potřeba to vzít tváří v tvář deformované Eurozóně za jiný konec.

Následující graf demonstruje velice rozdílný vývoj – ekonomický růst Švédska a Finska. Koneckonců Finové rádi ke Švédsku vzhlížejí a porovnávají se s ním. Podle Evans – Pritcharda z Telegrafu je hlavním důvodem divergence švédské a finské ekonomiky právě podoba Eurozóny – Švédové totiž v Eurozóně nejsou a mají tak podstatně větší manévrovací prostor v hospodářské politice.

Zdroj: Telegraph

Reformní úvaha, která se těší i souhlasu části odborů, se týká vázanosti nárůstu platů na exportní odvětví. Takovéto uspořádání by se vztahovalo následně i na veřejný sektor. Mzdový model, který je vázán na exportní výkonnost, je další ukázkou, kam současná podoba Eurozóny vede – zadušená domácí poptávka nabízí jen možnost růstem exportem – tedy pomocí cizí poptávky.

Jednoduše řečeno, Finsko se jednak zcela dává v plén zahraničním silám, nad kterými nemá žádný vliv a zároveň – protože nová strategie je plná slova „konkurenceschopnost“, se aktivně zapojuje do závodu ke dnu, proto onen pokles cen a mezd. Návrh má svůj název, aby nikdo nebyl na pochybách, o co jde: Competitiveness labour accord. Cukr jaksi chybí, ale biče je plno. Vláda vyhrožuje, že pokud odbory „dohodu“ nepřijdou, nastoupí škrty, prodlužování pracovní doby…

Návrh vázanosti vývoje mezd na export je ovšem i v rámci Eurozóny určitý „upgrade“. Tlak na snižování mezd nemá jednorázovou podobu, ale byl by plně integrován do nového „finského“ (ve skutečnosti německého) modelu. Co asi takový nápad na přizpůsobení mezd dle vývoje finského exportu ve stagnující a deflační světové ekonomice může znamenat?

Sociální demokracie se svým hujerským evropanstvím nezapře, když tlačí na odbory, aby přistoupily dobrovolně na dohodu o snížení pracovních nákladů ve Finsku. Kolik důkazů bude ještě potřeba předložit, aby bylo jasné, že Eurozóna slouží jasně zájmům kapitálu, zatímco poškozuje pracující?

Samozřejmě, že ne všechny odborové svazy jsou připraveny „nový sociální smír“ akceptovat. Koneckonců odborová organizovanost ve Finsku patří mezi nejvyšší na světě. Ani typická finská snaha o konsensuální řešení už nezabírá, v posledních měsících proběhla řada velkých demonstrací proti vládě.

Nevyváženost v tlaku na růst čistým exportem, kterou zosobňuje Německo, je v rámci ekonomického celku šílená – dělí země neúprosně na věřitelské a dlužnické, přičemž ovšem nepřizná vzájemné propojení, potřebnost dlužnických zemí, které dodávají poptávku pro země věřitelské, ale naopak je nutí do dalších a dalších úsporných opatření. Mezitím si věřitelské země dál upevňují svou pozici. Tato nerovnováha nabírá tak silných podob, že hrozí rozpadem celé Eurozóny. Je opravdu pan Schauble tak nechápavý, aby mu nedošlo, že jaksi každý nemůže být čistým exportérem?

V případě, kdy „zaskočí“ Evropská centrální banka a snaží se Eurozónu i za pomocí netradičních metod jakž takž vůbec udržet pohromadě a zabránit naprostému kolapsu, se již ozvou z Německa hlasy zpochybňující její nezávislost (vždyť Mario Draghi je Ital!), bavorská CDU už přímo požaduje, aby příští guvernér ECB musel být Němec.

Pikantní je informace, jak finský ministr financí Alexander Stubb musel před Evropskou komisí odvracet námitky ke zhoršujícímu se hospodaření státu a zvyšující se míře chudoby a nezaměstnanosti. Tato dojemná péče od instituce, která má svůj lví podíl na stavu finské ekonomiky, byla náležitě zodpovězena – Finsko se připravuje na strukturální reformy i s odkazem na „pakt konkurenceschopnosti“. Snad ani nepřekvapí, že hlavním proponentem oné „konkurenceschopnosti“ je bývalý EU komisař – Olli Rehn, současný ministr hospodářství.

Už v roce 2013 jsem napsala, že dění směřuje nikoliv k evropskému Německu, ale k německé Evropě. Finský vývoj je toho důkazem.

Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.