V minulých článcích jsem se věnovala tématu setrvalé stagnace, které si získává velkou pozornost, i vzhledem k tomu, že ekonomický výkon vyspělých zemí je daleko za očekáváním. Larry Summers a jeho důraz na jev hystereze (to, co je nyní, bude mít vliv na dlouhodobý horizont) udává tón ekonomických debat.
Nově se zapojil i hlavní komentátor Financial Times, Martin Wolf ve článku In the long shadow of the Great Recession. I on se kloní k názoru, že hystereze je silnější, než se dříve uvažovalo. A uvádí také profesora Balla, který sumarizoval ztráty potenciálu ve vzorku 23 vysoko-příjmových zemí. Došel k závěru, že celková ztráta potenciálu je 8,4 procenta pod úrovní, jakou by ukazoval vývoj před krizí. Je to srovnatelné s tím, jako kdyby zmizela celá německá ekonomika.
Málokdo nyní pochybuje, že Velká recese je zásadní ekonomická porucha, která otevírá prostor pro netradiční řešení, včetně monetizace dluhu, či různých variant Friedmanových peněz rozhazovaných z helikoptéry.
Pořád tu máme ovšem otázku směřující ke kořenům stagnace vyspělých zemí. S rostoucím zájmem je nahlíženo především Japonsko. Na začátku 90. let bylo Japonsko obviňováno z chybné hospodářské politiky ústící k tomu, že se dostatečně nepřizpůsobilo globalizaci a že jeho typ hospodářské politiky je zastaralý.
Význam práce klesá
Jak se ovšem nyní ukazuje, globalizaci by v tom případě jaksi nezachytily ani další vyspělé země, včetně Spojených států. To je poněkud zvláštní úvaha, a proto pravé vysvětlení asi bude někde jinde. Proč nejsou vyspělé země sto najít nový růstový model a jejich snahy, doprovázené často i poněkud neortodoxní hospodářskou politikou, končí buď u bublin, nebo zase zpět v pasti stagnace-deflace? Zklamání z „tří šípů“ Šinzó Abeho, které zkrátka nedodávají očekávané výsledky, se netýká jen Japonska.
U Japonska se jako jeden z důvodů stagnace nabízí demografický vývoj. To ale nelze v takové míře vztáhnout na Spojené státy, kde se naopak více hovoří o „odrazených pracovnících“, či masivní podzaměstnanosti, než o nedostatku pracovních sil jako v Japonsku.
Larry Summers vidí hlavní problém v posunu rovnováhy mezi úsporami a investicemi, kdy i nulová úroková míra je příliš vysoká. Ponechme nyní stranou země, které experimentují se zápornou úrokovou sazbou (Švýcarsko, Švédsko, Dánsko), neboť jejich důvody směřují dominantně k měnovému kurzu, spíše než ke snaze „nakopnout“ ekonomiku.
Kromě demografického důvodu, který zvýraznil již Alvin Hansen ve 30. letech, je to otázka investic a jejich povahy a distribuce příjmů, resp. nerovnosti. Summers na okraj zmiňuje dle mého názoru klíčový ukazatel podílu mezd na výstupu, který ve všech vyspělých zemích klesá již od 70. let. Změna poměru sil mezi kapitálem a prací ve prospěch kapitálu je neoddiskutovatelná. Hovořit o „křehkém“ oživení je v takovémto kontextu nemístný eufemismus.
Čtěte rozhovor s profesorem ekonomie Henrym Farberem o proměnách pracovního trhu: Odpůrci Uberu vedou prohranou bitvu
A s tím nejspíše souvisí i to, proč v současné době korporace zvyšují zadržené výdělky, chcete-li „sedí na penězích“. UNCTAD v Trade and Development Report za rok 2014 upozorňuje, že se opakují charakteristiky jako před Velkou recesí, tedy hledání výnosů v bublinách, ve virtuální ekonomice. Monetární podmínky jdou této praxi vstříc. Naopak míra investic je ve většině vyspělých zemí poměrně nízká. Proč tomu tak je?
Summers se domnívá, že se mění charakter produktivní ekonomiky, kdy řada velkých a úspěšných firem nepotřebuje silnou kapitálovou bázi, aby se prosadila (Summers uvádí Google jako příklad).
Tím se ovšem dostáváme k povaze nových technologií, jejichž plnohodnotný dopad (především v oblasti automatizace) je ještě teprve před námi. Není tedy skutečným důvodem setrvalé stagnace to, co propojuje jednotlivé dílky ekonomického puzzle: pokles míry zisku, který má své technologické příčiny?
Ale přiznat kombinaci technologie – míra zisku jako dominantní pohon ekonomiky znamená mohutně otřást ekonomií hlavního proudu. A také stále přetrvávající důvěrou v budoucnost typu „business as usual“. Proti tomu je i monetizace dluhu jen drobná korekce mainstreamu. Jsme na to připraveni?
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Setrvalá stagnace aneb ďábel přichází?
Řecká tragédie v několika dějstvích
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
