Pokračující řecké drama je v českých (a dominatně) německých médií prezentováno jako jednání extremistických šílenců Tsiprase a Varufakise, kteří chtějí Řecko, už už nabírající dech, definitivně dorazit. A ještě k tomu ohrozit celou eurozónu.
Z politického hlediska jsou taková vyjádření jasná – chtějí zadupat levicovou stranu Syrizu do země s jasným vzkazem, že vládnout v EU mohou buď jen konzervativci, nebo sociální demokraté (rozeznat je od sebe je ale čím dál obtížnější úkol, takže je vlastně jedno, kdo z nich je u moci). Vesele ignorujme hromadící se kupu problémů EU jako takové, z nichž – a to je nejtragičtější – si většinu EU zavinila sama.
Z ekonomického hlediska byly a jsou programy tzv. Trojky, tj. hlavních věřitelů Řecka vše, jen ne úspěšné. Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že zachraňovat Řecko už v roce 2010 byla chyba, nemluvíme-li o tom, že byla chyba, aby Řecko do Eurozóny vůbec vstupovalo.
Jenže: odpovědnost nemá jen ten, kdo vstupuje, ale i ten, kdo přijímá. A stejně tak platí, že odpovědnost je nejenom na straně toho, kdo si půjčuje, ale i toho, kdo poskytuje velmi riskantní úvěry (viz německé a francouzské banky, které byly primárními věřiteli Řecka, než došlo k restrukturalizaci dluhu). A právě hned v roce 2010 se narazilo nikoliv na řeckou, ale německou iracionalitu vyjádřenou tzv. svatou trojicí: no bailout, no default, no exit. (tedy žádná záchrana, žádný „bankrot“, žádný odchod z Eurozóny).
Jak se ukázalo a ukazuje je to soubor nesplnitelných podmínek. Již tehdy mělo Řecko defaultovat – byla by to čistší situace, než nyní, kdy má dominantně institucionální věřitele. Jenže preferenci dostalo zachraňování soukromých bank, které vydatně přitápěly pod úvěrový řecký boom.
Pokud vám půjčování ne úplně spolehlivé klientele za účelem nahromadění co největšího zisku (a s přenesením rizika systémové povahy na stát) připomíná situaci v USA, nebudete tak daleko do pravdy. Dluh byl přenesen na řecké daňové poplatníky, byť už tehdy muselo být všem rozumně myslícím jasné, že byl a je nesplatitelný.
Vážná úvaha měla i směřovat na to, zda má Řecko zůstat v Eurozóně, neboť ji očividně – v současných podmínkách nastavenou – neunese. Není ovšem jediné, podívejme se na Itálii, Španělsko, Portugalsko a pozor, také na Finsko, o kterém psal Paul Krugman. Devalvace měny není sice nic extra příjemného (to default také ne), ale je to pořád lepší než prodlužovaná agonie s permanentním tlakem na mzdy.
Za co se vyhazuje ze zkoušky
Po jedné „restrukturalizaci“ přišla druhá v roce 2012. A samozřejmě spojená opět se škrtacími podmínkami Trojky, tedy s interní devalvací. Ale zároveň, a na to nelze zapomínat, také s prognózami předpokládajícími „oživení“ v řecké ekonomice, které se ovšem doposud jaksi nedostavilo. Jak uvedl J. Stiglitz, kdyby takovou řadu naprosto chybných prognóz našel u některého ze svých studentů, vyhodí ho ze zkoušky. MMF bohužel ovšem vyhodit nejde, byť by to bylo žádoucí již dlouho. Následující obrázek ukazuje opakované chybné předpovědi:
Je možno uvést celou řadu čísel, která ukazují, jak mylné je nazírání, že Řecko „nic neudělalo.“ Řecko se dostalo na vysoký primární přebytek, mzdy poklesly o více než třetinu, téměř třetina státních zaměstnanců byla propuštěna, penze se snížily téměř o 50 procent. Obrovské narovnání se projevilo u běžného účtu, který je důležitým indikátorem vnější (ne)rovnováhy.
Někteří minulý rok jásali nad řeckým růstem, ovšem poněkud zapomněli na to, že v této výši by Řecko potřebovalo téměř 40 let (!), aby se dostalo na úroveň v roce 2007. Po všem tom utrpení, kdy tu vynechávám tisíce sebevražd, bídu, hlad a celkovou mizérii, snížil se snad veřejný dluh, o který – údajně – jde především? Ne, naopak narostl na 175 procent HDP. Samozřejmě, když se řecká ekonomika, rovněž jako následek interní devalvace snížila o celou čtvrtinu (!), což je srovnatelné s válečným stavem, pak se tomu nelze divit. (resp. diví se tomu jen Trojka, normální ekonomové to dobře chápou).
Místo hluboké revize, že takhle to dál nejde, je tlak na další opatření, především zvyšování primárního přebytku. Prvotní kalkulace naznačují, že dosažení primárního přebytku ve výši 3,5 procenta HDP, by vyžadovalo další pokles ekonomiky o 10 procent. To má být rozumná politika?
Podržíme-li se prognóz MMF, které se ukázaly být přehnaně optimistické, tak i podle nich by se Řecko v roce 2030 (!) nedokázalo dostat na udržitelnou hranici dluhu, tj. 110 procent HDP, což odpovídá výchozí hranici řecké krize. Povšimněte si prosím, o jaké době zde hovoříme! Odepisujeme minimálně jednu celou řeckou generaci…
Ti, kteří hovoří o tom, jací šílenci jsou Varufakis a spol., by se měli ještě jednou zamyslet.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
