Summit G20 v závěrečném komuniké (které se tentokrát podařilo schválit, na rozdíl do takového summitu APEC) dospěl i k nutnosti reformovat Světovou obchodní organizaci (WTO). Ta se již delší dobu nalézá v krizi, která byla ještě prohloubena postojem USA k systému řešení sporů. Reforma proto byla přivítána, jenže se nejspíše ukáže, že každý si pod ní představuje něco jiného. Komuniké představuje určitou naději, že se podaří zachovat určitý multilaterální rámec obchodu.
Trumpovi WTO leží v žaludku už dlouho a také vyhrožoval tím, že USA z nástupce GATT odejdou. Trump si, co se týče obchodu a spojených otázek, nestěžuje zdaleka jen na Čínu. Koneckonců uvalení cel na ocel a hliník, která se dotkla i spojenců USA, to ukazuje dosti jasně. Systém řešení sporů, jehož fungování blokují Spojené státy tím, že odmítají jmenovat nové soudce, je pro dodržování pravidel klíčový. Trump má pocit, že USA mají právo blokovat tento systém, protože v něm nadměrně prohrávají. Aktuální analýzy ale uvádějí, že v letech 1995 - 2017 Spojené státy vyhrály 91 procent obchodní sporů.
Je ovšem otázka, zda se USA podaří uhájit svá cla na ocel a hliník na bázi „ochrany národní bezpečnosti“. To, jakým způsobem USA napadají organizaci, u jejíhož vzniku stály, znovu potvrzuje významný mocenský posun – hegemonovi přestávají vyhovovat instituce, které sám zakládal. WTO už ovšem slábne delší dobu - po několikaletém trendu zaplevelování multilaterálního systému uzavíráním velkého množství bilaterálních dohod o volném obchodu (na bázi výjimky z doložky nejvyšších výhod) se objevila tendence vytváření velkých obchodních a investičních dohod, které ale měly v sobě zakódováno blokové uspořádání světa.
Trump stáhl Spojené státy jak z Transpacifického partnerství (TPP), tak uložil k ledu Transatlantické obchodní a investiční partnerství s EU. Je patrné, že si vyjednávání představuje odlišně. Vyhovuje mu bilaterální přístup (tlačí na zvláštní obchodní dohodu s Japonskem (z čehož má premiér Abe asi podobnou radost jako z deflace) a vyzkoušel si už i „rozděl a panuj“ u sdružení NAFTA. Nejprve obchodní zástupci americké administrativy dojednali dohodu s Mexikem, čímž se Kanada dostala pod značný tlak a byla nucena přijmout podmínky, které pro ni nejsou zrovna dvakrát výhodné.
Čtěte:
Největší ekonomiky světa zavádějí stále více obchodních bariér, varuje WTO
Memento pro Trumpa aneb Jak Reagan prohrál válku o japonská auta
Slavné oběti obchodní války. Na odvetu EU doplatí Jack Daniel’s i Harley-Davidson
Skóre obchodní války: Čína doplácí na Trumpova cla, Spojené státy bohatnou
Problémy organizací jako je Světová obchodní organizace jsou ovšem větší. Dobře je ukazuje kritika západních zemí, která směřuje nejčastěji k Číně. WTO jako každá organizace tohoto typu si v sobě nese mocenské ukotvení – je stavěna tak, aby vyhovovala současným mocným s tím, že tento přístup je brán jako „neutrální.“ Jsou tu přeci nějaká pravidla. Problém je, že institucionální ukotvení může bránit dalším zemím v dosažení stejného stupně rozvinutosti, což je právě případ Číny. Kdyby se Čína držela neoliberálního modelu – neboť WTO v roce 1995 vznikla v hvězdné hodině neoliberalismus - nikdy by se nedostala tam, kde je teď, tedy největší ekonomikou světa podle parity kupní síly. Unikátní čínský přístup (oficiálně socialismus s čínskými rysy, já bych použila spíše pojem státní kapitalismus) dostal Čínu na růstovou trajektorii.
Výstižně na tu upozorňuje turecký ekonom Dani Rodrik, který upozorňuje na to, že WTO předpokládá, že všechny země najedou na stejný ekonomický (neoliberální) model. Takovýto model neumožňuje dohánění, protože de facto znemožňuje regulativní opatření k povzbuzení domácí výroby. Rodrik tvrdí, že obchodní dohody nejsou žádná neutrální opatření, ale politické dokumenty, na nichž se podílejí ti aktéři, kteří jsou v tu dobu mocní – ví moc dobře, proč to dělají, potřebují si ukotvit, více či mně nenápadně, svůj náskok, nebo své privilegované postavení. Stačí se podívat do historie: volný obchod je prostě hra pro vítěze. Jakmile měla země zpoždění (například Německo či USA za Velkou Británií na počátku 19. století) rozhodně neplédovala za volný obchod. Naopak, snažila se dohnat pomocí průmyslové politiky, aplikace cel, ochrany vybraných odvětví (viz ochrana nezletilého průmyslu od německého ekonoma Friedricha Lista).
Rodrik na rovinu píše, že americký textilní průmysl by nikdy nevznikl, kdyby si neopatřil technologie z Británie, nemluvě o tom, že řada špičkových evropských sektorů by bez počáteční podpory vlády nevznikla (ocel, letecký průmysl). Tvrdí, že spravedlivý obchodní režim by měl určovat modus vivendi a možnost rozvíjet různé ekonomické modely.
Domnívám se, že to je to poslední, co reformou WTO myslel Trump, ale i jeho západní spojenci. Ti hovoří o přísnějším vynucování pravidel. Koneckonců, z projevů viceprezidenta Pence vyplynulo jasně, že Spojené státy své priority vidí v zadržování Číny.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Itálie není Řecko. Proč Brusel opakuje stejnou chybu?
Poučení z Velké recese? Jaksi nikde
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Můžeme si dovolit recesi? Centrální banky jsou bez střeliva
Ekonomická demokracie má obrovský potenciál. Politiky to ale nezajímá
Sankce, kam se podíváš
Renta jako rozšiřující se patologie
