Americký ekonom Paul Krugman si ve svých pravidelných sloupcích v New York Times libuje v nastolování témat, která jsou ve Spojených státech tabu. V jednom z posledních přípěvků se zamýšlí nad strukturou trhu a rostoucí důležitostí renty jako dominantní formy zisku.
Podle Krugmana je nárůst důležitosti renty dán oligopolní strukturou trhu, tedy silnou tržní dominancí určitých subjektů. Tato úvaha dobře navazuje na předchozí téma týkající se technologií - Krugman se v něm zabývá pracovně úspornými technologiemi a soubojem práce a kapitálu o rozdělení výstupů v ekonomice (v níž jasně vítězí kapitál).
Jsou to totiž právě technologie a vliv úspor, které umožňují vytvářet gigantické globální firmy. Přidáme-li k tomu restriktivní podmínky ochrany duševního vlastnictví (vzpomeňme na bitvu proti dohodě ACTA), máme tu krásné podmínky pro rozvíjení rentiérského kapitalismu. Poněkud problematické je, že tento typ kapitalismu brzdí rozvoj moderních technologií a celkově způsobuje regres a nikoliv progres. Současně je velmi aktuální tvrzení, že moderní technologie na jedné straně podporují kooperaci lidí a sdílení, ale na straně druhé jsou zneužitelné i pro špiclování všeho druhu a nástup totalitního státu.
Renta se ovšem netýká jen změn tržní struktury. Ve druhé polovině 20. století se objevuje termín „rent–seeking“, česky nejčastěji překládáno jako dobývání renty. Obecná definice říká, že dobývání renty je neproduktivní vynakládání zdrojů za účelem získání ekonomické výhody prostřednictvím rozhodnutí státu. Skupiny, které chtějí dobýt rentu, mohou působit na mnoha úrovních: od obecní, po kraje, regiony až na centrální úroveň. Zde jim pak mohou být vytvářena zákonná opatření tzv. „na míru“.
Nikdo ze hry nevypadne
Nečasova vláda byla esencí dobývání renty: počínajíc S-kartami a konče tzv. penzijní reformou. Vytvářel se lukrativní prostor pro určitý typ aktérů, kteří se pak mohou o dotyčného politika „postarat“, kdyby náhodou už vypadl z politické hry.
Intenzivní dobývání renty má přitom významné dopady na fungování mikrostruktury ekonomiky. Proč se snažit o inovace, nové přístupy, nebo nová odbytiště, když je mnohem lehčí se jako tasemnice napojit na „kámoše“ na radnici či rovnou ve vládě. Rozšíření fenoménu dobývání renty může také částečně vysvětlovat, proč jsou české firmy dosti defenzivní a jejich nejčastější reakcí na krizi je propuštění zaměstnanců.
Dobývání renty ale funguje také na mezinárodní úrovni. Různé žebříčky konkurenceschopnosti (či ocenění těch „správných“ ministrů financí) mají podporovat typ politiky, který dobývání renty určitými skupinami umožňuje – jako např. snižování daní korporacím a různé další podoby závodu ke dnu, investiční pobídky, či deregulace finančnictví umožňující vznik tzv. stínového bankovnictví apod.
Český rodák J. A. Schumpeter tvrdil, že fiskální dějiny lidstva jsou zásadní částí jejich historie. Analýza příjmů státu a výdajů tak hodně prozradí o tom, kdo vládne, komu přeje a také proč. V návaznosti na to pak vznikají teorie daňového státu a také státu rentiérského, žijícího z renty. Nejčastěji se hovoří o ropných rentiérských státech, kde se podle některých teoretiků mohou vyznačovat patologickými rysy v oblasti politiky i zahraničních vztahů. Možná by stálo za výzkum zjistit, jakými patologickými rysy se vyznačuje rentiérský kapitalismus. Několik poznámek k tomu ve výše uvedenému článku již Krugman naznačil.
Další komentáře Ilony Švihlíkové:
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie
