Článek k Číně je nabíledni: Čínská lidová republika nedávno oslavila 70. výročí svého vzniku (samotná čínská civilizace má ovšem asi 5000 let) a autorka tohoto článku má shodou náhod narozeniny ve stejný den. Je tedy co slavit?
Čínský ekonomický vzestup je něco, co nemá v dějinách obdoby. Země, která ještě v 80. letech 20. století zaznamenávala údaje typické pro chudé rozvojové země, se stala během rekordně krátké doby druhou největší ekonomikou (v paritě kupní síly první). Pokud se hovoří o globálním úbytku lidí žijících v chudobě, je potřeba dodat, že hlavní přínos k tomuto zlepšení, a hlavně lepším životním podmínkám pro miliony lidí, jde za Čínou.
Analyzovat čínské reformy je úkol, který převyšuje možnosti tohoto článku. Jistě ale svou velkou roli hrálo načasování - Čína byla schopná zachytit začátek globalizace a díky postupným (nikoliv šokovým) reformám začala ekonomicky stoupat. Čína byla ale dlouho na Západě považována za zemi levné práce, která kopíruje a vyváží hračky či méně kvalitní textil.
Povýšenost Západu byla otřesena až Velkou recesí v letech 2007 až 2015 (jež mimo jiné vedla k materializaci skupiny zemí BRICS a později také k vytváření bloků velmocí – od plánů na Transatlantickou dohodu mezi USA a EU až po Jeden pás a jednu stezku) a náhlým prozřením, kam se za oněch pár let Čína dostala (například s Nefritovým králíkem na odvrácenou stranu Měsíce).
Stačilo pár let po Velké recesi a Čína se stala dle parity kupní síly největší ekonomikou světa, její yuan se stal součástí Zvláštních práv čerpání. Čína byla schopná nejen formulovat projekt Jeden pás, jedna stezka, ale spolu s ním nabídnout i jinou vizi globalizace – založenou na inkluzivní bázi na principu win- win. Ruku v ruce s tím jde vytvoření institucionální základny, jakou je např. Asijská investiční a infrastrukturní banka. Spolupráce v rámci BRICS sice nadále trvá, ale je jasné (především po volbách v Brazílii), že hlavní osu tvoří spojenectví ruského medvěda a čínského draka, které tak děsí americké zahraničně-politické analytiky, a které si zároveň Západ svou politikou vůči Ruské federaci paradoxně způsobil sám.
Čína tak demonstruje pozvolný ústup Západu a návrat Asie do popředí (i když je čínský vzestup bezprecedentní, nelze zapomínat ani na Indii, či Indonésii). Západ se svým krátkodobým uvažováním orientovaným na jedno čtvrtletí bude jen těžko snášet fakt, že se země Asie vrací historicky tam, kde po většinu dějin byly.
Dokáže si Západ připustit a žít s tím, že jeho dominance je možná jen historická výjimka? Nevypadá, že by tomu tak bylo a nejpregnantněji to vyjadřuje americký prezident Trump. Odchod jednoho hegemona a s tím související změna světového pořádku bývá v dějinách obvykle dramatická. Po druhé světové válce Velká Británie předala žezlo USA (a spolu s tím existoval rivalitní blok), ale hladký přechod od jednoho hegemona k druhému je bohužel v dějinách spíše výjimkou než pravidlem.
Největšími hrozbami pro celosvětový vývoj nejsou ani obchodní války, nebo rozvoj sítě 5G, ale nedůvěra a neporozumění. Západ Číně nerozumí a nevěří ji. Automaticky ji poměřuje svým vlastním zrcadlem a přisuzuje ji to, co Číně nikdy nebylo vlastní – expanzivní mesianismus.
Čínský ekonomický vzestup, který provází neuvěřitelné zlepšení životních podmínek stamilionů obyvatel, nemá v dějinách obdoby. Moudrá reakce na nárůst významu Číny ve světové ekonomice a mezinárodních vztazích, by zahrnula budování mechanismů vzájemného dialogu a naslouchání, nikoli vylučování či dokonce často trapně působících výhrůžek. Západ si bude muset zvyknout, že svět zahrnuje různé civilizace a různé ekonomické systémy, čas jeho arogantní dominance vypršel.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
