Hned dva šoky museli strávit nejen ekonomičtí analytici, ale i běžní občané v posledních dnech. Prvním bylo oznámení ČNB o devizových intervencích směřujících k oslabení koruny cca k úrovni 27 Kč za euro, druhým pak předběžné výsledky ČSÚ ohledně HDP za třetí čtvrtletí.
O intervenci ČNB bylo napsáno velmi mnoho – a spíše kritického, než pochvalného. Na bouři, kterou intervence způsobila, se ale především ukazuje, že prozatím nedisponujeme komplexní analýzou takovéhoto kroku – ať už na spotřebu domácností, na vývoj zahraničního obchodu či na výši státního dluhu, který je částečně již také denominován v eurech.
ČNB, jak vyplývá z opakovaných a zpřesňujících prohlášení, se domnívá, že české ekonomice hrozí deflace. Poté, co viceguvernér Tomšík zmínil dokonce případ Japonska a jeho dvou ztracených dekád, je možné odvodit, že ČNB se rozhodla zvýšit v ekonomice inflační očekávání a ukončit tak (dle její interpretace) odkládání spotřeby. Vychází přitom z úvahy, že spotřeba je ovládána negativním sentimentem, ale fundamentálně jí nic nebrání.
Nakupujte. Ale za co?
Problém je v tom, že psychologizující vysvětlení jaksi není na místě. Úspory jsou v populaci velmi nerovnoměrně rozprostřeny. Jak bylo již mnohokrát uvedeno, více než polovina domácností není schopna tvořit vůbec žádné úspory a prostě už nemá kam jít. Naopak bohaté domácnosti neurychlí svou spotřebu jen kvůli depreciované koruně, neboť to při jejich rozhodování nemusí hrát vůbec žádnou roli (Viz. srovnání úspor domácností za rok 2011).
Pokud se nyní nárazově zvýší nákupy např. elektroniky, pak je otázkou, jestli toto zvýšení nebude vykompenzováno následným propadem v lednu a únoru – což osobně očekávám.
Export s matkou v zádech
Druhá argumentační linie se týkala oživení ekonomiky, ovšem nikoliv cestou navýšení spotřeby, ale posílením exportu. Depreciace měny by učebnicově (a značně zjednodušeně) měla vést k prodražení importů a zlevnění exportu. Ponechme stranou, že je to způsob cenové konkurenceschopnosti, který jsme si vyzkoušeli na počátku 90. let, kdy se Česko(slovensko) svou zbožovou strukturou exportu a rozvojem práce ve mzdě začalo podobat rozvojovým ekonomikám.
Závažnější je, že se příliš neuvažuje o dovozní náročnosti exportu. Česko již dávno není v situaci národohospodářské univerzality. Naopak, většina exportních výrob je provázána s kontrolou nadnárodních matek. České dcery nejsou tedy povětšinou finalisté ceny a jsou zařazeny do globálních (resp. především evropských) hodnotových řetězců na pozici subdodavatelů se střední přidanou hodnotou. Za takové situace matku nemusí vůbec zajímat, že se vstupní komponenty a suroviny „zdraží“, může klidně navrhnout, aby se dražší vstupní náklad vykompenzovaly např. na mzdách. ČSÚ aktuálně vydal analýzu Změny v zahraničním obchodě, která dokumentuje navýšení dovozu materiálů a polotovarů ke zpracování. Počítat tedy automaticky s boomem exportu je poněkud neprozíravé.
Pamatujeme se jistě na výsledky druhého kvartálu, které spustily vlnu komentářů typu „už je to tady“, když byl vykázán mezikvartální růst 0,6 procenta. O meziročním poklesu o 1,3 procenta (kdy meziroční ukazatele mají mnohem vyšší vypovídací hodnotu, neboť prostě srovnávám stejné období) se ovšem raději pomlčelo.
Slováci před námi
Proto také nyní onen „šok“ z toho, když se katastrofální směřování české ekonomiky znovu ukázalo i ve třetím čtvrtletí. Řada tzv. analytiků se upíná k tomu, že ČSÚ „přehodnotí“ tento předběžný údaj (mezikvartální pokles 0,5 procenta, meziroční propad dokonce 1,6 procenta!), protože oni se přeci nemohou mýlit a tím pádem omyl musí být na straně ČSÚ. Někteří „ekonomové“ měli dokonce snahu začít ČSÚ podezřívat z toho, že to celé nějak spočítal špatně, neboť z okna pražské kavárny nelze přeci žádnou recesi vidět.
Psychologizující vysvětlení, stejně jako představy, že k oživení ekonomiky se lze dostat přehnanou fiskální konsolidací, nebo dokonce řízenou depreciací koruny, která z nás v evropském kontaktu dělá chudáky, těžko napomohou pochopení stavu a řešení špatné situace v české ekonomice. Fundamenty se musí sledovat, avšak nikoliv hrubým agregátním pohledem, ale také rozvrstvením ve společnosti (vývoj reálných mezd, mediánu - nikoliv pouze „průměrné mzdy“, na kterou nedosáhnout dvě třetiny pracujících, nárůst pracující chudoby, úspory domácností).
Česká ekonomika má v evropské dělbě práce postavení kolonie a tomu odpovídající strukturu ekonomiky dominovanou zahraničními aktéry (a jejich zájmy). A je zřejmé, že kupní síla českých občanů je nyní nižší než slovenská, zatímco celé dekády to bylo obráceně. Jen pokud si to přiznáme, můžeme na to adekvátně reagovat.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
