Problémy italských bank ustoupily mediálně do pozadí nárůstem bezpečnostních obav, ale to neznamená, že italské starosti, navzdory uklidňujícím slovům, že se „nic neděje“, zmizely na jinou planetu.
Itálie byla od počátku potíží v eurozóně řazena do jakési druhé vlny problémových států – ne přímo vedle Řecka, ale někam za něj. Jak uvidíme dále, Itálie sice není Řecko (minimálně v tom, že patří k největším ekonomikám eurozóny – Řecko se na ekonomice eurozóny podílí dvěma procenty, Itálie šestnácti), ale kombinace dlouhodobých vnitřních problémů, které byly vyhroceny přijetím eura, ty zde najdeme také.
Itálie rozhodně nepatří k zemím, kterým by přijetí eura prospělo. Devalvace liry bývala typickým nástrojem řešení ekonomických problémů, ovšem spolu s Fiskálním kompaktem a navíc vysokým veřejným dluhem je manévrovací prostor pro expanzivní politiku omezen. HDP na hlavu od přijetí eura stagnuje, resp. diverguje např. od Německa, kterému euro velice prospívá (a Němci dělají vše proto, aby tomu tak bylo i nadále).
Problémy italských bank, které si nesou břemeno vysokého podílu (cca 18 procent) úvěrů v selhání je potřeba začlenit do kontextu eurozóny. Neboť právě dlouhodobá italská stagnace má bezesporu vliv i na to, že růst úvěrů je celkově záporný, což zase dále brzdí růst ekonomiky. Není divu, že MMF ve své zprávě o italské ekonomice předpovídá dvě ztracené dekády a vidí oživení až někdy kolem roku 2025.
Italské banky drží dost velkou část italského veřejného dluhu (asi jednu pětinu) a jejich propojenost se zeměmi eurozóny dává jasný signál, že se nemůže jednat o separátní italský problém.
Kromě vysokého podílu úvěrů v selhání (podobně vysoký najdeme u Irska či Slovinska) trápí italské banky také nízká ziskovost – která je rovněž bezesporu ovlivněna politikou ECB, ale také roztříštěná struktura italského bankovnictví. Nízké ziskové marže podle MMF navíc dál brzdí možnost poskytovat úvěr, což dále zpomaluje ekonomiku.
Úvěry pro domácnosti sice mírně rostou, ale firemní úvěry klesají a jsou dokonce o 11 procent nižší, než byly před pěti lety. Úvěry jsou de facto poskytovány jen velkým (a zdravým) firmám, malé a střední podniky – tedy hlavní nositelé zaměstnanosti – patří mezi hlavní postižené. Italské banky ztratily až 40 procent své tržní hodnoty (pravda, Deutsche Bank na tom také není zrovna nejlépe). MMF jako jeden z návrhů na stabilizaci italského bankovního sektoru navrhuje konsolidaci, kdy se např. malé družstevní banky (cooperativo) mají přeměnit na akciové společnosti (což nám v Česku jistě něco připomíná).
Oněch 18 procent úvěrů v selhání představuje asi 360 miliard eur, což pro změnu je asi pětina italského HDP. Kromě symbolické roviny, kdy je ve velkých problémech i jedna z nejstarších bank světa – Monte dei Paschi die Sienna, je tu i čistě praktická: tento problém sám nezmizí. I když politika evropských elit, a především německé kancléřky se skládá z ignorování problémů, opepřeného známým „wir schaffen das“).
Jak neoškubat malé investory?
Je jasné, že italské banky budou potřebovat pomoc, resp. „velký úklid“. Podle nových pravidel (Bank Recovery and Resolution Directive) se ovšem před poskytnutím vládní pomoci musí aplikovat tzv. bail-in, který byl vyzkoušen již dříve na Kypru. Tento princip zní na první pohled rozumně (i když nedá velkou práci najít námitky týkající se technokratičnosti a malé reálné, politické proveditelnosti, nemluvě o tom, že existují obavy, že se jedná o způsob, jak „oškubat“ ty malé, protože velcí institucionální investoři prchnou včas). Nelze přeci stále požadovat, aby následky bankovního kolapsu nesli daňoví poplatníci (viz Španělsko). Proto mají být k odpovědnosti povolání akcionáři a držitelé dluhopisů.
| Čtěte další komentář Ilony Švihlíkové: Proč se nemluví o finské krizi?  |
A tady je právě zakopaný pes. Běžně se jedná o velké institucionální investory, kteří mají schopnost unést ztráty. Ale v Itálii se z jedné třetiny jedná o malé investory – prostě o občany. Bail-in by tak měl obrovské sociální a politické důsledky. Není divu, že premiér Renzi má obavy z povstání vůči vládě a z posílení Hnuti pěti hvězd (Movimento 5 stelle). Nelze samozřejmě vyloučit ani run na banky. V kombinaci s rostoucí nechutí Italů vůči politice EU, by bylo zaděláno na další referendum o „exitu“ velké a významné země.
Premiér Renzi chce 40 miliard eur k restrukturalizaci italských bank, což se ovšem považuje za podhodnocené číslo. Německo odmítá „upravit“ pravidla vzápětí poté, co byla schválena (přičemž Schauble odmítá rovněž státní pomoc pro Deutsche Bank, která po ní volá). Najdeme ovšem i návrhy, aby malí investoři nesli následky za své činy (údajně způsobené mizernou finanční gramotností, ale také možnými podvody). Jenže sociální a nutně také politické důsledky nelze žádnou směrnicí obejít.
V německém odborném tisku zaznívají také obavy z expozice (exposure) italských bank vůči ostatním bankám v eurozóně. Podle aktuálních údajů je nejsilnější propojení na francouzské banky (278 miliard dolarů) a na německé banky (90 miliard dolarů). Ještě důležitější je ovšem vzájemné propojení italských bank mezi sebou (cca třetina bankovních dluhopisů).
Objevuje se řada návrhů, jak situaci italských bank vyřešit „kreativně“. „Haircut“ držitelů dluhopisů by mohl být kombinován s jejich převodem na akcie, které by se (v případně úspěchu) mohly ukázat být v delším časovém horizontu výnosné (řecká cesta).
Italové údajně zvažují využití „soukromého“ fondu Atlante, který by špatné úvěry vykoupil. Forbes uvádí, že na plánu k záchraně italského bankovního sektoru spolupracuje JP Morgan (vytvoření banky – z veřejných peněz – která by skoupila část špatných úvěrů a uvolnila tak italským bankám ruce k obnovení úvěrování ekonomiky).
Za vším hledej euro
Stabilizace italského bankovního sektoru, ať už se odehraje jakkoliv (a příliš dlouho ji odkládat asi nebude možné), je zásadní, ale není skutečným řešením problému. V italském bankovním sektoru nelze opominout korupci či půjčování v rámci „přátelských vztahů“. Jádro pudla ovšem spočívá jinde.
Je jím špatný vývoj italské ekonomiky, která – jako mnohé jiné – prostě euro v současné podobě neunese. Itálie zažívá nejdelší a nejhlubší recesi ve své historii, jak konstatoval guvernér italské centrální banky, Ignazio Visco. Italská ekonomika se za posledních 10 let zmenšila o 10 procent, zničeno bylo 20 procent italských průmyslových kapacit. HDP na hlavu v PPP se vrátil na úroveň před dvaceti lety. Politika škrtů, kterou aplikoval po roce 2011 Monti, měla za úkol – jak sám přiznal „zničit domácí poptávku fiskální konsolidací, aby se narovnal běžný účet“. Italská ekonomika je přitom silně orientována na domácí poptávku. Bankovní krize je tedy jen projevem hlubších ekonomických problémů (což nám v Česku také může něco připomínat).
source: tradingeconomics.com
source: tradingeconomics.com
Euro bohužel funguje jako nástroj divergence – zhoršuje situaci v zemích, které mají dlouhodobé strukturální problémy (především jižní křídlo), ale i těch, které byly zasaženy asymetrickým šokem (Finsko). Přizpůsobení je stále jedno a totéž: „reformy“ pracovního trhu, které vedou k oslabení práv zaměstnanců a odborů, tlak na pokles mezd (tedy „cenová“ konkurenceschopnost). Diví se ještě někdo, že podpora takovéto EU neustále klesá?
Od autorky dále čtěte:
Sirotci neoliberalismu
Nový čínský normál
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
