Suma 750 miliard eur určených pro
fond obnovy vypadá impozantně. Na rovinu řečeno, máloco ovládá EU tak jako
novinové titulky s velkými čísly. Jenže HDP EU byl za rok 2019 dle Eurostatu
13,9 bilionu eur. Tři čtvrtě bilionu eur, rozložený na několik let, tak těžko
můžeme považovat za fiskální „kanón.“ Není divu, že bývalý řecký ministr
financí Varufakis, označil fond za „fiskálně málo významný.“
Velká pozornost byla věnována rozdílným postojům zemí, na jedné straně tzv. jižní křídlo, na straně druhé tzv. Spořivá čtyřka. Země jižního křídla, zejména Itálie a Španělsko, byly silně postiženy koronavirovou epidemií, ale zároveň se jedná o země, které mají v eurozóně dlouhodobě problémy, trpí vysokou nezaměstnaností i zadlužeností. Na druhé straně pak stáli zástupci „spořivých“ (hned dvě země spořivých nejsou v eurozóně – Dánsko a Švédsko). Asi nejhlasitěji proti grantům vystupoval premiér Nizozemska Rutte a stavěl se do pozice „fiskálně odpovědné země.“ Vzhledem k tomu, že Nizozemsko je daňový ráj (a zrovna Italové o tom vědí svoje) je to skutečně kuriózní situace.
Bylo nesnadné sblížit stanoviska
u kontroverzních otázek jako je rozložení fondu mezi půjčky a granty. Platí
samozřejmě, že signifikantní jsou hlavně granty, půjčky v dobách
kvantitativního uvolňování ECB zas tak velký význam nemají. K dalším
sporným tématům patří otázka podmíněnosti – do jaké míry, mají být země, které
budou z fondu čerpat „kontrolovány“ a jak moc budou tlačeny k „reformám“.
Tlak na Itálii v minulých letech měl přitom podobu doporučení škrtů
v oblasti zdravotnictví…
Méně pozornosti se ovšem věnuje tomu, kam by vlastně zdroje z fondu obnovy měly jít. Alespoň 30 procent by mělo směřovat do ozelenění ekonomiky a také do digitalizace. Je patrné, že Evropská komise i z politických důvodů tlačí na to, aby se peníze do ekonomik dostaly co nejdříve – i tak je ovšem realistické počítat s podzimem příštího roku (to za optimálních podmínek).
Zdroje z fondu lze obecně
vzato využít dvěma způsoby. Na jedné straně je to spíše defenzivní způsob
vyjadřující prioritu zachránit sektory, které byly pandemií silně zasaženy.
Jenže dává opravdu smysl zachraňovat něco, co se nejspíše nikdy nevrátí do
situace před vypuknutím pandemie? Není lepší volbou vytipovat si perspektivní
sektory a směřovat podporu do nich? Stále je tu německá průmyslová strategie,
která nemilosrdně odhaluje zaostávání EU v moderních sektorech. Aby EU
získala dynamiku, potřebuje podpořit dynamické, nové sektory a ne se jen
(marně) pokoušet otočit kolem času zpět k 10. únoru 2020.
Je ovšem nejasné, jestli se zemím podaří využít prostředky z fondu obnovy pod značným časovým tlakem. Kapacita řady ekonomik rychle absorbovat prostředky na investice není zrovna ideální, koneckonců my o tom víme také své.
Vstup Komise na finanční trhy
otevírá řadu dalších otázek. V tuto chvíli nemůžeme hovořit o dluhové
unii, protože nástroj je chápán jako jednorázový, reagující na výjimečnou
situaci danou exogenním šokem. Pokud by se měl stát trvalým, pak by bylo
potřeba změnit evropské smlouvy. Někteří analytici už ale spekulují, že by se
společné dluhopisy EU mohly stát zajímavou alternativou vůči těm americkým, a
přispět tak k internacionalizaci eura. Od toho jsme ale ještě opravdu
daleko. Odlišné názory zemí, vyjádřené zjednodušeně ve sporu jižního křídla s
Nizozemskem a spol., jsou stále přítomny a dosažený kompromis to jasně ukazuje.
Stejně tak není jasné, jestli
bude EU schopna dosáhnout shody u nových vlastních zdrojů. Digitální daň je
sice hojně diskutována, ale americký tlak (projevující se nyní bezprecedentně u
plynovodu Nord Stream II) může být pro řadu zemí důvodem od společného postupu
couvnout.
A to jsme se ještě nedotkli
Evropského parlamentu, který už dal razantně najevo svou nespokojenost
s tím, že byl při vyjednávání kompromisu tak nějak vynechán.
Evropský summit tak možná více
otázek otevřel, než vyřešil. Fond obnovy nabízí možnost podpory pro postižené
ekonomiky, ale slibovat si od něj onen „hamiltoniánský moment“, kdy se USA
v roce 1790 přetvořily v dluhovou unii, je skutečně přehnané. Je
zásadní, aby občané viděli reálný prospěch z fondu co nejrychleji tak, aby
byla zažehnána další divergence v EU a především v eurozóně.
