Nemělo by nás překvapit, že v době, kdy se mění – a s jakou dynamikou! – téměř vše kolem nás, od ekonomiky, politiky přes geopolitické uspořádání světa – se objevují úvahy, které by ještě před několika málo lety byly nepředstavitelné. Jednou z nich je diskuse o postavení centrálních bank, roli peněz v moderní ekonomice, monetizaci dluhu a hlavně podobě peněz jako takových.
Kritika centrálních bank se objevila již v tzv. Stiglitzově zpráva z roku 2009. Jednak se centrálním bankám vyčítá, že pouhá orientace na inflační cíl (obvykle dvě procenta) je příliš úzká a nebere v úvahu širší národohospodářské souvislosti (např. systémové riziko finančních institucí typu „too big to fail“). Druhý bod je ještě závažnější - týká se nezávislosti centrálních bank, tedy toho, že za svá, často nesmírně závažná, rozhodnutí nenesou odpovědnost, nezodpovídají se občanům a jejich demokratická legitimita je mizivá.
Diskuse o monetární politice se však v praxi pohříchu většinou týkají pouze dopadů politiky kvantitativního uvolňování, tzn. hlavně tvorby bublin, či přímo samotného kvantitativního uvolňování (jehož snižování ostatně potvrdila i nová šéfka FEDu). Jsou ale přece i další závažné otázky: jak opustit tyto extrémy monetární politiky a s jakými následky? Je žádoucí snižovat „nafouklé“ bilance centrálních bank – ať již hovoříme o FEDu nebo Bank of Japan? A pokud ano, jakým způsobem?
Zachrání nás monetizace dluhu?
Říznout do živého a prolomit tabu monetizace dluhu se pokusil Adair Turner na serveru Project Syndicate. Turner uvádí aktuální studii Reinhartové a Rogoffa, která – nikoliv překvapivě – uvádí, že současné dluhy vyspělých zemí jsou prostě a jednoduše nesplatitelné – rozhodně ne cestou škrtů, či růstu (kde také vzít v ekonomikách vyspělých dostatečně vysoký růst?). Nabízí se tedy cesta inflačního znehodnocení dluhu, anebo: aktivní role centrální banky. Při jejím použití bude stát dlužit „sám sobě“.
Turner si je vědom inflačních rizik (vzpomeňme například hyperinflaci Výmarské republiky), ale zároveň uvádí, že v silně deflačním prostředí (eurozóna, Japonsko) je monetizace dluhu přípustným a správným řešením. Turner se domnívá, že monetizace dluhu by se mohla stát permanentním řešením – příklad deflací stíhaného Japonska ho vede k tomu, že pokud by úroková sazba na rezervy byla nulová, pak by taková monetizace měla stejný efekt jako odpis dluhu.
Přesto ale jedno tabu uznává: pokud by se takováto praktická politika příliš rozšířila, mohla by být zneužívána i v jiných než extrémně obtížných ekonomických časech deflačních tendencí. Proto také Turner uvádí, že je to politika, která by neměla (podobně jako ďábel) uvádět své jméno.
Turner tím potěšil rovněž příznivce teorie tzv. MMT (modern monetary theory). Ti se rovněž domnívají, že ekonomická situace je natolik vážná, že centrální banka se musí stát nástrojem vlády a nástrojem ekonomického oživení. Přestože se konkrétní hospodářská koncepce ještě vyvíjí, můžeme najít úvahy o tom, že by centrální banky měly peněžní kreací přímo ve spolupráci s vládou financovat nová pracovní místa, a to do té doby, dokud ekonomika nedosáhne potenciálu. Podle příznivců MMT by ekonomice ve stavu dlouhodobé recese inflace hrozit neměla (spíše deflace) a tak jsou obavy z hyperinflace liché.
Vollgeld - neuskutečnitelná šílenost?
I když tyto úvahy skutečně prolamují tabu o tom, co je úkolem centrální banky, a o „nepřípustnosti“ přímého financování veřejného dluhu, jsou tu ještě radikálnější tendence. Jednou z nich je iniciativa Vollgeld (rozšířená ve Švýcarsku a Německu). Tento koncept „plnohodnotných peněz“ přichází s návrhem celkové změny podoby peněz. Nejde tak „jen“ o roli centrální banky. Iniciativa Vollgeld především kritizuje to, že peníze (tedy to, co jimi chápeme, neboť samotná definice peněz je dnes dosti nelehkou záležitostí) jsou jen z malé části tvořeny centrální bankou (hotovost), a z mnohem větší částí (90 – 95 procent) jsou tvořeny úvěrovou emisí komerčních bank.
Problematika úvěrové emise je přitom nutně spojena se složeným úrokem, jehož exponenciální povaha vede k nutnosti stále vyššího ekonomického růstu. Komerční banky se tak staly nesmírně mocnou silou: tvoří peníze, mají nad ekonomikou (a nad lidmi v ní samozřejmě) velkou moc, ale nenesou žádnou společenskou odpovědnost za svoje činy, naopak jasně preferují své privátní zájmy. V konceptu Vollgeld to bude ale jen centrální banka, která bude moci tvořit peníze a ty budou následně – pomocí státního rozpočtu – distribuovány do ekonomiky. A banky se vrátí ke své klasické roli zprostředkovatele mezi úsporami a půjčkami.
Stoupenci této reformy se hlásí k tomu, že stát (a jeho!) centrální banka musejí mít dostatečnou suverenitu i v peněžních záležitostech, pokud mají sloužit svým občanům a nikoliv jen vybraným finančním skupinám. Odcitujme část: „Reforma k plnohodnotným penězům vytváří možnost, jak osvobodit společnost a životní prostředí o nutnosti kapitálové akumulace, a stejně tak i trh a stát od diktátu finanční sféry.“
Tyto návrhy jsou natolik revoluční, že mnozí je rovnou odbudou jako neuskutečnitelnou šílenost. Měli bychom si nicméně uvědomit, že celý náš svět je plný takových „šíleností“, které se často zdály být nemožné a odporovaly ve své době zažitým pořádkům – dokud nebyly uskutečněny.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Zemní plyn jako strategická zbraň?
Mýty českého zahraničního obchodu
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
