Americký prezident Donald Trump vyvolává svou politikou „America First“ pravé pozdvižení. Týká se řady oblastí, jednou z nich je také mezinárodní obchod. Naposledy zaujalo jeho tweetování o tom, jak špatný je masivní americký obchodní deficit s Německem. Je ale opravdu Trumpův přístup k obchodu tak nový, nebo se podobné tendence objevovaly v minulosti, možná i velmi nedávné, jen skryté v určité diplomatičtější a zaobalenější rétorice?
Představa, že obchodní deficit je velký problém, není nic nového. V Trumpovi se nám vrací v poněkud razantnější podobě starý, dobrý merkantilismus. Prozatím se ovšem zdá - i když u Trumpa je těžké najít jasnou linii, že preferuje spíše podporu exportu, než omezování importu. Není ovšem zdaleka osamocen, daňová reforma z republikánské dílny se tímto způsobem může také projevit. Vazba obchodní bilance na pracovní místa, spolu s intenzivní tendencí „dodávat dealy“, skutečně podporuje vnímání mezinárodního obchodu jako hry s nulovým součtem. Mám-li deficit obchodní bilance, prohrávám, mám-li přebytek, vyhrávám.
To, co je nové, tedy nejsou tyto úvahy, ale spíše jejich plné vyhřeznutí v USA, které by mohly být zvyklé za celé ty dekády na to, že fungují jako světová koncentrace poptávky. Pravda, jak se v minulosti ukazovalo a stále ukazuje, je to poptávka velmi často podložená dluhem, jak nyní můžeme pozorovat u automobilů. Případné těžkosti, které by z dvojího deficitu mohly plynout, ovšem USA řešily přes pozici dolaru jako internacionální měny číslo jedna s tím, že konkurence není na obzoru. (eurozóna se zaobírá tím, aby se nerozpadla a čínský yuan je teprve na začátku velmi nejisté cesty k silnější mezinárodní pozici).
Trumpův útok na země s obchodním přebytkem vůči USA není také zcela nový, ale stupeň razance (někdo by řekl neomalenosti) může vyjadřovat, že se navzdory agresivitě jedná o defenzivní přístup – o snahu zabrzdit úpadek Spojených států, oslabování jejich pozice hegemona.
Trumpova pozice se často dává do kontrastu s Obamou, potažmo s ostatními vyspělými zeměmi. I když forma je bezesporu odlišná, obsah už tak jiný není. Není nutno znovu připomínat, že i Barack Obama se snažil za svého prezidentování označit Čínu za měnového manipulátora. Ale připomeňme jednu z hlavních motivací vyjednávání Transpacifického partnerství (vypovězeného Trumpem), tak i Transatlantického partnerství. Obamovými slovy šlo o to, aby pravidla mezinárodního obchodu tvořily Spojené státy. Dominance Spojených států by se možná neprojevila v obchodní bilanci – kde dovoz levného zboží z Číny udržuje kupní sílu v situaci, kdy mzdy většiny Američanů dlouhodobě stagnují. Ale mohla by se projevit v jiných sférách: v platbách svázaných tzv. ochranou duševního vlastnictví, nebo také v aplikaci arbitrážní doložky investor – stát.
Přečtěte si:
Ilona Švihlíková: Konec zlehčování chudoby. V Česku je to klíčové téma
Jsou to právě Spojené státy, z nichž pochází nejvíce žalujících firem. Takže přínosy této politiky by se prostě objevily v jiné části platební bilance, a také by byly podstatně více koncentrovány. Ale rozhodně se za ně Obama nepral proto, že by snad oslabily americké korporace.
Důraz na růst vnějškem, tj. pomocí čistého exportu je ovšem už delší dobu dominanta Německa. Opět připomeňme, že Trump není jediný, kdo Německo kritizoval na obrovský přebytek na běžném účtu, který je typický buď pro menší ekonomiky (což Německo není), nebo pro ropné země (což Německo není). Přebytek běžného účtu ve výši 8,8 procenta HDP navíc překračuje i vlastní pravidla eurozóny, což ovšem Německo, jindy tak háklivé na dodržování pravidel, jaksi vidět nechce. Kritickou reflexi německé politiky najdeme v mnoha analýzách amerického Kongresu za Obamy, ale také v materiálech MMF a koneckonců i EU.
Obrat v německé hospodářské politice, který nastavil Schroeder tzv. mzdovou deflací, navíc jasně ukazoval, že preferuje růst vnějškem – tedy pomocí čistého exportu. A nedosti na tom, že tímto způsobem Německo vyvolalo v celé eurozóně značné vlnobití a nerovnováhy, které podtrhy heterogenitu zemí v eurozóně a významně ovlivnily i dluhovou krizi a její průběh. Německá škrtací politika byla totiž jasně zaměřená, jak přiznal i bývalý italský premiér Monti, když uvedl, že „fiskální konsolidací ničíme domácí poptávku.“ Pokud je zničená domácí poptávka, pak zbývá už jen růst čistým exportem – dosažený tím, že si „podseknu mzdy“ více než ostatní (tedy mzdovou deflací, protože devalvaci v eurozóně použít nelze). Ovšem, což se takovému Schaublemu těžko vysvětluje, všichni jaksi nemohou mít přebytek obchodní bilance.
Politika austerity, neboli škrtů, nebyla omezena jen na EU. Spolu s kvantitativním uvolňováním, jehož „příjemný vedlejší efekt“ bylo oslabení měny, se tu zase zjevil strašák měnové války a opět ona orientace na merkantilistická řešení „uloupení poptávky jiných zemí“ (aneb Ožebrač svého souseda).
A už vůbec od všech těch najednou vyjevených strážců liberálního obchodu nechtějme, aby vysvětlovali kolaps kola WTO v Dohá a postoj k liberalizaci k obchodu zemědělskými produkty… Platí, že když chce někdo kritizovat Trumpovo pojetí mezinárodního obchodu, ať se raději nejprve pořádně podívá do zrcadla.
Přečtěte si další komentáře Ilony Švihlíkové:
Jak Donald Trump oživuje neoliberální daňovou politiku Ronalda Reagana a proč je to špatně
Blíží se konec globalizace?
Sirotci neoliberalismu
Robotizace otevírá dveře dystopiím
Manipuluje Čína, nebo nemanipuluje?
Sever proti Jihu
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
