Trumpovy názory v této
oblasti vykazují rysy neomerkantilismu, především kvůli tomu, že obchod vnímá
jako hru s nulovým součtem. Protože USA mají dlouhodobě záporný deficit
obchodní bilance, pak to po trumpovsku znamená, že jsou „ožebračovány“
ostatními, kteří jim škodí, ubližují a zavalují je německými automobily, což
z nich dělá americké nepřátele a ohrožení národního bezpečnosti.
Pro Trumpa je typické, že viníci zaostávání Spojených států (co jiného vyjadřuje heslo „Make America Great Again“) jsou externí, problémy se nevyskytují v USA samotných, ale někde jinde. Jiné země je nutno potrestat tak, aby přestaly USA ubližovat. To se samozřejmě lépe dělá v bilaterálním módu, než využitím multilaterálních organizací jako je WTO (která nutno dodat byla v krizi již před zvolením Trumpa americkým prezidentem).
Nástroje Trumpovy politiky
zahrnují využívání cel (jeden z prvních příkladů zahrnoval zavedení cel na
ocel a hliník pod argumentem národní bezpečnosti), dále pak renegociaci dohod,
které Trump nepovažoval za „spravedlivé“ (například NAFTA), odstoupení dohod,
které vyjednal jeho předchůdce (TPP a další) a extenzivní využívání
extrateritoriálních sankcí – které jsou ovšem v rozporu
s mezinárodním právem (Írán či Nord Stream 2).
Podívejme se nyní, zda se Trumpovy podařilo zlepšit deficit obchodní bilance, který si sám vytyčil jako jeden z ukazatelů, na němž demonstroval, jak jsou USA „ožebračovány“ jinými zeměmi. Autorka článku si je samozřejmě vědoma, že ukazatel salda obchodní bilance je na posouzení úspěšnosti země v zahraničně ekonomických vztazích příliš úzký a celkově nevhodný, nicméně americký prezident si ho zvolil. Zařazena je i bilance služeb a následně celá výkonová bilance.
Trumpovi se nepodařilo snížit
deficit obchodní bilance (ba právě naopak), ani deficit výkonové bilance.
V ukazateli, který si sám zvolil, jeho politika selhala.
Trump dále tvrdil, že cla
zavedená na čínské zboží, zaplatí čínští exportéři. Jak ukazuje řada analýz, pak
náklady spojené se cly nesou
dominantně američtí importéři a američtí spotřebitelé.
Neomerkantilistická politika sice vnímá obchod jako hru s nulovým součtem, jenže bývá doprovázena nejen ochranou domácích odvětví, ale často také modernizačními opatřeními ve vládou zvolených sektorech. Jenže Trumpova politika se místo řešení problémů americké ekonomiky, koncentrovala na zastavení Číny, kterou vnímá jako svého hlavního rivala. Vzestup Číny je patrný ve všech ohledech od technologické moci po ekonomickou a politickou.
Jen pro ilustraci hrubá národní
míra úspor a celkové investice k HDP v Číně za rok 2019 tvořila 44 %,
míra investic 43,1 %, v USA pak 18,6 %, investic 21,0 %.
Jaký souhrn můžeme učinit z Trumpovy zahraničně-ekonomické politiky?
Přiznání toho, že USA začínají
ztrácet svou dominantní ekonomickou pozici ve světové ekonomice. Toto téma bude
klíčové pro jakoukoliv administrativu. Můžou se nicméně lišit nástroje, jakými
tomu budou chtít budoucí administrativy zabránit.
Může to být snaha zadržet Čínu (s velkou pravděpodobností neúspěšně, ale může to přispět k prohloubení blokového uspořádání), nebo to může být snaha upgradeovat americkou ekonomiku – což ovšem znamená nakousnout řadu dlouhodobých bolestivých problémů (chátrající infrastrukturu, o které koneckonců hovořil i Trump, než se smrskla do projektu „zdi“ na hranici s Mexikem.
Dále pak obrovskou nerovnost,
která přispívá k napětí (včetně rasového), chybí odolný sociální systém,
masivní zadlužení, které může fungovat jen do té doby, dokud budou mít USA
hlavní internacionální měnu atd).
Extenzivní využívání
extrateritoriálních sankcí, které využívají stále dominantní pozici amerického
dolaru a americké finanční infrastruktury, může paradoxně zrychlit snahu o
nalezení alternativy vůči americkému dolaru – a blokové uspořádání, spojené se
snahou o odpojení se od Číny (decoupling) může jen posílit internacionalizaci jüanu.
Trumpovo dědictví se tak
v delším časovém horizontu může změnit v pravý opak toho, co jeho
autor zamýšlel.
