Na trhu se zemním plynem je živo již delší dobu: od úvah ohledně vzniku plynového kartelu (OGEC – jako nápodoby ropného OPEC), po problémy s dodávkami plynu do Evropy (ukrajinská krize), boom a perspektivy břidlicového plynu v USA, rozvoje LNG (zkapalňovaný zemní plyn) až po současné geopolitické úvahy o pozici a důležitosti Ruska pro Evropu.
Podíváme-li se na rezervy, těžbu a spotřebu podle statistik BP (Statistical Review 2013), naskytne se nám následující přehled: Největší prověřené rezervy podle této statistiky nemá Rusko, ale Írán (mimochodem: málokdo zaregistroval, že Irán podle BP, byť těsně, předběhl Rusko teprve nedávno), následován Katarem, který je i velmocí ve zkapalňování. Podle stejné statistiky Rusko plynovody zásobuje Evropu (bez Ukrajiny) z více než třetiny a dominuje také v postsovětském prostoru. Norské a ruské rezervy zemního plynu jsou řádově (!) naprosto nesrovnatelné.
To se projevuje také na ukazateli R/P – tj. reserves to production, který udává, na kolik let vydrží rezervy, bude-li se těžit současným tempem a se současnými technologiemi. Zatímco u Ruska ukazatele překračuje 55 let, u Norska činí něco málo přes 18 let. Jen na okraj uveďme informaci, která se objevila ve druhém letošním vydání časopisu Energetika, kde Miroslav Hladík tvrdí: „Z pohledu Česka je důležitých hned několik oblastí. První z nich je dovoz zemního plynu z více zdrojů, např. z Norska. Zkušenosti naznačují, že tzv. norský plyn je ve skutečnosti ruský plyn, neboť svým složením neodpovídá norskému typu plynu H s vyšším podílem uhlovodíků a spalného tepla. Za situace, kdy na přepravních trasách prakticky neexistují směšovací stanice, se tak znovu jedná o ruský plyn typu H.“
V produkci zemního plynu ovšem jasně dominují Spojené státy, které se cca od roku 2007 těší z boomu těžby břidlicového plynu, který (zatím) vede k rekordnímu poklesu cen (Henry Hub) a konkurenční výhodě pro americké firmy. I ve spotřebě dominují USA, i když v roce 2012 nebyla jejich bilance vyrovnaná a stále musely plyn dovážet.
Markantní jsou cenové rozdíly, jak můžeme vidět na této cenové mapě zkapalněného plynu (USD/MMBtu):
Zdroj: Waterborne Energy
V USA je cena za jednotku pětkrát nižší než v Japonsku, které je logicky odkázáno jen na LNG, a více než třikrát nižší než v Evropě. Jak uvádí BP, světový export LNG byl v roce 2012 ani ne poloviční vůči klasické cestě plynovody (327,9 miliardy metrů krychlových oproti 705,5 miliardy metrů krychlových). V klasickém exportu dominuje Rusko, následováno Norskem, jemuž se Katar ovšem v LNG vyrovná. Podotkněme, že americký vývoz LNG je za rok 2012 zanedbatelný.
Rusko má silnou energetickou pozici nejen díky svým obřím zásobám, ale také vybudované infrastruktuře i díky své velikosti. Obejít tranzitem zemi, která má 17 milionů km2 není zrovna snadné. LNG nabízí trhu se zemním plynem flexibilitu, o kterou ostatně usiloval ve svých plánech OGEC. Masivním rozšířením LNG by se ceny zemního plynu více odpoutaly od cen ropy a zároveň by trh byl více globální, zatímco v současné době, jak koneckonců ukazuje výše uvedená cenová mapka, je spíše regionální.
Nic není zadarmo
LNG ovšem není zadarmo. Vybudování kapacit na zkapalňování je technicky náročný proces, který trvá kolem pěti let, očekávaná životnost je alespoň 20 let. Uvažme i vysoké náklady: cena se pohybuje od 1,5 miliardy dolarů od malých závodů až k 10 miliardám. Speciální tankery, které LNG přepravují, také nejsou nejlevnější – jejich cena se pohybuje od 200 do 300 milionů dolarů. Cena přijímacího termínu pak začíná na jedné miliardě dolarů. (Prohlédněte si celosvětovou mapu terminálů na zkapalněný plyn).
Současné úvahy o alternativách se týkají především možnosti, že by Spojené státy dovážely LNG do evropské plynové soustavy, čímž by poklesl vliv Gazpromu a Ruska a klesnout by měly i ceny za plyn. Než se podíváme podrobněji na životaschopnost této alternativy, zmiňme ještě, že vlivný server Oilprice.com se domnívá, že klíčovou zemí je především z hlediska své geopolitické pozice Turecko. Zpřístupnění takovéto cesty (Bospor) by podle Oilprice.com umožnilo nejen transport amerického břidlicového plynu, ale také plynu z Kataru, jehož produkce LNG je světové nejvyšší. Černé moře by se stalo, pokud tomu již tak není, klíčovou oblasti „plynové války.“
Na USA nespoléhat
Spojené státy dlouhodobě uvažují o tom, že by export břidlicového plynu ve formě LNG do Evropy byl určitou zbraní proti Rusku. I v posledních zprávách ovšem uvádějí, že by takovýto projekt byl realizován nejdříve v roce 2016 (což je vzhledem k údajům EIA, tedy americké agentury pro energetiku, dosti nerealistické).
Katar zásobuje Evropu již nyní (Velká Británie, Itálie), ale těžiště jeho obchodů leží v Asii (Indie, Japonsko, Jižní Korea), kde jsou také ceny celosvětově nejvyšší. Je otázkou, jestli by pro Katar bylo lukrativní reorientovat větší část své produkce – protože malé dodávky tváří v tvář obří produkci Ruska nedávají smysl – z asijského trhu na evropský (a za jaké ceny?), resp. jestli by byl schopný masivně zvýšit produkci tak, aby pokryl oba trhy – o čemž mám dosti velké pochybnosti. A stále platí, že by Evropa musela významně investovat do nových přijímacích terminálů a rozšíření stávajících.
Jistě je zajímavé, že už neobjevuje otázka, jak by Ukrajina za tento plyn zaplatila, když není schopná dlouhodobě splácet své závazky ani Gazpromu (jestli by se jednalo o formu půjčky či daru výměnou za geopolitické pozice USA v regionu, což by ovšem byla půjčka na věčnou oplátku).
Břidlicový plyn jako bublina?
Podívejme se nyní na břidlicový plyn v USA. Velmi optimistická prezentace Morgan Stanley z roku 2012 uvádí, že by se Spojené státy mohly stát čistým vývozcem zemního plynu kolem roku 2020 (!) s tím, že do roku 2040 se exporty mají více než zčtyřnásobit. Také již zmíněný Oilprice.com uvádí břidlicový plyn (a LNG) jako jeden z hlavních megatrendů energetiky pro příští dekády.
Jenže vše není tak růžové, jak se může na první pohled zdát. Těžba břidlicového plynu tzv. frakováním (hydraulickým štěpením) je proces, který má své ekologické náklady a značná rizika, která se týkají především kontaminace vod. I kdybychom tato rizika ignorovali, pak minimálně z megatrendů Oilprice.com září přehnaný optimismus, který je tak typický pro jev, který různé trhy USA provází již dlouho – bubliny.
Z evropského kontextu připomínám projev Janeze Potočníka (komisaře pro životní prostředí) uveřejněný rovněž ve druhém letošním čísle časopisu Energetika. Uznává v něm změny, kterých břidlicový plyn docílil v americkém hospodářství. Obává se ale, že i kdyby se těžba břidlicového plynu rozšířila, ceny energií budou v Evropě stále vyšší než v USA, a břidlicový plyn proto spíše vidí jako možné přechodné řešení problémů v energetice. Není překvapivé, že zdůrazňuje obavy občanů z těžby i enviromentální ambice jako jeden z cílů EU.
Stále častěji se objevují analýzy, ukazující, že jak rezervy břidlicového plynu, tak i jeho těžba jsou soustavně nadhodnocovány, a že rapidní nárůst jejich hodnoty je jedním z dopadů kvantitativního uvolňování provozovaného Fedem. Koneckonců, např. publicista Jakub Šiška ve svém článku píše: „Tváří v tvář těmto skutečnostem musely těžební společnosti přiznat, že jejich plány byly silně nadhodnocené, a že musí část svých aktiv, uložených v nakoupených pozemcích, odepsat. BP si musela škrtnout 4,8 miliardy dolarů, BG Group 1,3 miliardy dolarů a Encana, největší kanadský spekulant s břidlicovým plynem, odepsala doma a v USA 1,7 miliardy dolarů.“
Stále více energetických odborníků upozorňuje na masivní poklesy produkce, které nutně vyžadují další nárůst vrtů (a další investice). Paradoxně tím, jak v první fázi těžba břidlicového plynu ceny plynu masivně snížila, si podřezala větev, na které sedí. I z tohoto hlediska se dá spíše očekávat nárůst cen a z hlediska cca 2-3 let prasknutí celé bubliny. Bylo by opravdu velmi ironické, kdyby Evropa v následujících letech provedla značné investice do infrastruktury pro LNG, aby následně zjistila, že dovoz břidlicového plynu z USA se nekoná.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Mýty českého zahraničního obchodu
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
