Stačí, když játra fungují na dvacet procent, člověk přežije. Testovat tuhle hranici ale lékařská věda opravdu nedoporučuje
Divoký řecko-francouzský víkend zacvičil s finančními trhy a obnovil strach z dalšího vývoje v eurozóně. Větší obavy by ale trhy měly mít z toho, že pod tlakem politických událostí dojde ke změně v kurzu evropské politiky a nový francouzský prezident prosadí byť jen část ze svých představ o hospodářské politice.
Popravdě řečeno však zjevný neúspěch úsporných programů v Řecku, ale i v Portugalsku či Španělsku, nalomil i část obce ekonomické a je slyšet stále sílící hlas po tom, aby vlády opět začaly svými výdaji oživovat poptávku a zastavil se tak hospodářský propad zejména na jihu kontinentu. Není proto vůbec vyloučeno, že se kormidlo, přes silný odpor Němců, přece jen pootočí.
Francois Hollande opět položil na stůl myšlenku eurobondů, dluhopisů vydávaných a ručených rukou společnou a nerozdílnou. Měly by se z nich financovat rozvojové projekty v Evropě, které přinesou růst zaměstnanosti a koupěschopné poptávky. Blokovat tyto dluhopisy a zároveň držet ruce Evropské centrální banky, aby nemohla roztočit kola rotačky, je prý protismyslné, a Německo si proto musí vybrat, na co kývne a co odmítne.
Je celkem zřejmé, na co by Německo kývlo, pokud by si opravdu muselo vybrat. Dluhopisy to určitě nebudou, protože u těch vzhledem k společnému ručení neexistují zadní vrátka, jimiž by se dalo někdy v budoucnu utéct. U měnového financování státních dluhů ze strany centrální banky tahle dvířka existují v podobě vyskočení Německa z monetární unie v okamžiku, kdy začne expanzivní politika ECB hrozit výrazným nárůstem inflace. To ale samozřejmě nic nemění na tom, že oba oživovací pokusy by při důsledném použití vedly k smrti pacienta, kterým je nepochybně společná měna.
Dluhové financování rozvojových projektů je něco, co si lze jen těžko představit. To chce francouzský prezident stavět ve Španělsku nové dálnice nebo ve Francii paralelní TGV? Infrastruktura je v západní Evropě na vysoké úrovni a její další zdokonalování lze těžko ekonomicky obhájit. Stavba „hladových zdí“ byla svého času módní záležitostí, ale tady jde o peníze na dluh, jehož úrok opravdu, ale opravdu nemá žádný strop a může růst do nebe. Celkové zadlužení eurozóny se pohybuje kolem osmdesáti procent. Je pravda, že japonský státní dluh je na dvou stech procentech, stojí ale za to zkoušet, co eurozóna unese? Je to trochu jako s těmi lidskými játry. Stačí, když fungují na dvacet procent a člověk přežije. Testovat tuhle hranici ale lékařská věda opravdu nedoporučuje.
U měnového financování státního dluhu to není o moc lepší. Ekonomické indikátory zatím stále neukazují, že by inflace měla nějak startovat a ohrožovat evropské ekonomiky. To ale neznamená, že na tvrzení Miltona Friedmana, že inflace je čistě peněžní jev,by byla nějaká chybička. To jen natištěné peníze nahrazují privátní kapitál ve vládních bilancích a tento kapitál odtéká z eurozóny pryč. V okamžiku, kdy dojde k oživení ekonomiky, nastartuje opět inflace a narostou bubliny na trzích aktiv, pokud ECB nestáhne velmi rychle likviditu zpět.
Problém je, že k oživení bude docházet v různých zemích unie v různou dobu a velmi odlišný hospodářský cyklus v jednotlivých zemích narazí na společnou měnovou politiku. Pak bude záležet na tom, zda se Mario Draghi bude cítit v daném okamžiku více jako Ital, nebo spíše jako Němec. Zda bude chránit italské oživení, nebo německé úspory. Tenhle problém má euro dáno geneticky, protože není optimální měnovou zónou a nikdy jí nebude. Pokus federalizovat veřejné finance zavedením společného rozpočtu a evropského ministerstva financí skončí buď fiaskem, nebo odchodem podstatné části zemí z eurozóny.
Má tedy vůbec nějaká vláda šanci dělat aktivní prorůstovou politiku? Stačí se kouknout na tu naši, kterou před pár dny představoval premiér Petr Nečas na konferenci ODS. A i on hovořil třeba o programu zateplování budov a podobných výdajových projektech.
Přitom jak pro Česko, tak pro zbytek Evropy vede cesta ke zdravému hospodářskému růstu jen a pouze přes strukturální změny, které nám tato stejně jako předchozí vlády už léta dluží. Především je to pružnost trhu práce. Jsme na tom sice podstatně lépe než jižní křídlo eurozóny, ale zákoník práce přes určité pozitivní změny stále brzdí zaměstnávání lidí. Rychlá výpověď a nízké odstupné jsou základem pro to, aby se zaměstnavatelé přestali bát nabírat nové lidi pro nové zakázky. Pokud na sebe stát převezme od firem sociální péči o nezaměstnané, vyplatí se to. Sto tisíc nezaměstnaných znamená pro státní kasu v Česku ztrátu kolem patnácti až osmnácti miliard korun na vyplacených dávkách, zdravotním pojištění a ztracených daních a důchodovém pojištění.
V tradičních evropských sociálních státech je nákladnost nezaměstnanosti ještě podstatně vyšší a jde jednoznačně o zásadní překážku pro hospodářské oživení. Stačí se podívat, jaké zázraky s konkurenceschopností Německa udělaly Schröderovy reformy, přestože byly ve své době kritizovány jako nedostatečné a spíše kosmetické. Mimochodem více zaměstnaných znamená kromě nižších výdajů také vyšší spotřebu. Bez uvolnění trhu práce však nová místa vznikat nezačnou.
Více v českých než evropských podmínkách je nezbytné také slibované a stále se nedostavující odbyrokratizování ekonomické aktivity. Papírová zátěž pro podnikatele a firmy je hrůzná. Nesmyslné statistické výkazy, dublované a zcela zbytečné státní kontroly na cokoli, úřední šikana při vyžadování dokladů, na něž úřad často nemá ani zákonný nárok. Prostě stále patříme mezi země s nejvyšší byrokratickou zátěží pro podnikání na světě.
Zcela samostatnou kapitolou je pak v celé Evropě problém vědy a školství. Evropské vysoké školy obecně a už hodně dlouho nepatří mezi světovou špičku, což musí mít nějaký systémový důvod, který by měl být nejprve ozřejmen a poté odstraněn. Poté snad také Česko začne konečně produkovat lidi využitelné v průmyslu pro řemeslné i inženýrské práce místo politologů a sociálních antropologů. Doufejme, že to chápe i první český profesor politologie, který si právě sedl do křesla ministra školství.
Zda to vše chápe i evropská levice, jejíž vliv na politiku sílí a nepochybně dále sílit bude, se zatím opravdu nezdá.
