Dnešní obyvatelé některých částí Osla připomínají Somálsko, Etiopii anebo Dárfúr
Po nedávném tragickém zemětřesení v Itálii přišla znovu na přetřes otázka, zda se předem připravit, nebo reagovat až když se stane neštěstí. Odpověď by měla byt samozřejmá: Je zapotřebí to první, jakož i nutnost toho druhého.
V politice, i když je to méně zřejmé, platí tyto zásady úplně stejně. Důvod k tomuto zamyšlení mne napadl v Norsku, zemi, kterou jsem navštívil po více než dvaceti letech. V hlavním městě Oslu jsem si jen s malou nadsázkou pomyslel, že jsem snad přistál někde jinde, než kam jsem původně směřoval. Dělali-li Norové v minulosti dojem, že jsou přímými potomky dávných Vikingů, tedy těch „ideálních“ blonďatých árijců s modrýma očima, tak dnešní obyvatelé některých částí Osla připomínají Somálsko, Etiopii anebo Dárfúr. Tahle pestrobarevnost sama o sobě je příjemná a hezká.
Zřejmě je hodně utečenců před katastrofami způsobenými ne přírodou, ale lidmi, kteří chtějí mermomocí vládnout. Tyrani pak mají snahu brutálně potlačit každého, kdo jim odporuje. V důsledku toho jsou životy těchto lidí a životy jejich blízkých v nebezpečí a nezbývá jim než hledat nový domov. Hlad a bída jsou samozřejmě také častým důvodem k útěku.
Norsko, jakož i jiné evropské země se záviděníhodnou prosperitou (krize nekrize), velkoryse otevřelo svoji náruč těmto lidem na útěku a dělí se s nimi o vše, co má. Jak na to reagují ti, jimž se tohoto pohostinství dostalo?
Bývalo samozřejmostí, že imigrant se přizpůsobí co možná nejvíc zvykům a zákonům země, která se ho ujala. Pozor, opakuji slova „co možná nejvíc…“, což znamená, že si nově příchozí a budoucí občané hostitelské země ponechají vše, co je jim vlastni, ale není v rozporu s kulturou, jež je přijala.
Je cizí a těžko stravitelné pro Nora, Švéda (Francouze a jiné jakbysmet), když potká desítky rodin svých nových sousedů, jak si v pětatřicetistupňovém vedru hlava rodiny vykračuje v adekvátním letním oblečení a dva metry za ním jde se dvěma třemi dětmi jeho žena od hlavy až k patám zahalena v neprodyšném hábitu a v horším případě v burce, z níž přes textilem zamřížované okénko stěží vidí, kam kráčí. Myslí-li si někdo, že může tenhle dávnověk přenést do míst, kde si muži (i když ne vždy s grácií) kvapem zvykají na to, že žena má nejen schopnosti, ale i právo být rovnocenným partnerem, tak se tragicky mýlí. Skutečnost je však taková, že přesvědčení lídrů těchto nových komunit je, že se hostitelé musejí přizpůsobit jim a všechny diskriminační projevy přijmout jako jejich právo na identitu (ať je to povinnost ženské obřízky, určení ženicha rodiči, naprostá podřízenost vůli manžela nebo dokonce syna atd.).
Někteří státníci (včetně v Čechách nepříliš oblíbeného Nicolase Sarkozyho) již poukazují na to, že pokud nebudou slušní vůdci řešit tento nebezpečný trend, tak hrozí, že to vezmou do rukou grázlové různého stylu typu neonacistů, tedy lůza, jež většinou nemá co ztratit, naopak získá smysl pro svoji existenci a status „bojovníka za svatou věc“. Žádný soudný člověk by neměl dospět k závěru, že právě Sarkozy, jenž jako jeden z mála bubnuje na poplach, je nějaký nebezpečný nacionalista. Právě on, potomek dvou imigrantských rodin a prezident země, která vyrábí přes 500 druhů sýrů, dobře ví, co je to tolerance, ale rovněž rozezná nebezpečí intolerance.
Není normální, jak to popsala jedna mladá Norka, aby se žena musela obávat poznámek a pohledů od obyvatel s odlišnými představami o tom, jak by měla být podle nich oblečena v horkém norském létě. Tady již nejde pouze o netaktnost, ale o pokus vnutit ideologii (byť zdánlivě nevinnou), která je cizí a již dávno překonaná.
Naše civilizace má daleko k dokonalosti, ale pokus transplantovat středověkou představu o tom, jak mají vypadat mezilidské vztahy, nebude nikdy pro moderní svět přijatelný a neudělají-li s tím nic liberálně smýšlející lídři, poskytnou tím živnou půdu těm nejmizernějším elementům lidské společnosti.
