Moskva vyslala hájit své zájmy na Kavkaze tanky a bombardéry
Na ten okamžik Rusko dlouho čekalo. Záminka k útoku na sousední Gruzii přišla začátkem srpna. Gruzínský prezident Michail Saakašvili nevydržel soustavné provokace ze strany separatistů z Jižní Osetie a v pátek 8. srpna vyslal do tamního správního střediska Cchinvali vojáky, aby zde zjednali pořádek a pokusili se získat nad odtrženým územím podporovaným Moskvou kontrolu. Reakce byla okamžitá a zdrcující. Očividně předem připravení Rusové zaútočili nejen v samotné Osetii, ale i hluboko v gruzínském vnitrozemí. Konflikt si podle odhadů vyžádal až 2000 obětí, převážně civilistů, a své domovy muselo podle úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky opustit na sto tisíc lidí.
Napětí ve vztazích mezi Tbilisi a Moskvou panuje již od vyhlášení gruzínské nezávislosti na počátku devadesátých let. Před pěti lety se situace ještě zhoršila. To když se k moci dostal prozápadně orientovaný Saakašvili a vládní politiku nasměroval ke Spojeným státům americkým, Evropské unii a Severoatlantické alianci. Rusko dalo nyní jasně najevo, že rozšiřování NATO do oblasti Kavkazu a dalších zemí bývalého Sovětského svazu pro něj nepřipadá v úvahu. A že mu zabrání všemi možnými, tedy i vojenskými prostředky.
JDE O VLIV
Přít se o to, kdo nynější konflikt rozpoutal, nemá cenu. Tato morálně pochybná debata by byla pouze nepodstatnou součástí mnohem většího dramatu. Patrně všichni se shodnou na tom, že prezident Saakašvili se dopustil nepochopitelné chyby tím, že vyslal do rebelující provincie vojenské jednotky. Nejmenovaný zdroj z okolí francouzského prezidenta minulý týden nazval Saakašviliho „hlupákem“ a ostrá slova padala i z vlastních řad. „Je to v mezinárodní politice idiot, který nedokáže dohlédnout dva kroky dopředu,“ zhodnotil prezidentovy diplomatické dovednosti jeho bývalý ministr Georgij Chaindrava. Pravdou je, že Saakašvili svým vojenským výpadem poškodil jak vlastní zemi a její občany, tak hlavně zoufalé obyvatele Cchinvali. Na druhé straně, ruská odveta byla nepřiměřeně agresivní a vyslala Západu jasný vzkaz: nepleťte se nám do naší sféry vlivu!
Ať už jednal gruzínský prezident z jakýchkoli pohnutek, jeho krok lze na rozdíl od reakce Moskvy alespoň trochu ospravedlnit. Jeho vláda má právo usilovat o územní celistvost svého státu a zajistit si kontrolu ve všech oblastech. Pokoušet se o to silou proti vůli mocného souseda je však krajně nezodpovědné a riskantní. Kde vzal tedy Saakašvili odvahu a oporu pro tento neuvážený krok? Myslel si snad naivně, že ho vojensky podpoří jeho spojenec USA? Charles King, profesor mezinárodních vztahů na Georgetownské univerzitě, si myslí, že Saakašvili mohl nabýt takového dojmu z rétoriky republikánského kandidáta na amerického prezidenta Johna McCaina. Ten totiž patří k dlouhodobým kritikům Moskvy a považuje za chybu, že NATO na svém posledním summitu v Bukureští nenabídlo Gruzii členství. McCain je navíc blízkým Saakašviliho přítelem a v roce 2005 ho dokonce navrhl na Nobelovu cenu za mír. Objevil se i názor, že za vyprovokováním konfliktu stojí přímo Bílý dům. Sergej Markov, ruský poslanec blízký Kremlu, je toho názoru, že Saakašvili byl donucen k válce americkým viceprezidentem Dickem Cheneyem, což údajně mělo podpořit McCainovu volební kampaň. „Jedinou možností, jak vyhrát (prezidentské volby – pozn.red.), je pro McCaina nějaká válka,“ domnívá se Markov.
Při hledání příčin a pohnutek, které stojí za nynější roztržkou, můžeme popustit uzdu své fantazii. Každopádně z globálního hlediska jde o mnohem více než o osud vzbouřenecké provincie a jejích obyvatel. Podle některých je to „válka o ropovod“ a jistě na tom něco pravdy bude. Současná krize na Kavkaze má však co do činění se závažnějšími otázkami – získání politického, hospodářského a vojenského vlivu v regionu, který považuje Rusko za svoji oblast zájmu.
PUTINOVA VELMOC
Každý už zaznamenal, že Rusko je zpět na scéně coby světová velmoc. Když někdejší prezident a nynější premiér Vladimir Putin nastoupil v roce 2000 do funkce, ihned začal pracovat na tom, aby země získala ztracenou hrdost a moc, a to jak uvnitř vlastních hranic, tak vně. Pomáhala mu v tom slibně se rozvíjející ekonomika, která rostla za podpory vysokých světových cen ropy, plynu a dalších surovin. Zemi narůstalo sebevědomí a tomu začala odpovídat i ostřejší protizápadní rétorika. Podle Dmitrije Trenina z moskevské pobočky Carnegieho nadace je nově nabytá asertivita Ruska logickým důsledkem traumatu, který země utrpěla po rozpadu Sovětského svazu. Již v roce 2007 se objevily obavy, že ruskou politiku ovládají obrozené imperiální ambice, jež ohrožují sousední státy. Nynější útok na suverénní gruzínské území návrat k mocenské politice minulého, ba dokonce předminulého století potvrdil. Zajímavé je, že ačkoli již Putina v prezidentském úřadu vystřídal Dmitrij Medveděv, byla to právě bývalá a nikoliv současná hlava státu, kdo se v gruzínské válce nejvíce angažoval. To jen svědčí o rozložení moci v současném Rusku.
Moskva vyčlenila na kavkazskou operaci celou 58. armádu, rozšířila konflikt také do separatistické Abcházie i do gruzínského vnitrozemí a vyslala k černomořskému pobřeží Gruzie své válečné lodě. Potvrdila tak, že ve skutečnosti nebojuje o Jižní Osetii a že deklarovaná snaha ochránit bezpečnost svých tamních mírových sil a civilního obyvatelstva nebude tím pravým důvodem k útoku. Ostatně, o ruském přístupu k separatistům svědčí nejlépe válka, kterou vedlo v Čečensku – odbojné autonomní republice Ruské federace. Cílem současné ofenzívy je evidentně učinit z Gruzie příklad toho, s čím musejí počítat další postsovětské země, pokud se rozhodnou provádět demokratické reformy a posilovat své vztahy se Západem. Další na řadě by mohla být Ukrajina – rovněž uchazeč o členství v NATO –, která nyní tlačí na Rusko, aby z jejího území odstěhovalo základnu své černomořské flotily na Krymu.
ČERNÉ ZLATO Z KASPIKU
Klíčovým aspektem konfliktu je bezpochyby ovládnutí ložisek ropy a zemního plynu v Kaspické pánvi, kde jsou druhé nejbohatší zásoby těchto strategických surovin na světě, hned po Středním východě. Gruzie hraje v tomto ohledu důležitou roli. Nacházejí se zde totiž nové ropovody a plynovody, na jejichž vybudování se podílely Spojené státy americké a které při tranzitu surovin z Kaspiku do Evropy umožňují vyhnout se Rusku. Nové projekty mají velký význam i pro samotnou Gruzii, která byla dosud zcela závislá na ruském plynu a jeho nejistých dodávkách.
Kaan Nazli, ředitel oddělení rozvíjejících se trhů ve společnosti Medley Global Advisors, naznačuje, že pokud by válečný stav vydržel v Gruzii delší dobu, mělo by to ničivý dopad na údržbu této bezpečné tranzitní cesty vedoucí mimo území Ruska. Zvláště by pak mohl být ohrožen projekt plynovodu Nabucco, který podporuje Evropská unie s cílem snížit svou závislost na ruských dodávkách. Nyní však tyto plány váznou spíše na neschopnosti zajistit pro Nabucco dostatek zemního plynu z Turkmenistánu a Kazachstánu. O surovinu má zájem kromě ruského monopolu Gazprom také Čína.
Současné ruské útoky se ropným zařízením v Gruzii vyhnuly. Moskva si zřejmě nechtěla rozházet vztahy se svými sousedy, kteří surovinami disponují. Kazachstán kontroluje gruzínský ropný přístav v Batumi u Černého moře a hodlá investovat do železnice, kterou by jej zásobovala. Ázerbájdžán zase postavil ropný terminál v Kuleni a financuje výstavbu dráhy z Tbilisi do Karsu na tureckých hranicích. Bombardování nepoškodilo ani strategický ropovod vedoucí z Baku přes Tbilisi do tureckého Ceyhanu. Potrubí však není v provozu kvůli požáru v Turecku. Britský koncern BP nicméně preventivně uzavřel kvůli obavám o bezpečnost západní ropovod WREP, jenž vede ropu z Baku do přístavu Supsa v Gruzii, a jižní plynovod SCP k tureckým hranicím.
HOSPODÁŘSTVÍ UTRPÍ
Ekonomické dopady nynější krize pocítí Gruzie velmi silně. Edward Parker, šéf divize státních ratingů pro střední a východní Evropu ve společnosti Fitch, uvedl, že země bude mít problém s krytím deficitu běžného účtu, může se snížit domácí poptávka a oslabí i kurz tamní měny. „Pro Gruzii to nevypadá moc dobře. Jít do války s Ruskem její úvěrovou schopnost neposílí, pokud to mám říci ještě mírně.“ Země se přitom díky hospodářským reformám a zahraničním investicím těšila v posledních letech z dvoumístného růstu hrubého domácího produktu. Desetiprocentní podíl na celkovém objemu přinesly české firmy, které byly loni s 222,2 milionu dolarů (3,7 miliardy korun) vůbec největšími investory v Gruzii. Firmy z Česka v zemi zprivatizovaly síť nemocnic, koupily vodní elektrárny i distribuční sítě a dovážejí české pivo. Společnost Energo-Pro vyhrála privatizační tendry na šest vodních elektráren a dvě distribuční společnosti, za které zaplatila 132 milionů dolarů. Pražská společnost Block zase vystavěla továrnu na léčiva a rekonstruovala jednu z největších nemocnic. Pobočku v Gruzii založila letos firma Techo, výrobce kancelářského nábytku. Firmy nyní čekají, jak se situace dál vyvine, prozatím stáhly ze země své pracovníky.
Naopak ruské ekonomice zřejmě konflikt příliš neuškodí. První náměstek guvernéra centrální banky Alexej Uljukajev pouze uvedl, že je nutné počítat s krátkodobým odlivem kapitálu. „Pro spekulativní investory je konflikt v Jižní Osetii samozřejmě signálem, aby obsadili krátkodobé pozice. Nikdo nemůže říci, jak dlouho to potrvá, všechno záleží na politice.“ Cen ropy a plynu, z nichž má země největší příjmy, se válka z ruského pohledu negativně nedotkla.
OHROŽENÁ OLYMPIÁDA
Se závažnějšími dopady však musejí Rusové počítat v mezinárodních vztazích. Administrativa amerického prezidenta George Bushe minulé úterý naznačila, že Rusko souhlasilo s ukončením bojů v Gruzii ze strachu, že pokud tak neučiní, bude vyloučeno ze všech politických a ekonomických organizací, jimž dominují západní země. Ačkoli tyto názory ruská strana odmítla, nebudou daleko od pravdy. V sázce je například členství ve Světové obchodní organizaci (WTO) či skupině G8, která sdružuje nejvyspělejší světové ekonomiky. Podle některých názorů by Spojené státy měly zasáhnut Rusko tam, kde to bude nejvíce bolet – v mezinárodní prestiži. Vojenská podpora Gruzie totiž nepřipadá v úvahu, otevřený konflikt s Ruskem západní země riskovat nebudou.
Ruská reputace by mohla utrpět například v souvislosti s přípravami na zimní olympijské hry, které se mají uskutečnit v roce 2014 v Soči. Černomořské středisko se nachází jen několik kilometrů od gruzínské Abcházie. Během posledních několika týdnů došlo v Soči a okolí ke dvěma dosud nevysvětleným explozím, při nichž zahynuli čtyři lidé. Existuje podezření, že výbuchy mají na svědomí neloajální živly právě z Abcházie. Přitom velkou část stavebních prací pro olympiádu mají provádět zahraniční firmy ze zemí jako Velká Británie a USA, jež nad nynějšími ruskými manévry v Gruzii vyjádřily pohoršení. A tím Rusko má co ztratit. Podobně jako nyní Peking totiž věří, že olympijská značka mu zajistí mezinárodní uznání a respekt.
OSTRÁ SLOVA
O tom, že by se Rusko po skončení vojenských operací nějak kálo, nemůže být ani řeč. Ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásil, že USA si musejí vybrat mezi partnerstvím s Moskvou anebo s gruzínskou vládou: „Chápeme, že nynější gruzínské vedení je speciálním projektem Spojených států, ale jednou si USA budou muset vybrat mezi tím, že budou bránit svou prestiž v souvislosti s virtuálním plánem, anebo reálným partnerstvím, jež vyžaduje společné akce.“ Lavrov také vyzval gruzínského prezidenta k odstoupení. Podle něj nebude Moskva vyjednávat se současným prozápadním vedením země. Zároveň ale popřel, že by Moskva usilovala o odstranění vlády v Tbilisi, z čehož ji obvinil Saakašvili i USA. Gruzínský prezident zase na mohutné protiruské demonstraci v gruzínské metropoli oznámil, že Tbilisi vystoupí ze Společenství nezávislých států ovládaného Ruskem. Gruzie také podala v souvislosti s boji o Jižní Osetii u Mezinárodního soudního dvora žalobu na Rusko. Moskvu viní mimo jiné z etnických čistek. Slovy o genocidě ze strany Gruzie se ohání rovněž ruská strana.
Nevypadá to tedy, že obě strany budou moci společně zasednout k jednacímu stolu, natož aby nalezly společnou řeč. Nastoupit tak budou muset zprostředkovatelé. A Rusko spoléhá na Evropskou unii (EU). Zřejmě dobře ví, co dělá, protože EU hledá jednotnou řeč v zahraniční politice, a zejména ve vztahu k Rusku, jen s obtížemi. Její pokusy o zprostředkování tak mohou působit trapně už jen proto, že by je sama potřebovala. Na jedné straně stojí státy, které mají s Moskvou vlastní zkušenosti: Estonsko, Česko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko a Polsko. Ty žádají silná slova, jimiž by unie Moskvu odsoudila. Nesmiřitelní jsou také Švédové a Britové. Na druhé straně jsou však země jako Německo, Itálie a Francie. Rusko jim sice dělá starosti, vyzývají ale k rozvaze.
Přesto se EU uprostřed minulého týdne dohodla alespoň na tom, že vyšle do Gruzie pozorovatele a později možná i mírové jednotky, ovšem pokud to nezablokuje Rusko v Radě bezpečnosti OSN. I tak ale dohady ohledně statutu těchto vyslanců ukázaly politické rozdělení mezi „starými“ západními státy EU a nováčky z východu. Zatímco jedni, například litevský ministr zahraničí Petras Vaiteikunas, hovořili přímo o mírových jednotkách, jeho francouzský kolega měl po ruce mírnější výrazy; kontroloři, pozorovatelé, zprostředkovatelé. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier mluvil zase o „pomoci při stabilizačních pracích“ na Kavkazu. Zato Poláci se již nechali slyšet, že do mírových jednotek vyšlou svoje vojáky. Stejně smýšlí i česká diplomacie, pro niž patří jižní Kavkaz k prioritním oblastem zájmu.
ŘEŠENÍ V NEDOHLEDNU
Ministři zahraničních věcí členských států NATO se k projednání situace kolem vojenského konfliktu v Gruzii sejdou na mimořádné schůzce v Bruselu tento týden v úterý. Severoatlantická aliance již nicméně potvrdila zemi příslib budoucího členství. Velké naděje si ale gruzínská vláda dělat nemůže. Německo, Francie a další státy upozorňují, že vstup Gruzie do NATO není možný bez předchozího vyřešení konfliktů kolem Jižní Osetie a Abcházie. Jinak by byly členské země zavázány podle smluv NATO svému spojenci poskytnout pomoc a vytáhnout do války proti Rusku. Nyní tak budou gruzínské ambice ohledně NATO na čas uloženy k ledu. A z tohoto pohledu mohou být Putin s Medveděvem spokojeni.
Spojené státy americké mezitím vyslaly do oblasti námořní lodě s humanitární pomocí a důrazně požádaly Moskvu, aby jim to v plném rozsahu umožnila.
Zatím je situace taková, že jak Rusko, tak Gruzie souhlasily s mírovým plánem dohodnutým v Moskvě a Tbilisi francouzským premiérem Nicolasem Sarkozym (viz Pět kroků k míru). Plán však vyhovuje především zájmům Moskvy. Budoucnost gruzínských separatistických provincií Jižní Osetie a Abcházie zůstává otevřená a ruským vojskům se uvolnil manévrovací prostor v Gruzii.
Vraťme se na začátek. Saakašvili udělal chybu, když předminulý týden vyslal do Jižní Osetie armádu. Jeho závažnějším a osudným prohřeškem je však být prezidentem malé, z větší části demokratické a prozápadní země, která má za souseda Putinovo Rusko. Dobře to vyjádřil francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner. Před dotěrnými dotazy novinářů, jaká by mohla být odpověď Evropanů, aby Rusko pochopilo, že nemůže bombardovat sousední zemi, dal najevo bezmoc. „Co chcete dělat? Poslat (letadlovou loď) Clemenceau? Vrátit plyn zpátky do Ruska?“
BOX
Pět kroků k míru
1. Dohoda o neužití síly
2. Zastavení vojenských akcí
3. Volný přístup humanitární pomoci
4. Gruzínské vojenské jednotky se vrátí na své stálé základny
5. Ruské vojenské jednotky se vrátí na pozice, jež zaujímaly před vypuknutím konfliktu
Pozn.: Z textu byla odstraněna zmínka o jednáních o budoucím statutu Jižní Osetie
BOX Zbraně z Česka nezahálí Česká republika byla v uplynulých dvou letech největším dodavatelem tanků, samohybných děl a dělostřelectva pro Gruzii. Z údajů ruského ministerstva obrany, které zveřejnil list Komsomolskaja pravda, vyplývá, že Česko dodalo Gruzii také raketomety. Moskva obviňuje Gruzínce, že právě palbou z tanků a raketometů masakrovali obyvatelstvo Cchinvali. Za uplynulé dva roky dodalo Česko Gruzii podle ruských údajů 120 zastaralých tanků T-54/55 a 55 moderních T-72. Moskva tvrdí, že z Česka bylo za poslední dva roky vyvezeno do Gruzie i 24 samohybných kanónových houfnic ráže 152 mm a 36 houfnic D-30 ráže 122 mm. Větší množství zbraní prodaly Gruzii také USA, Bulharsko, Maďarsko, Řecko, Izrael a Bosna.
TABULKA David proti Goliášovi Srovnání gruzínské a ruské armády Gruzie;Rusko Pozemní vojsko (počet vojáků);32 000*;395 000 Tanky 128;23 000 Obrněné transportéry 44;9900 Děla 109;26 000 Bojová letadla 8;1809 Vrtulníky 37;1932 Počet obyvatel (v milionech) 4,6;140,7 Pozn.: * Údaj zahrnuje i 190 tisíc ruských branců; Rusko má dalších 419.000 ozbrojenců v polovojenských složkách. Gruzínská vláda požádala parlament o navýšení stavu armády o dalších 5000 mužů. Pramen: Reuters
Chronologie konfliktu
13. století - Osetinci se usazují na dnešním území Gruzie.
1921 - Jižní Osetie získává statut autonomí republiky v rámci sovětské Gruzie.
1990 - Gruzie a Jižní Osetie zahájily kvůli požadavkům Osetinců na větší autonomii ozbrojený konflikt, který trval do roku 1992. Křehké příměří z roku 1994 stanovuje, že v oblasti budou působit ruské mírové jednotky.
Duben 2008 - Jižní Osetie odmítla nabízenou dohodu s Gruzií o dělbě pravomocí a trvá na úplné nezávislosti.
7. srpna - Rusko obvinilo Gruzii z příprav války v Osetii. Prezident Saakašvili to odmítl, střety podle něj vyprovokovala Osetie.
8. srpna - Gruzínské jednotky vstoupily do jihoosetského střediska Cchinvali. Vláda vyhlásila, že nad ní získala kontrolu. Rusko posílá do oblasti posily.
9. srpna - Rusové oznámili, že vytlačili gruzínské síly z Cchinvali.
10. srpna - Rusko bombardovalo širší oblast Tbilisi a ruské vojenské lodě manévrovaly v Černém moři.
- Gruzie oznámila, že zastavuje vojenské akce a je připravena jednat o příměří. Moskva to odmítla.
11. srpna - Moskva zahájila na dvou frontách mohutnou ofenzívu na gruzínském území.
12. srpna - Ruský prezident Medveděv oznámil ukončení vojenských operací ruské armády v Gruzii.
13. srpna - O krizi na Kavkaze v Bruselu jednali ministři zahraničí EU, do Gruzie jsou připraveni vyslat pozorovatelské síly.
Pramen: ČTK
