A t o m o v á e n e r g e t i k a
Německá rudozelená vláda původně hodlala minulou středu schválit návrh novely atomového zákona. Novela počítala s tím, že se Německo postupně zbaví jaderných elektráren, ale především už za rok mělo být zastaveno zpracování vyhořelého jaderného paliva v zahraničí. Silný domácí i mezinárodní tlak však vládu donutil, aby svůj záměr silně modifikovala.
Strategie nové vládní koalice v otázce jaderné energetiky byla jasná a poměrně dlouho dopředu ohlášená: konec využití energie z jádra. Od bývalých ekologických radikálů, kteří dnes působí na významných postech v rámci vládnoucí strany Zelených, nemohl razantní zásah do jaderné energetiky očekávat snad jen naprostý naivka. Německý ministr životního prostředí Jűrgen Trittin však přesto dokázal v polovině ledna šokovat představitele domácích i zahraničních energetických firem.
Rychlá smrt sektoru
Podle novely jaderného zákona měla totiž SRN nejen stanovit postupný odchod této země z jaderné energetiky, zakázat výstavbu nových jaderných elektráren, ale především již od 1. ledna příštího roku ukončit opětné zpracování a renovování vyhořelých palivových článků v zahraničí. Zejména toto ustanovení vyvolalo vlnu ostrých protestů nejen ze strany domácí atomové lobby, ale i francouzských a britských vládních kruhů, které drží stoprocentní podíly právě ve společnostech zpracovávajících německý atomový odpad. V případě výpadku německého klienta by jen u francouzské státní společnosti COGEMA, řídící závod na zpracování jaderných odpadů v La Hague, činila ztráta v období následujících deseti let zhruba třicet miliard franků. Smlouva s německou stranou je totiž platná právě do roku 2010 a tvoří společnosti COGEMA asi dvacet procent zisku.
Vedoucí političtí představitelé Francie tedy vzápětí přispěchali s ujištěním, že budou od Německa požadovat odškodnění. Naléhavost protestů přinutila Trittina, aby vyjel do Paříže obhajovat německý pohled, podle kterého v žádném případě nejde o porušení smluvních závazků, ale o „zásah vyšší moci , se kterým příslušná ustanovení mezinárodní smlouvy počítají. Nesetkal se však s pochopením. Ministr financí a hospodářství Dominique Strauss-Kahn ho podle listu Libération odmítl přijmout, údajně z důvodů časového zaneprázdnění.
Německý ministr životního prostředí se tedy musel spokojit se setkáním se svým francouzským protějškem - ministryní Dominique Voynetovou. Na tiskové konferenci, která následovala po jednání, jen zopakoval názor své strany: „Pro kompenzace není žádný právní důvod. Naopak zástupkyně francouzské strany vyjádřila přesvědčení, že by způsob zrušení kontraktů na zpracování vyhořelého paliva měla určit komise složená ze zástupců obou stran.
Německý ministr životního prostředí odjel postoj své vlády obhajovat také do Británie, kde státnímu tajemníkovi pro mezinárodní obchod Stephenu Byersovi zopakoval věty o nulové kompenzaci za předčasné ukončení kontraktů o zpracování atomového odpadu. Oba se však shodli na vytvoření společné expertní skupiny pro řešení sporné otázky, jež, jak uznaly obě strany, spadá do jurisdikce britského práva.
Napětí v mezinárodních vztazích (pokud tak lze ještě vztahy mezi dvěma členskými státy Evropské unie nazývat) vrcholilo. Francouzský ministerský předseda Lionel Jospin dokonce varoval před „problémy stability na poli mezinárodních vztahů . Německý ministr zahraničních věcí (zelený) Joschka Fischer tedy vyrazil do Paříže, aby ho uklidnil. Vyslovil tam své poselství, že „je třeba vyřešit celou otázku v přátelském duchu, a to díky pragmatickému řešení . Otázku kompenzací však odmítl jakkoliv komentovat. K tlaku na německou vládu se navíc přidala i Británie, která se na zpracování německého atomového odpadu také podílí vydatnou měrou, zejména prostřednictvím továrny společnosti British Nuclear Fuel v severoanglickém Sellafieldu.
Nůž pod krkem
Domácí i mezinárodní tlak dostal německou vládu do pozice, kdy byla nucena jednat o možnostech kompromisu. Manévrovací pole však měla již předem silně zúžené.
Neúspěch plánovaných rozhovorů s představiteli domácích firem mohl především znamenat konec jedné z nejvýraznějších politických ambicí současné německé vlády. Představitelé energetických koncernů dali německému kancléři Gerhardu Schröderovi prostřednictvím tisku již předem jasně najevo, že v případě neoblomného postoje vlády může rovnou zapomenout na jejich účast v akci „Bündnis für Arbeit , obdobě naší tripartity, která by měla pomoci řešit tíživou situaci německé nezaměstnanosti a být základem pro reformu sociálního a penzijního systému. Zavření devatenácti německých atomových elektráren by totiž mimo jiné znamenalo okamžité ohrožení přibližně 150 tisíc pracovních míst. Zároveň neopomněli argumentovat i miliardovým odškodným, které by bylo nutno zaplatit za předčasné vypovězení kontraktů se zahraničními firmami regenerujícími atomový odpad. Dalším pádným argumentem proti příslušným ustanovením atomového zákona byl i čas. Pokud by totiž zákaz regenerace vyhořelých palivových článků v zahraničí začal platit již od ledna příštího roku, nikdo by nestihl do té doby vybudovat dostatek meziskladů, které by měly podle představ spolkové vlády zajistit dostatek času pro následné definitivní uložení odpadu. Jejich výstavba by si však podle zástupců energetických firem vyžádala minimálně šest let, během kterých by musel atomový odpad pravděpodobně bloudit v železničních kontejnerech Evropou či Německem, což by zajisté vyvolalo obrovské vlny protestů ze strany ekologických a občan- ských iniciativ.
Díky obecné averzi vůči atomovému odpadu nemá Německo vůbec zaběhnut systém odpadového hospodaření. Jestliže by byla zrušena regenerace odpadů ve Francii a v Británii, musely by se navíc vydat na cestu do Německa desítky nenáviděných transportů s celkem 3800 tunami odpadu a 30 tunami plutoniového paliva z francouzského La Hague a přes kanál La Manche by se muselo přepravit 650 tun nezpracovaného odpadu od British Nuclear Fuel ze severoanglického Sellafieldu.
Útok a ústup
Německý kancléř Gerhard Schröder tedy zasedl minulé úterý k jednacímu stolu s představiteli velkých domácích energetických firem a dohodl s nimi příměří v otázce útlumu a následného odstavení jaderné energetiky v SRN. Uklidnil tím sice rostoucí napětí mezi Německem na jedné straně a Francií spolu s Británií na straně druhé, zariskoval však rozpad vládní koalice a ohrozil vlastní reputaci.
I jen pouhé odsunutí vládního schválení novely jaderného zákona totiž označil mluvčí ministerstva životního prostředí za porušení koaliční dohody mezi sociálními demokraty a zelenými. Případný odklon od plánu zelených na téměř okamžité odstavení atomové energie mohlo být první a zároveň poslední zatěžkávací zkouškou koaliční soudržnosti. Schröder dal ještě před vlastním jednáním zeleným jasně najevo, že jejich účast ve vládní koalici, zákon o dvojím občanství, stejně jako přijetí plánu na definitivní odstavení atomové energie je splněním jejich nejtajnějších přání, a tudíž je nyní na místě zdrženlivost. Ambiciózní program na transformaci energetiky není možné uskutečnit bez kontaktu s představiteli tohoto sektoru. Podle názoru týdeníku Der Spiegel tak opět dostal možnost sehrát svou oblíbenou roli arbitra, který může z líbivé pozice uklidnit vybuzenou situaci. Řešení v časovém horizontu desítek let je navíc Schröderovi bližší, než radikální názory zelených.
Na druhé straně kancléř svým jednáním jistě nepotěšil početné řady příznivců současných vládních stran, kteří podle zveřejněného průzkumu rozhlasové stanice Deutsche Welle odmítají atomovou energii. Okamžitý ústup od jaderné energetiky si totiž v Německu podle průzkumu přeje šestnáct procent dotázaných, zatímco 34 procent by se spokojilo s odstavením atomových elektráren do deseti let.
Dohoda o dohodě
Závěry jednání mezi kancléřem Schröderem, ministrem životního prostředí Jűrgenem Trittinem, ministrem hospodářství Wernerem Muellerem a představiteli předních energetických firem Veba, RWE, Viag a Energie Baden-Württemberg byly stejně překvapivé jako chystaná novela jaderného zákona, která „atomovou válku rozpoutala. Závěrečné pětibodové komuniké přijaté po setkání sice zdůraznilo nadřazenost politických rozhodnutí nad ekonomickými zájmy energetických firem, striktně se však vyhnulo stanovení jakýchkoliv limitujících termínů.
Kancléř Schröder sice neopomenul po jednání vyzdvihnout, že výrobci přistoupili na zásadu, že výroba elektřiny prostřednictvím atomových elektráren bude v Německu definitivně ukončena, navíc předtím bude ukončeno zpracování a regenerace atomového odpadu pro další použití, poté však musel ještě podotknout, že v obou případech nebyl stanoven žádný všeobecně platný časový limit. Ukončení regenerace paliva i odstavení každé z devatenácti německých atomových elektráren by mělo být posuzováno individuálně a po dohodě s představiteli energetiky. Výsledek jednání je tedy možno hodnotit jako první téměř dokonalou blamáž rudozelené koalice.
Temelín - spasitel
Podle názorů odborníků z řad energetických koncernů byla celá novela energetického zákona ušita horkou jehlou a navíc silně diletantsky. Německý ministr životního prostředí Jűrgen Trittin své názory na potřebu co nejrychlejšího odstavení atomové energetiky v SRN, která je i nadále podle představitelů současné vládní garnitury společensky neúnosná, obhajuje celou škálou možných řešení. Náhrada za výpadek přibližně jedné třetiny dodávek do německých rozvodných sítí se podle něj nachází především v mixu složeném ze zvýšených úspor energie, použití efektivnějších technologií při výrobě elektřiny a většího využití energie z obnovitelných zdrojů.
Někteří analytici se však domnívají, že větší možnosti s sebou přináší postupující liberalizace evropského energetického trhu. Na straně nabídky pak budou figurovat paradoxně například atomové elektrárny z Francie či České republiky.
O možnosti, že Temelín bude zanedlouho figurovat na seznamu potenciálních zdrojů i pro německé odběratele, se však definitivně rozhodne se vší pravděpodobností až počátkem března. V této době by totiž již měly být známy jak závěry zprávy o hospodářských aspektech dostavby Temelína, tak i závěry studie o za- hraničněpolitickém významu stavby, kterou připravují ministr zahraničí Jan Kavan a místopředseda vlády Egon Lánský.
Ministr průmyslu a obchodu ČR Miroslav Grégr však možná potěší německé odběratele do budoucna novým přírůstkem do jaderné rodiny. Podle informací zveřejněných na podzim loňského roku je totiž výstavba třetí české atomové elektrárny stále ve hře.
Buldozerem do moře?
Šokující informace přinesl ve svém vydání německý týdeník Der Spiegel, který prý disponuje dokumenty svědčícími o tom, že německý atomový průmysl připravuje po švýcarském vzoru export atomového odpadu k uložení do Ruska. Připravovaná novela německého atomového zákona sice předpokládá zpracování a uložení odpadů na domácí půdě a jejich dovoz do Ruska místní zákony zakazují, přesto není ještě tato otázka legislativně zcela uzavřena. Ruský hlad po devizách, stejně jako německá vůle vyvézt své „atomové problémy by mohly být v budoucnu dostatečným motorem potřebných změn. V případě jejich uskutečnění by se tak ke stovkám vysoce jedovatých a nebezpečných plutoniových hlavic z ruských atomových ponorek - které čekají v bývalém tajném městě Čeljabinsku na úpravu pro mírové využití či zalití do betonových kontejnerů a, podle informací Greenpeace, na velmi nebezpečné uložení či svržení do Severního moře - přidal ještě vyhořelý německý odpad. Podle údajů Greenpeace jsou ruské ceny za uskladnění kilogramu odpadu poloviční v porovnání například s francouzskými.
Kde končí národní vláda
Minulý týden znamenal jasné vítězství představitelů německého energetického průmyslu nad jedním z fundamentálních požadavků vlastní vlády, respektive její „zelené části. Německá vláda však nebyla ani první, ani jediná, které se kdy dostalo té pochybné cti demonstrovat svou vlastní omezenost při rozhodování o klíčových otázkách země. Již to není ona, respektive její příslušný ministr, kdo rozhoduje o míře nezaměstnanosti v daném regionu. Nerozhoduje fakticky ani o celkové výši daní, které bude moci od poplatníků vybrat. Je to jen a jen vlastník, respektive management příslušné společnosti, který určí, jaký počet zaměstnanců je pro firmu optimální. On také určí, kde bude společnost registrována, kde bude působit, a tudíž i kde bude odvádět daně. Vláda je tak zároveň rukojmím svých domácích odborů i rozpočtových příjmů. S postupující globalizací a liberalizací trhů jsou její pravomoce stále více omezovány.
Ústup vlády nejsilnějšího z evropských států před požadavky zástupců klíčových energetických firem je jen ukázkou trendu, který se bude prohlubovat a pokračovat. Trendu směřujícímu k modelu společnosti se značným demokratickým deficitem. V tomto jednom konkrétním případě navíc s vědomím, že na rozdíl od atomového odpadu je poločas rozpadu demokraticky zvolené vlády pouhé čtyři roky.
