Francouzská podnikatelka se pustila do sporu o nájem s diplomaty. Kauzu uklidnila až intervence ministerstva zahraničí.
Mezonetový byt o rozloze 435 metrů čtverečních je zalitý sluncem a panorama Hradčan v prosklené stěně obývacího pokoje připomíná spíš romantický obraz než luxusní výhled. V půdní nástavbě situované v klidné malostranské ulici ale detaily dávají tušit, že tu proběhla rozlučková party. Na stěnách jsou čáranice i malůvky a v krbu nedopalky od cigaret. Důvod k veselí přitom neměli ani bývalí nájemci, ani majitel. Rozešli se totiž ve zlém. „Když máte nájemníky diplomaty, očekáváte, že to bude nadstandardní klient. Podívejte se ale na nápisy na téhle zdi, tohle přece nemohly udělat jejich malé děti,“ kroutí nevěřícně hlavou Catherine Nardinová, spolumajitelka firmy, která malostranský dům loni koupila s nájemníky i všemi závazky. Partají v něm bylo vícero, hořké vzpomínky má ale francouzská podnikatelka právě na členitý mezonet, který obývala rodina vysoce postavených diplomatů ze země Evropské unie. Společenské pozici odpovídal i nájem. Za prostorné 6+1 na prestižní adrese platili cizinci 115 tisíc korun měsíčně. Za tutéž cenu je možné pronajmout si na Vinohradech nebo v Dejvicích celou vilu se zahradou.
Právníci se tužili
Vše začalo jako klasický spor o nájem. Zatímco Nardinová a její právník tvrdili, že podnájemní smlouva diplomatů je neplatná, protistrana trvala na tom, že jde sice o nestandardní podnájem s věcným břemenem, právo na bydlení tím ale nezaniká. Od letošního ledna nicméně nájem na účet nových majitelů nedorazil.
Podobných kauz jsou stovky, a tak by se zdálo, že se stačí obrátit na soud, který situaci vyřeší. To ale francouzská podnikatelka udělat nemohla. Oba diplomaté i jejich dvě malé děti jsou totiž chráněni Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích z roku 1961, která jim zaručuje imunitu před českou jurisdikcí. „Zpočátku byli vstřícní a my jsme jim nabízeli k podpisu novou smlouvu s odpuštěním tříměsíčního nájmu. Oni ale kontrovali tím, že chtějí slevit pět a půl měsíce. Říkali nám, abychom měli na paměti, že jsou diplomaté,“ líčí Nardinová.
Argument s imunitou, která zaručuje vynětí z českého práva, připouští i mladá diplomatka. „Ano, zmínili jsme se o tom, ale jen proto, že jsme se báli drsnějších metod. Paní Nardinová i její právníci působili velmi nervózně,“ popisuje žena ve své pracovně na ambasádě. A neplacení nájemného? „Nikdy nám neřekli číslo konta, tak co jsme měli dělat?“ argumentuje. Právě dlužné nájemné přitom celou situaci eskalovalo. Počátkem března nechala Catherine Nardinová zastavit vodu a plyn a do domu umístila ochranku. Diplomaté zase přivolali policii a podali žalobu o určení existence nájemního vztahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. „Žádnou imunitou jsme se neoháněli, chtěli jsme vše řešit bez emocí a soudní cestou,“ vysvětluje diplomatka.
Mezi oběma stranami vypukla tuhá právní bitva. Tým Nardinové tvrdí, že žaloba byla čistě účelová, protože kdyby neuspěla a soud by byt diplomatům přikázal vyklidit, beztak by se svého práva majitelé domu nedomohli. Vídeňská úmluva totiž zaručuje nedotknutelnost obydlí diplomatů. Právní kancelář zastupující oba diplomaty zase kontruje tím, že francouzská podnikatelka neoprávněně brání v řádném užívání bytu.
Spor nakonec skončil mimosoudním vyrovnáním. Přispělo k němu také ministerstvo zahraničí, které si vyžádalo od obou stran vysvětlení. Konec kauzy ale neznamená smír. „Odepsali jsme pohledávky za téměř milion korun,“ upozorňuje Catherine Nardinová. A hořkost pociťuje i druhá strana, která si nakonec našla byt shodou okolností nedaleko toho, o nějž se přela. „S manželem jsme dříve působili v Mauritánii a až do této kauzy jsem si myslela, že největší hendikep Afriky byla vymahatelnost práva,“ stěžuje si diplomatka.
Právo v jednosměrce
Kauza luxusního bytu ukazuje, že kompromis je prakticky jediným možným řešením v kauzách, kde lze sáhnout po diplomatické imunitě. V takovém případě totiž i tuctový spor končívá v jednosměrné uličce. Každý „obyčejný“ nájemník střešního bytu ve Všehrdově ulici by si musel být například vědom toho, že po něm majitel bude chtít zaplatit odstranění čáranic na zdi, které nejsou jen běžným opotřebením. Pouhá záruka imunity ale věci komplikuje.
Na český soud se může obrátit pouze diplomat, uzná-li to za vhodné, nikoli druhá strana. A i tak je vymahatelnost rozsudku vzhledem k nedotknutelnosti obydlí a majetku fakticky nulová. Teoreticky se lze práva dovolávat v domovské zemi diplomata, ale to může trvat několik let. Příliš toho nezmůže ani ministerstvo zahraničních věcí (MZV). „Naše role spočívá spíše v pozici mediátora, nikoliv arbitra. Přestože je MZV nadáno pravomocí uplatňovat specifické sankce diplomatického práva, nemůže suplovat rozhodnutí nezávislého soudu,“ píše Černínský palác ve své právní analýze. A upozorňuje, že když v nejhorších případech sáhne po sankcích a zabaví například diplomatické značky na autě nebo pozastaví akreditaci pracovníka mise, hrozí, že dotčený cizí stát provede na oplátku totéž českým diplomatům.
Hynek Peroutka, partner advokátní kanceláře Peterka & Partners, proto radí uzavírat smlouvy raději rovnou s ambasádou. „Obecně je výhodnější snažit se smluvní vztahy definovat tak, aby jednou ze stran byl přímo vysílající stát,“ říká. Například pro pracovní právo totiž existuje tři roky staré usnesení Nejvyššího soudu, které došlo k závěru, že vystupuje-li ambasáda nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, ale jako právnická osoba, imunity se nelze dovolávat, a české soudy tak mají pravomoc jednat.
Spory kolem nemovitostí obývaných diplomaty nejsou výjimečné ani v mezinárodním kontextu. Třeba v New Yorku byla filipínská ambasáda nechvalně proslulá tím, že podnikala ve skrytu diplomatické imunity, a neplatila tak majetkovou daň, která je jinak na Manhattanu vysoká. Bezproblémoví klienti nejsou diplomaté ani pro realitní kancelář Milford Management, která musela odepsat dluh ve výši 20 tisíc dolarů po nájemnících z pěti různých ambasád. Dnes už po diplomatech raději žádá složení kauce.
Ošizené metropole
Běžnou praxí, která se zaštiťuje imunitou, je také neplacení parkovného. Newyorští policisté třeba v okolí sídla Organizace spojených národů dávají pokuty za stěrač diplomatickým vozům, návratnost je ale nulová – diplomaté jsou totiž osvobozeni od místních daní, mezi něž parkovné patří. Jen mezi lety 1997 a 2002 tak newyorská kasa přišla na parkovném o 18 milionů dolarů. Také v Londýně, který v roce 2003 zavedl ekologické poplatky za vjezd do centra, jsou s neplatiči z řad diplomatů problémy – celkově dluží 51 milionů liber. Mezi těmi, kdo ošidil londýnskou radnici, je přitom i americký prezident Barack Obama. Ani jeho kolona letos v květnu během návštěvy britské metropole nezaplatila, a lehce tak navýšila dluh americké ambasády za provoz aut, který činí 5,2 milionu liber. Londýnský starosta Boris Johnson se přesto pokusil pohledávku vymoci. Jeho zkušenost odpovídá všem ostatním, kdo na bariéru diplomatické imunity narazili. Když na dluh amerického prezidenta upozornil, dostalo se mu jen pobaveného úsměvu.
