Řešit finanční tíseň perlami se zdá jako trochu neortodoxní nápad, indickému knihkupci Narendrovi Garwovi se to však podařilo. Založil úspěšnou farmu na pěstování perel ve svém rodném Rádžasthánu, což je suchá oblast, kde je na denním pořádku zabývat se především nedostatkem vody. Největší indický stát leží tisíce kilometrů od oceánu a část z něj pokrývá dokonce poušť. „I tak jsem to ale zkusil,“ vyprávěl redaktorům BBC. A není sám.
Jeho malý obchod se poprvé ocitl ve ztrátě před šesti lety. Aby našel způsob, jak uživit rodinu, rozhlédl se na internetu. Když se proklikal návody na pěstování zeleniny v PET lahvích, napadlo ho začít sklízet lukrativnější plodinu – perly. Časy, kdy se třpytivé kuličky lovily se závažím na noze, totiž dávno minuly. Většina perel na dnešním trhu pochází z velkochovů.
Mezi největší současné producenty kultivovaných perel patří Austrálie. Na rozdíl od sladkovodních perel z Perského zálivu tvoří mlži u protinožců žluté korálky. Nejkrásnějšími a nejdražšími jsou ale polynéské černé perly. V době před objevením tajemství umělé kultivace obsahovala černou perlu pouze jedna z 15 tisíc perlorodek.
S jejich pěstováním se začalo už v roce 1968 právě v Polynésii. Podnikavci ve zdejších lagunách vztyčili na korálových útesech pilíře, na kterých postavili domky, kde žili mezi bednami plnými měkkýšů první farmáři.
Tři operace
Když škeble dorostou asi osmi centimetrů, chovatelé je pomocí speciálních kleští pootevřou, naříznou jim pohlavní orgány a dovnitř vloží půlcentimetrovou kuličku ze slisovaných skořápek mrtvých lastur a kousek tkáně jiné perlotvorky, který se kuličky dotýká a působí tak jako katalyzátor vylučování perleti. Pak je farmář provrtá a přiváže do řady na dvoumetrové lano vznášející se ve vodě. Jedna ,operace‘ zabere jen pár sekund a denně ji i na malých farmách absolvují tisíce měkkýšů.
Následně farmáři pomocí motorového člunu dopraví škeble do hluboké vody uprostřed lagun, kde čekají rok a půl devět metrů pod hladinou, než je potápěči sklidí. Zdaleka ne všechny jsou ale nakonec použitelné pro ty účely, pro něž byly pěstovány. Úspěšnost farem se pohybuje mezi čtyřiceti a padesáti procenty. Některé perlorodky nepřežijí vložení jádra, jiné ho odmítnou, další trpí chorobami anebo si na nich pochutnají predátoři. I tak je ze čtyřiceti zdárně vypěstovaných perel dokonalých jen zhruba pět – zbytek se prodá velkoobchodníkům.
Škeble, které přežijí první sklizeň, jsou většinou natolik odolné, že zvládnou proces opakovat ještě dvakrát, a to dokonce s 90procentní úspěšností. V dalším kole, kdy už produkují perleť samy od sebe, jim navíc farmář vloží do útrob větší jádro. Ve volné přírodě by se mušle dožily až třiceti let, takto však po vyjmutí třetí perly skončí vysrknuté zvědavými turisty.
Bojové podmínky
Při prvním Garwově pokusu přežilo z pěti stovek nakoupených škeblí jen pětatřicet. Podnikatel pro ně cestoval do 2700 kilometrů vzdáleného města Kerala, kde za ně utratil všechny své úspory i půjčené peníze, což dohromady činilo 16 tisíc rupií. Následně musel vyřešit problém s absencí laguny. Na své zahradě vykopal jámu devět krát devět metrů a absolvoval pětidenní kurz chovu mušlí. „Vypěstovat perlorodku je jako vychovávat dítě,“ rozněžnil se Ind.
Největší problém pro něj představovalo kontrolovat v polních podmínkách kvalitu vody. Neměl totiž přirozené prostředí na plankton bohatého útesu, a tak musel svůj bazén čistit a lastury dokrmovat. Nyní však vlastní jezírko o rozměrech 12 na 15 metrů, kde pečlivě udržuje správné pH a ošetřuje ho multivitaminy. Šance na přežití se proto lasturám zvedla z 30 na 70 procent. Letos Gerwa počítá se sklizní tří tisíc perel, z nichž každou může prodat za 400 až 900 rupií.
Na polovinu nákladů mu navíc přispívá místní vláda. Ta chce v rámci své Modré revoluce modernizovat rybářský průmysl, a proto budování nádrží pro lov perel dotuje. „Chov perlorodek patří k nejlukrativnějším oblastem vodohospodářství,“ zdůvodňuje tajemník ministerstva rybolovu Jujdžavarapu Baladži fakt, že vláda podpořila stavbu 232 bazénů.
Společnosti, které se kultivací perel zabývají po generace, jako je Babla Enterprises, nicméně poukazují na to, že masivní produkce může být velmi brzy na úkor kvality. Indie dle majitele zmíněné firmy Gundžana Šaha vyváží příliš mnoho špatných druhů perel – ty indické totiž ve srovnání s jejich šlechtěnými sladkovodními protějšky z Číny nedosahují takových rozměrů. „Perly z Jihočínského moře jsou nejcennější ze všech uměle pěstovaných perel na dnešním trhu. Dodávají se v úžasné paletě velikostí, tvarů a barev. Náhrdelník z nich může stát i 10 tisíc dolarů,“ líčí majitel Babla Enterprises.
Ministerstvo se však brání slovy, že byznys s perlami představuje specifické odvětví, které potřebuje čas, aby se rozrostlo. „Jakmile budeme schopni vypěstovat dostatek perel pro místní spotřebu, můžeme se zaměřit na export,“ tvrdí Baladži. Pro mnoho Indů každopádně založení vlastní farmy představuje především tolik vytoužený únik z chudoby.
