Indové staví nové město na řece Krišna. A nešetří při tom

Uprostřed jihoindických rýžových polí má vyrůst milionový technologický ráj. Jediná otázka je, kdo to zaplatí... Kolli Narendra neměl ani tušení, že by se mohl stát přes noc multimilionářem, aniž by hnul prstem. Pětačtyřicetiletý zemědělec ze státu Ándhrapradéš na jihovýchodě Indie vlastnil necelý hektar rýžového pole ve vesnici Thullur na břehu řeky Krišna, mezi městy Guntúr a Vidžajaváda.

Z hektaru rýže ještě nikdo nezbohatl. Pozemek sám měl hodnotu v přepočtu zhruba milion korun. Narendra zaměstnával sezonní námezdní dělníky, ale sám pracoval rukama stejně jako oni, aby se uživil; domů z pole jezdil jako oni na kole. Dnes je Narendra doslova „za vodou“: je realitním makléřem a jezdí v mercedesu.

Stravuje se v restauracích, které na břehu řeky Krišna vyrostly během posledních šesti měsíců spolu s bankami, klenotnictvími a dalšími neklamnými známkami náhlého zbohatnutí. Narendra a mnoho jemu podobných vděčí za radikální změnu životního stylu jednoduché věci: na místě jejich rýžových políček bude stát nové hlavní město státu Ándhrapradéš.

Dosavadní hlavní město, nějakých sedmadvacet kilometrů vzdálený Hajdarábád, je už dnes součástí jiného státu Telangána. Jako společné hlavní město bude fungovat ještě maximálně deset let; poté bude Ándhrapradéš potřebovat novou metropoli. A vláda premiéra státu Čandrababua Najdúa se rozhodla postavit ji doslova na zelené louce – na úrodných březích Krišny.

Politická dohoda a byznys

Místní lidé nepochybují o tom, že Najdúův projekt bude úspěšný. Právě on se coby premiér Ándhrapradéše zasadil o přetvoření Hajdarábádu v novou technologickou Mekku indického subkontinentu pod heslem „Sbohem, Bengalúru – vítej, Hajdarábáde“, když městu zajistil dotace centrální vlády pro technologické firmy. Jako vedlejší efekt tím pomohl rozdělení státu, jehož vládě předsedal. Hajdarábád a jeho okolí v oblasti Telangány vzkvétaly o hodně rychleji než zbytek státu, což přiživilo tamní separatismus (jinak čilý již od roku 1956, kdy Ándhrapradéš v podobě známé do rozdělení v červnu loňského roku existoval).

Právě snaha vyhnout se etnicky motivovaným nepokojům vedla centrální vládu v Dillí k tomu, že rozštěpení více než osmdesátimilionového státu prohnala parlamentem (za bohatých emocí, kdy poslanci používali jako argumenty pěsti, a dokonce při jedné příležitosti slzný plyn). Najdú byl zprvu pochopitelně proti, ale nakonec našel na redukci vlastní moci odpovídající náplast: obrovský byznys v podobě vybudování nového hlavního města podle vlastních představ.

Potřeboval k tomu několik věcí. Zaprvé se pro inspiraci rozjel se do podobně vybudovaných měst (prvním a nejznámějším z nich je Čandígarh, jenž vznikl ze stejných důvodů před více než padesáti lety na severozápadě Indie – viz box). Zadruhé měl před sebou potenciálně sebevražedný úkol získat od tisíců soukromých vlastníků půdu – celkem téměř 13 tisíc hektarů. Zatřetí bylo třeba město od základu zřídit – od urbanistického plánování přes stavbu samotnou až po zavedení systému jeho správy. A pak ještě zbývala jedna drobnost, totiž kdo to všechno zaplatí.

Premiér netroškaří

Najdú se rozhodl hrát vysoko. Objednal si u centrální vlády studii příslušného úřadu, jenž mu doporučil v souladu se zákonnými požadavky na ekologickou šetrnost a na „co nejmenší narušení současného běhu života“ vybudovat sídlo vládních úřadů rozstrkané po několika městech, především v Guntúru a Vidžajavádě (viz mapa). Najdú poděkoval – a rozhodl jinak. Metropole bude stát zhruba na půli cesty mezi oběma největšími městy oblasti. „Důvody jsou především logistické,“ citoval lakonické premiérovo prohlášení list Deccan Chronicle.

I problém s půdou vyřešil Najdú maximálně kreativně. Podle indického zákona by měla jeho vláda vlastníkům zemědělských pozemků vyplatit čtyřnásobek a vlastníkům městských pozemků dvojnásobek tržní hodnoty. Namísto toho vymyslel premiér schéma společného využití půdy (land pooling). V praxi to znamená nabídku vlastníkům, že mohou vládě své pozemky postoupit s tím, že až bude město dostavěno, dostanou zpět zhruba čtvrtinu původní rozlohy (obvykle na jiném místě, než které jim původně patřilo) – ovšem v hodnotě několikanásobně převyšující původní hodnotu celého pozemku.

Okamžitě vypukly masové spekulace. Z celé Indie se do Ándhrapradéše sjeli realitní makléři a rozběhl se obrovský byznys, v jehož rámci stoupla cena pozemků až na desetinásobek. (To je i případ exzemědělce Kolliho Narendry, jejž dopodrobna popsal list Economic Times.)

Toto schéma nesestrojil Najdú sám, nýbrž na radu konsorcia singapurských firem Surbana International Consultants a Jurong International. Právě jemu přiřkla jeho vláda mamutí zakázku město od základu za pět let postavit – za celkem 21 miliard dolarů (viz Kdo bude stavět). „Využijeme svých zkušeností k tomu, abychom postavili uprostřed Indie malý Singapur,“ uvedl Jurong v oficiálním prohlášení, jež citoval deník The Times of India. Termín „malý Singapur“ je diskutabilní, protože rozloha nového města (jež ještě nemá ani jméno) je ve srovnání se Singapurem přibližně desetinásobná. Singapurská zakázka však má jiné půvaby.

Kdo to vše zaplatí?

Nabízí se logická otázka, kde vezme Najdúova vláda – jež prozatím sídlí v provizorních budovách ve městě Mangalagiri – jedenadvacet miliard dolarů. Najdú řekl, že má v úmyslu založit investiční společnost, již bude z 51 procent vlastnit jeho vláda státu Ándhrapradéš a ze 49 procent singapurská vláda (která zároveň vlastní většinu v obou zmíněných firmách). Tato investiční společnost by měla na realizaci poskytnout 16,5 miliardy dolarů. Najdú přitom zjevně počítá s tím, že drtivou většinu jeho závazků pokryje centrální indická vláda. Pokud mu to vyjde, loňská ochota ustoupit politikům z Dillí ve věci rozdělení Ándhrapradéše se mu vyplatí opravdu královsky.

Celkem vzato tedy jde o obrovskou sázku na to, že nové město bude rychle generovat obrovské příjmy. Takovou sázku rozhodně nelze považovat za předem vyhranou. Čandígarhu trvalo padesát let, než počet jeho obyvatel dosáhl milionu; čínský projekt Tchien-ťin Eco City (i na něm se podílely singapurské firmy), plánovaný pro 350 tisíc lidí, dosud obývá pouze 60 tisíc lidí. Brasilia, dílo slovutného architekta Oscara Niemeyera, se stala synonymem urbanistického průšvihu. Ale když sázka na krásný nový svět nevyjde, nic se neděje: nakonec to zaplatí daňoví poplatníci, jako vždy a všude.

Čtěte také:

Indie si peřdchází kapitál reformami

Indie chce investovat 100 miliard dolarů do solárních zdrojů

Škoda prý omezí investice v Indii, automobilka to poptřela