Za růst cen benzinů mohou hlavně daně, ale producenti se vezou
Na německých dálnicích se dnes kupuje benzin zhruba za 1,8 marky, před rokem na litr 95oktanového bezolovnatého paliva stačilo 1,5 marky. Obdobný růst pociťují motoristé ve všech členských zemích Evropské unie. Ceny pohonných hmot se staly v posledních měsících hlavním motorem inflace, kterou by Evropská centrální banka jen nerada tlumila zvýšením úrokových sazeb. Tím by totiž mohla nechtěně přibrzdit i stále slabý hospodářský růst členských zemí. K ovlivňování cen pohonných hmot má však jen velmi málo nástrojů. Přesto se rozhodla, že je vyzkouší. Předminulý týden poprvé zajiskřilo.
Hurá na smlouvy. Prvním terčem bruselského útoku se stanou smlouvy mezi majiteli a nájemci benzinových čerpadel. Týdeník Focus tvrdí, že direktoriát komisaře Mária Montiho pro dodržování pravidel hospodářské soutěže si hodlá na tyto smlouvy posvítit. Ropné koncerny, které jsou majiteli čerpacích stanic, si údajně diktují, od koho, co a za jaké ceny nájemci koupí včetně toho, s jakou marží prodávají. Tento systém smluv prý není v souladu s pravidly trhu.
Regulátor evropského trhu se domnívá, že nájemci čerpacích stanic by měli mít ve všem volné ruce. Rozbití současných vazeb by mělo zesílit konkurenci, a tudíž snížit ceny jak pohonných hmot, tak souvisejících produktů. To vše ve jménu ochrany spotřebitele.
Jestliže by se evropským úředníkům podařilo smlouvy napadnout, nabízejí se podle zástupců postižených firem prakticky jen dvě možná řešení. Vymyslet a vypracovat nový smluvní systém mezi pronajímateli a nájemci, nebo by nájemci museli čerpací stanice od majitele odkoupit. Souvislost s aktuálními nepříjemnými inflačními tlaky je jistě jen čistě náhodná.
Ropné koncerny navíc podle všeho nejsou hlavní hybnou silou cen u pohonných hmot. Jednotlivé národní vlády totiž s oblibou používají stále vyšší spotřební či ekologické daně u pohonných hmot jako dodatečné příjmové náplasti do napjatých státních rozpočtů. Každé zvýšení daní přitom velkým petrochemickým koncernům nabízí příležitost, jak se „svézt a zvýšit si zároveň i svoji marži. Například zatímco podíl daně na ceně benzinu v Itálii vzrostl v období od září 1998 do srpna letošního roku z 1314,8 liry na 1365,5 liry, tedy zhruba o čtyři procenta, tak cena pro spotřebitele se ve stejném časovém období zvýšila z 1755 na 1898 lir za litr 95oktanového bezolovnatého benzinu. Tudíž o procent osm. Ve Francii se výše zdanění v tomto období zvedla o 0,08 franku na litr, zatímco cena o 0,482 franku.
Draho je pod Alpami. Rostoucí ceny pohonných hmot jsou trnem v oku nejen bruselským úředníkům a spotřebitelům. V zemích milovníků aut slouží dobře i jako domácí politická karta.
Počátkem září požadoval italský ministr financí Giuliano Amato, aby Evropská komise v souvislosti s výší cen pohonných hmot v jeho zemi prošetřila, zda jsou dodržována pravidla hospodářské soutěže. Amato nevěří tvrzení velkých petrochemických koncernů, že za prudké zvýšení cen může cenová politika zemí vyvážejících ropu sdružených v OPEC. Amato rovněž nechápe, jak mohou společnosti s tak rozdílnou strukturou nákladů, prodávat pohonné hmoty za téměř totožné ceny po celé zemi.
Krátce předtím proběhla vlna nespokojenosti Rakouskem, kde se ceny pohonných hmot, prudce zvýšily již v červenci - stouply o 0,75 šilinku na 11,3 šilinku za litr. Nicméně ropné koncerny hned připomněly, že cena ropy se za první pololetí zvýšila z 10,50 USD za barel na 18,20, tedy zhruba o sedmdesát procent. Rakousko si přitom stále udržuje o 0,35 šilinku na litr vyšší ceny pohonných hmot než je průměr v ostatních zemích unie. Pro rakouské motoristy může být slabou útěchou, že u sousedů nehodlají zůstat pozadu.
Miliardová náplast. Na razantní zvýšení cen se mohou „těšit například motoristé v sousedním Německu, kde rudozelený kabinet kancléře Schrödera hodlá pomoci státní pokladně dalším zvýšením daní na ropné produkty. Počínaje prvním lednem příštího roku až do roku 2003 bude ve čtyřech fázích zvýšeno zdanění ropných produktů o 24 feniků na litr. V posledních deseti letech se přitom v Německu zdanění ropných látek zvyšovalo již pětkrát. Naposledy letos počátkem dubna. Od té doby se na ceně jednoho litru benzinu podílí daně až 80 procenty, u motorové nafty 72 procenty. Přepočteno na reálné ceny (v dubnu) to znamená, že při ceně 1,60 marky za litr činí 1,04 marky daň na ropné produkty, 22 feniků daň z přidané hodnoty a jeden fenik energetická daň. Zbylých 33 feniků plyne do kapsy petrochemických koncernů. Na ceně motorové nafty 1,20 marky za litr se stát podílí 86 feniky. Celkový daňový výnos do spolkové pokladny pak například v roce 1997 činil 63 miliard marek, což bylo přibližně 20 procent všech daňových příjmů státu.
Z velkých ještě větší. Jednotlivé národní státy budou mít ve své cenotvorné roli brzy několik odpovídajících konkurentů. Bruselská administrativa pro dohled nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže totiž v posledních měsících čelí razantní konsolidaci odvětví, která vede ke slučovaní již tak velikých petrochemických koncernů v giganty, které se mohou pyšnit mnohdy až polovičním podílem na trhu ropných produktů v dané zemi. S takovými „přirozenými monopoly může těžko válčit jak národní, tak i evropská administrativa. Koncern zaměstnávající desítky, či dokonce stovky tisíc lidí a dosahující obratu v řádech miliard dolarů lze jen těžko přitlačit ke zdi. On sám totiž rozhoduje, kde bude investovat, kde bude jeho sídlo, kde bude své zisky zdaňovat, jaká bude kde nezaměstnanost a jaký hospodářský systém mu bude v zemi působení nejvíce vyhovovat.
Bude hůř. Posledními velkými a Bruselem odsouhlasenými fúzemi je například převzetí společnosti Atlantic Richfield gigantem BP AMOCO či fúze obrů Exxon a Mobil v hodnotě 77,4 miliardy dolarů. Evropská komise ve zdůvodnění kladného stanoviska uvedla, že „šetření odstranilo pochybnosti, že by taková integrace odvětví mohla omezit konkurenční prostředí . I takové velké firmy budou podle Montiho úředníků muset čelit značné konkurenci těch menších. K oběma fúzím však stále ještě nedal svolení americký regulátor. Ten si například v případě Exxon Mobil vymínil, že dá souhlas až poté, co se obě společnosti zbaví více než tisíce plynových distribučních stanic na americkém kontinentu.
Poslední velkou fúzi v oboru již Brusel napadl. Před několika dny zahájil Montiho direktoriát čtyřměsíční šetření fúze francouzských společností TotalFina a Elf Aquitaine. Ve zdůvodnění se jako hlavní důvody uvádí, že nový subjekt bude jen ve Francii kontrolovat více než 40 procent kapacit rafinérii, více než polovinu všech skladovacích kapacit a ropovodů. To by ve svém důsledku mohlo vést k omezení konkurence, neboť nezávislí distributoři by tak měli značně zúžen přístup k ropným produktům i možnostem jejich importu.
Nový petrochemický gigant se ve Francii také bude moci pochlubit téměř 60procentním podílem čerpacích stanic na vysoce atraktivních dálnicích, kde jsou díky vyšší poptávce i vyšší ceny. Konkurence by tedy mohla také jen zaplakat. Stejně tak budou mít obě sloučené společnosti více než padesátiprocentní kontrolu nad produkcí, uskladněním a stáčením kapalného zemního plynu.
Jan Kreidl
Cenová stabilita eurozóny
Co dokážou ceny ropy
Nedávné rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) ponechat klíčovou úrokovou sazbu beze změny je spíš odložením nutného zvýšení sazeb než jeho zavrhnutím. Evropská centrální banka sice předpokládá, že nynější růst inflace jako reakce na stoupající ceny ropy je pouze dočasný, centrální bance stejně nezbude nic jiného než úrokové sazby zvýšit. Zřejmě ještě před koncem letošního roku. Tento krok bude preventivním opatřením, zaručujícím stabilitu v eurozóně ve střednědobém horizontu.
V uplynulých dvou měsících se evropské forwardové sazby prudce zvýšily právě v očekávání, že úrokové sazby porostou. Navíc se zdá, že hospodářské oživení v eurozóně nabírá na rychlosti.
Jisté znepokojení na trhu vyvolávají však zvyšující se ceny ropných produktů. Dobrou zprávou je, že ceny ropy dosáhly svého vrcholu. Na konci září vyskočila cena za barel ropy Brent na úroveň 23,42 dolaru, ale od té doby opět poklesla na 20,00 USD za barel. V této souvislosti se stále více spekuluje, že zástupci členských zemí OPEC se v listopadu sejdou v Saúdské Arábii, aby jednali o tom, jak zajistit „měkké přistání cen. Spekulace vycházejí z toho, že členské země OPEC nemají právě nejsilnější vůli dodržovat dohodu o omezování produkce ropy. Nelze ani vyloučit, že už tak slabá vůle ještě nezeslábne. Země vyvážející ropu by pak nemusely uzavřít novou dohodu, ale alespoň částečně rozptýlí pochybnosti, ženoucí doposud ceny vzhůru.
Ceny ropy po dobu následujících dvou měsíců budou zřejmě růst s tempem inflace, která by však v eurozóně měla kulminovat v prvním čtvrtletí roku 2000. Hlavním důvodem je pokračující pokles čisté inflace. Relativně vysoká nezaměstnanost (v eurozóně se drží na úrovni deseti procent) by měla v následujících měsících tlačit na snižování cen. Zvýšení produkce bude následováno hospodářským růstem, což by mělo krotit náklady na pracovní sílu. Oživení nevytvoří silné inflační tlaky, ale naopak posílí euro, což by mělo snižovat importovanou inflaci. Existuje ovšem nebezpečí, že v krátkodobém horizontu bude silný japonský jen tlačit euro dolů (směrem k paritě s americkým dolarem). Případná korekce hodnoty eura vůči jenu však naznačuje, že vliv na inflaci bude minimální.
Vyšší ceny ropy mají větší vliv na ekonomiky, které rostou rychleji (Španělsko, Nizozemsko a Irsko). Protože tyto země se na celkovém výkonu eurozóny podílejí nevýrazně, jejich eventuální přehřátí nemůže politiku Evropské centrální banky příliš ovlivnit.
Nicméně řada expertů je přesvědčena, že se nakonec Evropská centrální banka k preventivním opatřením přece jen uchýlí. Zvýšení sazeb hrozí už na zasedání Bankovní rady ECB 4. listopadu. Snížení o půl procentního bodu je pravděpodobnější než o čtvrtinu. Banka navíc už dříve prohlásila, že nebude usilovat o „vyladění ekonomiky . V roce 2000 zřejmě ECB sazby dále nezvýší i přesto, že trh radikální zvýšení v příštím roce očekává. Kdyby se letos v listopadu úrokové sazby skutečně zvýšily, pomohly by tak zajistit pro rok 2000 návrat k nižší inflaci a nepoškodit přitom očekávaný hospodářský růst. V roce 2000 vzroste ekonomika eurozóny pravděpodobně meziročně o 2,6 procenta. Letos bude přírůstek činit dvě procenta. Inflace by měla příští rok vzrůst o jedno procento oproti 1,1 procenta v roce 1999.
Boris Gomez,ING Barings
