Přicházející oživení přinese další výrazný růst cen komodit
Ekonomická recese nutí společnost pečlivě sledovat aktuální data a poměřovat je s rok či dva starými údaji. Na základě této prosté vztahové funkce pak komentátoři i analytici usuzují, v jaké fázi krize se právě nacházíme. Měřeno touto optikou jsme již na cestě vzhůru ode dna nejhlubšího propadu. Podíváme-li se však na současné dění z dlouhodobějšího pohledu, a zejména skrze grafy cenového vývoje komodit, krize jako by nebyla. Namísto ní lze na křivkách pozorovat pouhou, byť masivní, korekci nebývale dlouhého rostoucího trendu. Pokud tento vývoj bude pokračovat, hrozí nám nečekaně vysoký nárůst inflace.
Recese je nepopiratelným faktem, ať už graf ceny zlata nebo pšenice vypadá, jak chce. Růst cen komodit však nyní opět pokračuje v lety utuženém trendu, a to je fakt stejně nevyvratitelný. Přispíváme k němu my sami, respektive vlády západního světa, kam patříme. Během uplynulých měsíců politici do ekonomik napumpovali obrovský objem peněz. Část z nich skončila v betonu vládních infrastrukturních investic, část z nich, zejména záruky, se vrátila zpět centrálním bankám. Jenže velký díl těchto peněz stále zůstává v systému. A kde je dostatek volných financí bez předem daného účelu, tam vznikají bubliny.
Proč komodity? Akcie drží na uzdě firemní fundamenty. Navíc pro rozjetí rychlíku potřebuje strojvedoucí příběh, který investory donutí nasednout. Jeden z nich, který by mohl zabrat, je prostý. Rozdíl mezi cenami ropy na maximu 145 dolarů a na minimu 35 dolarů nemůže nikdo soudný považovat za čistou funkci poptávky a nabídky. „Příliš mnoho peněz se rvalo o příliš omezený objem komodit,“ lakonicky shrnul dění posledních měsíců před krizí Salman Khan, analytik brokerské společnosti MSF. Kromě toho na nominální výši ceny zapůsobil silný pokles dolaru. Během krize se však cena ropy zřítila o 75 procent a nic moc se nedělo, elektrárny dodávaly dále elektřinu, auta jezdila a chemický průmysl fungoval. Světová spotřeba klesla – když to přeženeme – tak o pár procent. Z toho plyne, že drtivá část ceny této komodity byla dána spekulací na její růst. A co se stane, jakmile se výraznější oživení projeví u největších spotřebitelů, typicky třeba Číny nebo Indie? Čína nevysává jen světové zásoby ropy, totéž platí u kovů, potravin a tak dále. Jakmile Čína a Indie přidají plyn, jejich vyšší spotřeba komodit vystřelí ceny zpět k předkrizovým časům. Ostatně k tomu již není až tak daleko, jak by se zdálo. Ceny zlata nedávno překročily své absolutní maximum hned několikrát za sebou, ropa přes výkyv v září pokračuje v růstu a je třeba si uvědomit, že současná cena je už dvojnásobkem letošního minima. Vynecháme-li extrémní cenový vrchol posledního roku před krizí, do protnutí křivky klouzavého průměru za posledních třicet let chybí ropě asi deset dolarů za barel.
Deflace nehrozí „Chceme dolar silný a inflaci nízkou,“ říká šéf americké centrální banky Ben Bernanke a zřejmě tomu i věří. Bohužel kromě výroků nemá moc možností, jak tohoto cíle dosáhnout. V současných podmínkách si Bernanke nemůže dovolit přitáhnout uzdu měnové politiky, má příliš vysokou nezaměstnanost. Do věci navíc vstupuje Čína, a to jiným způsobem než obvyklým hladem po zdrojích. Rezervy čínské centrální banky dosahují dvou bilionů dolarů a depreciace americké měny není zrovna to, po čem by Říše středu toužila. Výsledkem jsou mohutné čínské investice do firem navázaných na komoditní byznys. Důsledkem bude sice nárůst těžby či výroby, ale také větší boj na trhu, kde je stále větší a větší objem peněz soupeřící o stejný či dokonce menší koláč s komoditami. Z toho plyne, že možná ne bezprostředně, avšak přesto přinese přicházející oživení další výrazný růst cen komodit. Tím také ukončí současnou inflační selanku. Deflace se opravdu bát nemusíme.
Grafy