IT průmysl nás tlačí do představy, že informační technologie by se měly stát samozřejmou součástí našeho života. Tedy částí infrastruktury, která teče z kohoutku jako voda nebo rozsvítí žárovku po zapnutí vypínače. Tato představa má svou logiku, jde jen o zvyk nebo možná generační problém, abychom ji přijali. Na druhé straně IT průmysl utrácí nemalé marketingové peníze na to, aby nám prodal naše vlastní „domácí vodárny a malé elektrárničky“. Počítače v domácnosti a aplikace na nich nejsou totiž nic jiného. Navíc na rozdíl od kohoutku nebo vypínače platíme IT stále. Vodou a elektřinou můžeme plýtvat, pokud na to máme a nejsme dostatečně „zelení“. Nicméně platíme jen za to, co skutečně využíváme. Naše počítače jsme ovšem zaplatili, ať na nich něco děláme nebo ne, stejně tak aplikace. Efektivita využití domácí informační technologie je pravděpodobně v řádu jednotek procent. Platíme za rychlost připojení a objem dat často paušálem, co nevyužijeme, propadá ve prospěch provozovatele. Nemůžeme přebytek nikomu věnovat, ani postiženým, pro které je práce a zábava z domova zásadní. Drtivá většina naší nainstalované domácí kapacity většinou zahálí.
Informační průmysl se zatím příliš nezabývá strategií, co s tím. Spíše tlačí na stát, aby spoluinvestoval do vybudování informační infrastruktury pro občany. Prostředky dnešní technologie jsou schopny dodávat aplikace „na vyžádání“. Sdílení prostředků v síti funguje, stačí se podívat jen na to, jak váš e-mail a počítač zahlcují spamy. To, co zatím neexistuje, je vůle vypracovat obchodní model, který by zajistil uživatelům, aby platili jen to, co využívají, a poskytovatelům dal rozumný zisk. Pohodlnější je vyrábět nové výkonnější a hezčí hračky a marketingově je tlačit zákazníkům. Je třeba dořešit otázky bezpečnosti dat, ale když se podívám na realitu bezpečnosti dnešní sítě, mám pocit, že horší už to nebude. Ovládání počítače a aplikací na nich začínají být pro většinu populace stejně snadné jako ovládání běžných elektrických spotřebičů, takže v tom asi problém není. Je třeba také změnit myšlení, aby přijalo sdílené prostředky. To nemusí být jednoduché, jak ukazují pokusy o sdílení aut. Neupírám nikomu právo mít vlastní počítač stejně jako mít vlastní luxusní auto nebo letadlo. Ti, kteří na to nemají nebo necítí tuhle potřebu, by využívali komoditní infrastruktury. Možná by to vyřešilo i katastrofický scénář Digital Divide. „Informační společnost“ by se nemusela skrývat do uvozovek.
