„Nezměnil jsem si účes, nezměnil jsem svůj vzhled a nezměnil jsem si ani pohlaví,“ přivítal představitele tisku na jednom z posledních milánských salonů nábytku sedmasedmdesátiletý Ingo Maurer. A když se ho ptali na revoluci nových a módních světelných zdrojů LED a OLED, vtipně podotkl, že jako vedlejší produkt nových norem by mohl klidně vzniknout černý trh se starými dobrými žárovkami s wolframovým vláknem. Načež přiznal, že si nemalé množství starých žárovek nakoupil do zásoby.
Žerty stranou, jeho stánek přesto kontrastoval s ostatními a byl jedním z mála, jež stály zatvrzele proti všudypřítomné populární chvále světelných zdrojů LED. Milovník, básník a akademik světla Maurer věří v něco jiného.
„Jakmile vidím jeho lampy, musím se smát, přinejmenším v duchu,“ vyjádřil se jeden z návštěvníků jeho poslední newyorské výstavy. Ingo skutečně pokaždé vynalezne něco, čemu se člověk rád zasměje. Například při představení jeho loňského projektu Euro kondom, jímž se postavil za zakázané opalizované žárovky, když efekt mléčného světla vytvářený do důchodu poslanými žárovkami nahradil kondomem. „Jak se chránit proti hloupým pravidlům,“ hlásal slogan vedle žárovky přetažené silikonovou ochranou. Jak dokazuje spousta zaslaných dopisů, většina veřejnosti vše ihned pochopila a stála spíše na Ingově straně. Všem leží na srdci ekologie, ale nikdo nemá rád, když je přebyrokratizovaná. Mnozí upozornili také na fakt, že navzdory veškerým snahám ušetřit na ubohé malé žárovce jsou stále v čím dál větším množství nabízeny obrazovky LCD s mnohem vyšší spotřebou. Našli se i tací, kteří by Euro kondom ihned navoněli parfémem, jenž by se pak díky teplu žárovky šířil bytem…
Každodennost uměním
S téměř padesátiletou kariérou a se svými úspěchy za zády si Ingo může dovolit takřka cokoliv. Vedle Alessandra Mendiniho je vidět na akcích firem Abitare nebo Domus, na kterých tito dva šedovlasí návrháři představují živoucí symboly designu a ztělesňují odvážné, nápadité experimentování, jež přináší úspěch.
Je tomu skutečně již téměř padesát let, co se mladý německý grafik vydal za oceán. Jako ilustrátor na volné noze pracoval v New Yorku a později v Kalifornii, přesněji v San Francisku, a to ještě v době, než svět americké zlaté pobřeží vůbec objevil. San Francico bylo pouze krásným, úchvatně idylickým přímořským městem, které čekalo na příliv nadšených a idealistických příslušníků hnutí flower power. Maurer se však dávno předtím, v roce 1963, vrátil do Německa. S hlavou plnou popartových představ se zaměřil na říši lamp a světel. Jeho prvním velkým úspěchem, kterého si všiml celý svět, byla obří žárovka Bulb. Respektive normální žárovka ve zveličené formě lampičky. Na chromovanou, lesklou objímku nechal vyfouknout obrovskou skleněnou baňku, která nebyla ničím jiným než naddimenzovanou dvojnicí dobře známého předmětu každodenní potřeby. Podobně jako Warhol a jeho houbové polévky, i Maurer povýšil každodennost na umění.
„Světlo, respektive žárovka mě vždycky fascinovaly,“ dodává k tomu. „Představovaly pro mě dokonalé spojení průmyslu a poezie.“
Práce je můj život
Psal se rok 1966, když Maurer představil lampu Bulb, po které následovaly ještě Clear Bulb a Giant Bulb, a její tvůrce se octl na rozcestí. Sláva jeho lampičky se zatím nesla pouze od úst k ústům, ale pozornost, kterou vzbudila, byla tak velká, že se z ní vyklubal malý obchod. Ingo si sice ještě hodnou chvíli užíval ideální úspěch v čele své mnichovské návrhářské firmy nazvané prostě M, ovšem zanedlouho se vzdal a svůj život zasvětil realizaci a výrobě svých lamp a nápadů. Studio designu brzy přerostlo v dílnu a továrnu. On sám vzpomínal na roky kolem tohoto rozhodnutí takto:
„Když jsem se začal zabývat lampami a dostavily se první úspěchy, dostal jsem několik opravdu dobře znějících nabídek od úspěšných, renomovaných mezinárodních firem. Jelikož jsem se vynořil nečekaně a odnikud, měl jsem trochu času přemýšlet, až jsem dospěl k názoru, že tou nejlepší, ale zároveň i nejtěžší cestou bude, budu-li si vyrábět své vlastní lampy sám. To mi zajišťovalo největší svobodu. Samozřejmě to bylo spojené i s obrovským rizikem, ale buďme upřímní, neriskujeme-li, potom se nedostaví ani úspěchy! To je pak lepší se rovnou všeho zříct. Dnes mé mnichovské studio představuje 78 lidí a samozřejmě procházíme i těžšími chvílemi, ale i tak jsme jako jedna velká rodina. Moje rodina, protože pro mě je práce můj život.“
Tento druh svobody mezi průmyslem a uměním by možná nikde jinde nenašel. Jeho výrobky jsou totiž na pomezí konceptuálního umění, dalo by se říct jistého happeningu, a průmyslové formy osvětlení. O tom dobře svědčí další jeho velký úspěch, který vznikl o deset let později, v roce 1977 – lampa nazvaná „Wo bist du, Edison?“ neboli „Kde jsi, Edisone?“.
Víc než lampa
Jak léta plynula, začal se pop-art pomalu dostávat do regálů knihoven a muzeí. Nicméně dlouhovlasý mnichovský hippie se nezastavil, i když jeho kštice získala časem stříbřitý nádech. Jeho jednoduché a geniální nápady jako žárovky s křidélky a bezpočet jejich variací, které svět poznal pod jménem Birdie a Birdie’s Nest (Ptačí hnízdo), si dobývaly další a další generace po celém světě. V osmdesátých a devadesátých letech se jeho tvůrčí zápal a odvážná genialita staly přímo jeho ikonou. V jeho okřídlené lampě pokřtěné Luccellino nebo Ptáček se skrývalo něco, co zahřeje u srdce. Průnik lehkosti světla a letu, které jsou v našem vědomí těsně propojeny, a lehkost, která je charakterizovala. Luccellino – ať už pověšený na zdi či položený na stole – bylo něco víc než lampa, překračoval své praktické určení. Představoval hezký, vtipný nápad, jenž na tváři navozuje úsměv, v základech však přesto vyjadřuje naši bláhovou touhu létat. Ptáček opletený košem vytváří úchvatnou poezii světla, která se může stát ozdobou každého pokoje či sálu.
Jeho nápady vzbudily pozornost po celém světě. Pro torontské letiště navrhl čtyřicetimetrovou světelnou sochu, v Mnichově zdobí jeho světla prostory metra a v Praze nedávno nasvítil Tančící dům Franka O. Gehryho. Čím se ve své tvorbě nechává vést? Jaké projekty přijímá a jaké odmítá?
„Rád si hraji se světlem, rád ho formuji,“ odpovídá se smíchem. „Jde-li o podobnou práci, hodnotím ještě před rozpočtem, prostorem, možnostmi a vším dalším především lidský faktor. Design je týmová práce, ať už se jedná o zakázky od měst nebo od soukromých osob. A to začíná už u vlastností objednatele. Rozpočet veřejného díla ostatně nikdy není do nebe volající. Takže když za věc vezmou dobře, s talentem a nadšením, hodně to pomůže. Bez toho nemůže být opravdu úspěšné ani samotné provedení.“
Less is more
Koncem devadesátých let a na úsvitu nového tisíciletí potvrdil svůj talent dalším strhujícím úspěchem. Nápadité dílo Blushing Zettel’z je nejlepším příkladem minulosti, přítomnosti a budoucnosti Ingo Maurera. Pro starší představuje dobu, kdy se postavili byrokracii, kdy poprvé zpochybnili pravidla, pro mladé pak pouze příjemné dílo plné fantazie, za kterým je ovšem cítit někdejší vzpoura. Anebo bychom mohli uvést bláhovou a poeticky milou kompozici One from the Heart. Je neskutečně jednoduchá, a přece tak působivá. Na něco podobného mohl svého času říct jiný velký estetik Mies van der Rohe: less is more.
LED nebo OLED, nebo jen staré dobré žárovky – koho to zajímá? Jak praví jedna stará písnička: nejde o to, co je na hlavě, ale co je v ní!