V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky byla minulé úterý přijata novela Obchodního zákoníku. Přes skutečnost, že úplné oficiální znění této normy není v den, kdy píši tyto poznámky, ještě dispozici, se domnívám, že je nadále nutné pokračovat v diskusi týkající se právě této právní normy. Právě ona totiž určuje podmínky podnikání pro všechny subjekty na podnikání se účastnící.
Právní preciznost a její důsledky.
Domnívám se, že novele neprospívá řada neurčitých formulací, ke kterým jejich autory vedla chvályhodná snaha formulovat tak, aby dané ustanovení postihlo, pokud možno, co nejvíce pod ně právně zařaditelných případů.
Jedná se například o formulaci paragrafu 2, odst. 3 novely, která může vyvolat v praxi značné potíže. Rozlišuje totiž pojem „sídlo právnické osoby a „místo podnikání fyzické osoby a pojem „skutečné sídlo a místo podnikání . Kritériem pro určení „skutečného sídla či místa podnikání je „adresa místa, ze kterého jsou právnická osoba nebo podnik fyzické osoby řízeni , což je velice vágní a právně nedefinovaný pojem. Podnik lze nepochybně řídit z více míst, například obchodní politika je řízena z kanceláře nalézající se na jedné adrese a výroba na jiné adrese. Praktický význam navrhovaného ustanovení je dle mého názoru zanedbatelný.
Navržené ustanovení o přípustnosti označení sídla nebo místa podnikání adresou není také perfektní. Vzniká tu řada nejasností, například kdy to umožňuje „povaha předmětu podnikání , jaké právní důsledky bude mít porušení této zásady vůči podnikateli a vůči třetím osobám, kdo se může dovolat neplatnosti takového určení sídla či místa podnikání.
Za nedostatečně propracovanou lze považovat i definici ovládání obsaženou v paragrafu 66a. V praxi zde obsažená definice vyvolá problémy. Příklady: Banka zamítne úvěr, podnik pro nedostatek likvidity jde do konkursu. Je to „rozhodující vliv ? Obchodní řetězce jsou téměř monopolními odběrateli některé produkce. Vykonávají tedy rozhodující vliv (byť nepřímo) na své dodavatele?
Definice ovládající osoby v paragrafu 66a, odstavci 3, písmeno b) a c) vypadá korektně. Pro ovládanou osobu je však velmi obtížné určit, zda je ovládána na základě dohody společníků, nebo zda některý společník může prosadit změnu statutárního orgánu ovládané společnosti. Důvod – použitá kritéria jsou z pohledu ovládané osoby nedostatečně definována. Prakticky by existenci ovládacího vztahu musel dodatečně určit soud. Použitá definice ovládání může vést k představě, že shodne–li se na nějakém návrhu 40 procent hlasů společníků, pak jednají ve shodě. Stejně pravděpodobné ale je, že předložený návrh považují za nejlepší. Existuje–li ovládací vztah, pak buď je uzavřena ovládací smlouva, nebo není. Je–li uzavřena, může ovládající osoba dělat s ovládanou téměř cokoliv bez majetkových dopadů na ovládající osobu nebo její orgány. Jestliže není uzavřena ovládací smlouva (připomínám problém jak určit, že organizace je ovládaná), pak dopředu nedefinované ovládající osoby, jejich statutární orgány i statutární orgány ovládané osoby odpovídají za vzniklé škody jak ovládané společnosti, tak společníkům ovládané společnosti.
Shoda nutná.
Problémy přináší i navrhované ustanovení paragrafů 66b a 66c. Každé rozhodnutí valné hromady nebo podobného orgánu společnosti musí být učiněno ve shodě, nebo nebude učiněno vůbec – je tedy učiněno úmyslně. Každé rozhodnutí valné hromady realizují členové statutárních orgánů společnosti – jsou úmyslně přinuceni jednat, nebo mohou odstoupit. Každé podnikatelské rozhodnutí je zatíženo rizikem, že se nezdaří a společnost v jeho důsledku utrpí újmu. Jestliže záměr nevyjde, ručí účastníci valné hromady, kteří přijali rozhodnutí, za náhradu škody společníkům, kteří se valné hromady nezúčastnili? Podle mého názoru by bylo vhodné ustanovení paragrafu 66b zrušit a změnit formulaci § 66c takto: „Každý, kdo s cílem získat pro sebe nebo jiného neoprávněný majetkový prospěch úmyslně přiměje osobu, která je… a dále ponechat původní text.
Potřeba pevných bodů v právu.
I tak pružná disciplína jako právo potřebuje některé pevné body. A těmito body v oblasti práva společností by měl být okamžik jejich vzniku a zániku. Tuto zásadu ovšem navrhovaná úprava paragrafu 75a narušuje, neboť umožňuje obnovit likvidaci. Provede–li například po skončení likvidace finanční úřad kontrolu a doměří daň z příjmu, obnoví se likvidace. Co se bude dít dál? Není to stanoveno. Pravděpodobně se výkladem dospěje k závěru, že společníci vrátí podíl na likvidačním zůstatku a zaplatí se finančnímu úřadu. Nedoplacená částka se bude vymáhat na společnících z titulu ovládající–ovládaná osoba nebo jednání ve shodě (§ 66a, 66b, 66c) Podobně by se mohlo postupovat při žalobách o náhradu škody. Znamená to, že podnikání nemá konec ani začátek.
Novela tak oslabuje princip právní jistoty, počátku a konce činnosti ustanovením o oživování již z obchodního rejstříku vymazaných – zaniklých společností. Nedokážu domyslet právní status takové „zomboidní společnosti v období po tom, co byla obnovena, a tato skutečnost ještě není zapsána v obchodním rejstříku. Obchodní zákoník by měl být formulován tak, aby obchodní právo bylo jednoznačné, byť za cenu, že zvýší odpovědnost likvidátorů.
V souvislosti s potřebou právních jistot upozorňuji i na nebezpečí vznikající rozšiřováním odpovědnosti za podnikání na předem neznámý, neurčitě definovaný okruh osob. Jedná se například o ustanovení paragrafu 66, odst. 6, podle kterého se ustanovení „Obchodního zákoníku a zvláštních právních předpisů o odpovědnosti a ručení orgánů a členů orgánů vztahují také na osoby, které na základě dohody, podílu na společnosti či jiné skutečnosti ovlivňují podstatným způsobem chování společnosti, přestože nejsou orgány ani členy orgánů společnosti bez zřetele k tomu, jaký vztah ke společnosti mají .
V rozporu s potřebami praxe.
Možný zdroj potíží podnikatelské praxe podle mého názoru představuje zahlcování soudů způsobené tím, že znalci budou v případech vyjmenovaných v novele Obchodního zákoníku jmenování soudem podle paragrafu 59, odst. 3. Tento návrh je odůvodňován požadavkem převzetí textu směrnice Evropské unie. Ta ovšem není tak jednoznačná. Podle čl. 10 Druhé směrnice EU musí být předmět nepeněžního vkladu oceněn nezávislým znalcem, který je jmenován nebo připuštěn k ocenění nepeněžitého vkladu správním orgánem nebo soudem. Domnívám se, že je zcela postačující, aby znalec byl zapsán do seznamu znalců s určitou specializací u soudu. Poté by mělo být ponecháno na společnosti, respektive na vkladateli, aby si sám zvolil znalce, který provede ocenění včetně sjednání odměny. V současných podmínkách českého soudnictví nutnost jmenování znalce soudem bez ohledu na návrh zakladatelů nebo společnosti rozšíří prostor pro korupci, prodlouží soudní řízení a způsobí rozšíření soudní agendy o četné spory o výši odměny.
