Rodiče se intenzivně zajímají o vzdělávání svých dětí a budují svoje vlastní základní školy.
Anička je ve třetí třídě a v pořadí už ve třetí škole. Tomáš, její bratr, prošel čtyřmi základními školami, než zakotvil v klasickém víceletém gymnáziu v jednom středočeském městě, kde je celkem spokojený. Anička si teprve zvyká, a to nejen na nové spolužáky. Po půlročním experimentu v soukromé škole začala po přechodu na „obyčejnou“ základku zase dostávat známky – včetně trojky z výtvarky – a výklad učitelky ji trochu nudí. „Někdy se dobrými úmysly na dětech dost podepisujeme,“ uzavírá anabázi hledání té správné školy jejich otec Petr. Absolvoval pedagogickou fakultu, vštěpovat moudra budoucí elitě národa ale dokázal jen rok. Pak ze školství znechuceně odešel a dal se na diplomatickou dráhu. V Singapuru na příkladu svých ratolestí viděl, že učit projektově, zábavně a v souvislostech může být běžným standardem.
Petr nakonec nenašel to, co hledal. A pomalu se smiřuje s tím, že jeho potomci budou chodit do stejné školy jako on sám. Měl ale alespoň na výběr. Vyzkoušel školy, které vznikly jako podnikatelský projekt, i tu, na jejímž zrodu pracovala dva roky spolu s ostatními rodiči jeho manželka.
Petrovy představy většinou ztroskotaly na tom, že se mu nelíbil kolektiv spolužáků. Soukromé školy byly totiž volbou rodičů nejen nadaných dětí, ale i těch, které na jiných školách z nejrůznějších důvodů pohořely.
Řada Petrových vrstevníků však uspěla, ať už se jim v jejich okolí podařilo vysněnou základku najít, nebo si ji museli založit. Právě takových rodičů, kteří vzali iniciativu do svých rukou, v posledních letech přibývá. Do značné míry stojí za druhým boomem soukromých a alternativních škol. První vlna přišla hned po revoluci, kdy začaly vznikat waldorfské, o pár let později montessoriovské školy a další, které se neidentifikovaly s žádným historickým proudem ve světě.
Neuspokojení rodiče
Rozmach inovativních škol zčásti navazuje na velký rozvoj alternativních, především lesních a Montessori školek, zčásti je reakcí na veřejné školy. „Rychlost, jakou u nás rostly v posledních letech alternativní školy, je i v rámci Evropy bezprecedentní. Za jediný rok stoupl počet soukromých škol o 25 procent, za poslední čtyři roky o polovinu,“ říká Pavel Kraemer, zakladatel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání. Podle ředitele vyhlášeného pražského Gymnázia Jana Keplera a senátora Jiřího Růžičky lidé nejsou spokojeni, proto hledají alternativu. „Trochu teď šílí, je ale dobrá zpráva, že jim na vzdělávání konečně záleží. Ta špatná je, že tradiční veřejné školy jejich nárokům nedostačují,“ podotýká Růžička.
Rostoucí poptávka mířící mimo mainstream vyvolává legitimní otázky. Je zájem o alternativy selháním veřejného školství? Jaká je úroveň toho soukromého? Dostanou se jeho absolventi na střední školy a uspějí tam? Jednoznačných odpovědí se asi nyní dobereme těžko.
Každopádně soukromé školy přinášejí, nebo alespoň donedávna přinášely, o českém vzdělávacím systému nesporně pozitivní informace – umožňuje jejich koexistenci vedle těch veřejných, a dává tak výběr. Rámcové vzdělávací programy, které musí splnit každá škola zapsaná do rejstříku škol (to je podmínka, aby dostávaly dotace na žáka od státu), jsou natolik liberální, že je dokážou naplnit i školy pojímající vzdělávání úplně jinak. A nejsou svěrací kazajkou ani pro ředitele veřejných škol. Ti si mohou utvořit školu k obrazu svému, využít jiných metod učení, jako je třeba stále oblíbenější badatelská matematika podle profesora Hejného, nebo si založit waldorfské či montessoriovské třídy. A to také dělají. Pokud by tedy veřejné školství dokázalo nasát ty nejkvalitnější lidi, možná by se boom soukromých škol nekonal.
Povolí, či nepovolí?
Teď se zdá, že se rozmach soukromých škol přestává líbit ministerstvu školství. Donedávna byl přístup státu maximálně vstřícný. Loni uspělo z padesáti žadatelů o zápis do rejstříku více než čtyřicet. Minulý měsíc ovšem začaly do médií prosakovat zprávy, že ministerstvo změnilo politiku a už žádné další nestátní školy nechce povolovat. Oficiální zamítavá stanoviska ale zatím žadatelé většinou neobdrželi, a to ani ti, kterým už uplynula správní lhůta. Problém se dotkl i Scio škol, jejichž síť začal budovat známý odborník na vzdělávání Ondřej Šteffl. Od září by chtěl jen v Praze otevřít tři další školy, zápis prvňáčků se ale zatím nekonal, protože školy nejsou zanesené do rejstříku.
Šteffl doufá, že se informace o plošném nepovolování soukromých škol nepotvrdí. „Ke změně státní politiky ve smyslu stopky soukromým školám při zápisu do školského rejstříku nedošlo. Postupujeme ale odpovědněji,“ zní stanovisko tiskového oddělení ministerstva školství.
Čtěte dále:
Scio škola Chodov: Projekt není atomová věda
Rozšíření nestátních základních škol u nás zdaleka nedosahuje průměru EU – z více než 4100 tuzemských základních škol má jiného zřizovatele 3,5 procenta a vzhledem k tomu, že se jedná většinou o menší školy, chodí do nich jen 1,1 procenta dětí. Nejde ani o to, že by se dal v duchu vládnoucí strany populisticky zatnout tipec „zbohatlíkům“. Jen výjimečně jsou základní školy budovány primárně za účelem zisku. Podle výroční zprávy České školní inspekce (ČŠI) se školné na základních školách pohybuje mezi třemi stovkami a devíti tisíci korunami, přičemž vyšší než tři tisíce korun je jen v Praze, Středočeském kraji a v Plzni.
A teď to nejdůležitější – neexistuje žádná oficiální zpráva, kde by stálo, že se žáci v soukromých a alternativních školách nenaučí to, co jejich vrstevníci. „Nedá se říci, že by soukromé školy byly v principu lepší nebo horší. Dá se ale říci, že soukromé či alternativní školy jsou většinou menší, je tam větší prostor pro individuální přístup a často tam panuje komunitní klima. Už menší počet dětí ve třídě je přínos sám o sobě. Těžko může rodič očekávat stejně individuální přístup a interakci ve třídě, kde je 15 a 30 dětí,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. Problémem zejména u alternativních škol může být podle něj to, že se bez ohledu na svou filozofii musejí vyrovnat s požadavky a pravidly stanovenými státem. Česká školní inspekce si žádné cílené srovnání veřejných a soukromých škol nedělala. „Co zajímavého se nám ale ukázalo, je, že ve výsledcích vzdělávání jsou mnohdy úspěšnější malotřídky než plně organizované velké základní školy. Takže taková ta klišé, že dítě nemůžu dát do naší malé školy na vesnici, ale musím ho dát do školy do města, jinak v dalším vzdělávání ne uspěje, vůbec neplatí. Stereotypy jsou nebezpečné,“ upozorňuje Andrys.
Problém bují ve veřejném školství
Inovativní školy boří některé další stereotypy. Dokazují, že děti mohou být úspěšné, aniž by denně vláčely do školy tašku se slabikáři a písankami, musely sedět padesát minut v lavici a tetelit se do zazvonění a doma pak reportovaly známky z pětiminutovek. Učitel nemusí být automaticky autoritou tím, že si stoupne před tabuli a vykládá neměnné pravdy o tom, jak ten svět funguje, a úkolem dětí je jeho pravdu nekriticky přejímat. Aby ale nedošlo k onomu paušalizování – i ve veřejném vzdělávání jsou podle ČŠI patrné inovativní trendy. Tatáž zpráva nicméně uvádí, že stále převažuje frontální výuka, projektové vyučování se téměř nevyskytuje a aktivita je především na straně učitele, nikoli žáků. Individuální přístup nebyl inspektory často vůbec zaznamenán. A to je asi to, s čím se děti na alternativních školách setkají v menší míře.
Přečtěte si také:
Montessori při ZŠ Na Beránku: Dítě se naučí číst samo
Absolventi waldorfských a montessoriovských škol, kteří se sešli před dvěma lety na Kampě, zmiňovali další klady alternativ. Většinou se shodli, že si do dalších stupňů škol odnesli pocit, že škola může být zábava a je servisem pro ně, nikoli povinností. „Ten, co vymyslel školu, musel strašně nenávidět děti, říkal mi spolužák v primě. Já po pěti letech v Montessori nevěděl, o čem mluví. Nestresovaly mě známky, ani jsem neměl potřebu soutěžit, podávat výkon a tolik se hlásit. Dokázal jsem selektovat věci, které jsou pro mě přínosem, a těm se víc věnovat,“ zapátral v paměti student pedagogiky. Jestli se něco monteděti a waldorfové nenaučili, tak prý biflování a občas jim chyběly znalosti tvrdých dat.
„Principiálně bych nehledal někde nějaký umělý problém. Pokud škola poskytuje vzdělávání v rozsahu a kvalitě definované státem, mělo by být jedno, jestli dítě chodí do soukromé, nebo do státní, do klasické, nebo alternativní. Já bych viděl problém spíše v diferenciaci úrovně veřejných škol,“ uzavírá inspektor Andrys. Narazil tak na zatím skrytý jev, na který začínají poukazovat odborníci. Z pohledu výsledků vzdělávání máme totiž i ve srovnání s průměrem zemí OECD velké rozdíly mezi výsledky jednotlivých škol a menší rozdíly mezi výsledky žáků uvnitř konkrétní školy. Přitom by to mělo být úplně naopak. Možná právě existence kvalitních a podprůměrných veřejných škol bude tedy do budoucna naléhavějším tématem než to, jestli soukromé školy ano, nebo ne. A mělo by jím být také to, že čtvrtina žáků uvádí, že chodí do školy vyloženě nerada.
Čtěte dále:
