V podivuhodné době, kdy největším českým národovcem je člověk japonsko-korejsko-moravského původu, působí uklidňujícím dojmem zjištění, že historie je na etnické a genetické paradoxy zvyklá.
Vezměme to chronologicky. Z těch známějších příkladů takových paradoxů ze starověku stojí za to jmenovat Egypt, po tři století ovládaný makedonskou dynastií založenou Ptolemaiem I. Sótérem, jedním z generálů Alexandra Velikého, kteří si rozdělili jím vytvořené impérium. Ptolemaiovci byli nábožensky tolerantní, za nejvyššího boha prohlásili Dia-Amona, který spojil řecké a egyptské panteony, aby se nehádaly.
Vůči domorodcům figurovali jako další faraonská dynastie, včetně podivného zvyku sňatků mezi nejbližšími sourozenci. Genetici nad tím kroutí hlavou, ale po bezmála třech stoletích téhle praxe byla poslední královna Kleopatra VII. považována za jednoho z nejmazanějších politiků své doby a dost atraktivní na to, aby zamotala hlavu hned dvěma po sobě jdoucím římským císařům, přičemž oba obdarovala potomky. Ptolemaiovská Alexandrie byla ve své době i díky velkolepé knihovně centrem vzdělanosti antického světa a také jedním z největších měst své doby. Silný řecký vliv v Alexandrii vydržel až do začátku 50. let minulého století, kdy většina Řeků odešla po Násirově revoluci do zámoří.
Marcus Iulius Philippus (204–249 n. l.) sice měl přezdívku Arab, protože pocházel z dnešní Sabhy nedaleko syrského Damašku, ale o tom, zda byl skutečně arabského původu, nejsou pevné důkazy. V každém případě se Philippus vyšvihl do čela Římské říše díky své vojenské kariéře a schopnosti uzavřít mír s Peršany (výměnou za výpalné 500 tisíc dinárů ve zlatě). Potíž byla v tom, že Římská říše ve svých hranicích z poloviny třetího století „potřebovala nasytit“. Notabene když se k ohromným nákladům na logistiku a vydržování armády připojily ještě výdaje na přestavbu rodného města (přejmenovaného na jeho počest Philippopolis) financované ze státní pokladny, jakož i drahé oslavy tisíciletého výročí založení Říma.
Blockchain jako hlídač DNA. Startup chce střežit genetické informace
Spočteno, zváženo, navzdory rostoucímu zdanění nešlo všechny náklady na udržování impéria pokrýt, zvlášť když ve snaze o úspory přestal Philippus I. platit pohraničním kmenům za to, že říši neotravují. Arabus v Říme dopadl neslavně – byl zabit v bitvě, kterou prohrál se svým někdejším přívržencem. Jeho syn byl také zavražděn. Stal se jedním z těch římských císařů, na jejichž éru byla vztažena procedura zvaná „damnatio memoriae“, věčné vymazání z paměti.
Čína vstřebala Mongoly i Mandžuy
Kublaj-chán, první císař dynastie Jüan, byl vnoučkem jednoho z nejúspěšnějších dobyvatelů dějin Čingis chána. Ten zemřel v roce 1227 a panování dynastie Jüan, založené jeho vnukem, netrvalo ani celé století (1271–1368), přesto z genetického hlediska po sobě zanechal Čingischán hluboce vyrytou stopu. Bodejť by ne, když Kublaj-chán samotný měl údajně 22 legitimních synů a do jeho harému mu přidávali 30 nových panen ročně.
Odvozovat svůj původ v otcovské linii od Čingischána bylo ve značné části tehdejšího světa politicky velice v kurzu. Odvolával se na něj jak Timur Chromý (Tamerlán), tak i zakladatel Mughalské říše Bábur, k němuž se ještě dostaneme. Ani u jednoho z nich není přímá linie po otci doložena (po matce ano), nicméně v 16 asijských zemích prozrazují sekvence chromozómu Y u osmi procent mužů, že jejich předkem v otcovské linii Čingischán byl. V celosvětovém měřítku jde o půl procenta mužské populace. Bohužel studie neříkají, jak se geneticky projevilo tažení Mongolů (Tatarů) vedených Čingischánovým vnukem Bajdarem na jaře roku 1241 Slezskem a Moravou.
Dalším „velkým inseminátorem“ je podle genetických studií Giocangga z tunguzského etnika Džürčenů (předchůdci dnešních Mandžuů, Evenků, Nanajců a Ulčů), který zemřel v roce 1582. Jeden z jeho mnoha vnuků založil poslední „mandžuskou“ dynastii Čching (1644–1911), která vládla Číně až do začátku 20. století. Pozoruhodné je, že u národnostních menšin v severovýchodní Číně a u Mongolů je tato specifická genetická kombinace zastoupena asi u pěti procent mužské populace, odhadem u 1,5 milionu lidí. Naproti tomu u etnických Číňanů je zastoupena nesrovnatelně méně.
Přečtěte si: Proč jsou dnešní česká divoká prasata převážně německého původu
Takhle abnormálně úspěšné genetické linie po otci vyžadují početné mužské potomstvo po řadu generací, což se dařilo rozvětveným geograficky expandujícím dynastiím v zemích s polygamií.
Každé pravidlo má své výjimky, jedna z deseti geneticky nejúspěšnějších linií pochází ze severozápadního Irska, u jejích kořenů jsou zakladatelé raně středověké dynastie Uí Néill. Jeden z příslušníků, Turlough O’Donnell, který zemřel v roce 1423, měl s deseti ženami osmnáct synů, kteří se postarali o 59 vnuků. Uznejte, jak pronikavý je to rozdíl oproti Ptolemaiovcům, kde po faraonském zvyku byli pro sebe dost dobří pouze bratr se sestrou. Také neslavně dopadli.
Mughalové – vládci Indie
Památek na vládu Mughalů najdete dodnes v Indii plno, ačkoli samotný zakladatel říše Bábur se narodil v Andižanu ve Ferganské kotlině v dnešním Uzbekistánu. Tohle úrodné a již od starověku hustě obydlené údolí kdysi dobyl Alexandr Makedonský a dodnes je jazykově jazyná a etnicky hodně promíchané. Jakého původu byl samotný Bábur? Po otci byl jeho praprapradědečkem Timur a po matce se jeho původ odvozoval od Čagataje, druhorozeného syna samotného Čingischána.
Bábur, zakladatel říše. Ta sahala od Afghánistánu až po jižní Indii. Po třech stoletích v mughalských panovnících zbyla jen kapka turecko-mongolské krve.
Rodným jazykem, v němž napsal i své paměti, byla čagatajština, což je turkický jazyk, který je předchůdcem dnešní uzbečtiny a ujgurštiny. Psána v arabském písmu byla literárním jazykem valné části střední Asie až do začátku minulého století. Byť v perštině znamená Mughal Mongol a Bábur se označoval jako Turkí, nikdy se mu nepodařilo do svého impéria začlenit velká a bohatá města na Hedvábné stezce v dnešním Uzbekistánu. Stal se však králem Kábulu a dobyl velkou část dnešního severního Pákistánu a Indie. Přitom to tam vůbec neměl rád a do konce svého života si stýskal po střední Asii. Jeho potomkům se ovšem na Indickém subkontinentu líbilo, což se projevovalo i na jejich sňatcích, které uzavírali s kdekým, kromě princezen z rodné střední Asie.
Už Báburův vnuk Akbar byl po matce poloviční Peršan a jeho vnuk Šáhdžahán, stavitel tel Tádž Mahalu, byl tříčtvrteční Rádžput, který si vzal etnickou Peršanku, pro niž nechal nádherné mauzoleum postavit. Rádžputové byli hinduisté, Peršané zase šíité a Mughalové samotní sunnitští muslimové s velmi rozdílnou mírou náboženské horlivosti. Podíl krve po zakladateli dynastie každou další generací klesal.
Ale totéž můžeme říci i o evropských panovnických rodech. Zkuste si spočítat, kolik české krve najdete u takové Elišky Přemyslovny nebo ruské u Romanovců či anglické u Alžběty II.
Dále čtěte:
