S poklesem státních zásahů do ekonomiky je třeba snížit i daňovou kvótu V nejvyspělejších státech světa (např. v USA) bývá zvykem, že se stát plete do méně oblastí, než je tomu v "socialistické Evropě". Evropa dochází k názoru, že přebujelý sociální systém musí redukovat. Chtě nechtě k tomu dochází i česká vláda.
S poklesem státních zásahů do ekonomiky je třeba snížit i daňovou kvótu
V nejvyspělejších státech světa (např. v USA) bývá zvykem, že se stát plete do méně oblastí, než je tomu v „socialistické Evropě“. Evropa dochází k názoru, že přebujelý sociální systém musí redukovat. Chtě nechtě k tomu dochází i česká vláda.
Podívejme se na základní prvky koncepce zveřejněné reformy, navržené ministerstvem financí. Snahu o zvýšení příjmů státního rozpočtu lze dokumentovat zejména zvýšením spotřebních daní u alkoholu a cigaret a zvýšením daně z přidané hodnoty u některých komodit (např. služeb) z 5 % na 22 %. Další změnou by měl být způsob počítání daně z nemovitostí. Měla by být odvozena od tržní ceny nemovitosti. Takový přístup je jistě vhodnější než současný. Je ale otázkou, jak vysoko státní úředníci tuto daň nastaví. Veškeré informace jsou zatím velmi mlhavé a stěží je dnes někdo schopen odhadnout, v jakých relacích by se daňové sazby pohybovaly. Počítá se se snížením daně z příjmu právnických osob a se zavedením minimální daně pro osoby samostatně výdělečně činné. Má být zpřehledněna pro běžného daňového poplatníka nesrozumitelná daňová soustava. Prý by měl být snížen počet daňově odpočitatelných položek. To je zajímavé, protože ten, kdo daňové přiznání alespoň jednou v životě vyplňoval, tak ví, že daňově odpočitatelné položky jsou snad to nejsrozumitelnější, co v daňovém systému existuje. Počítá se s markantním snížením sociálních výdajů. Např. podporu v nezaměstnanosti by měl dostávat pouze ten, kdo si práci aktivně hledá. Toto ovšem platí i nyní. Důsledné prosazování této teze je ale nezbytné, protože již nyní existují jasně definované skupiny obyvatel, kterým se pracovat takřka nevyplatí a u kterých se místy zdá, že jim byl systém sociálních transferů připravován na míru. Hovoří se o tom, že nárok na sociální dávky by měl souviset také s majetkem žadatele. Jinými slovy, měli by je dostávat pouze ti, kteří je skutečně potřebují. Krásná slova, jenom kdyby si pod nimi člověk představil něco konkrétního. Na první pohled to celé zavání majetkovými přiznáními, a to jak pro bohaté (deklarované již dříve), tak nyní i pro chudé. Novinky by čekaly i poskytování nemocenské. Různé zdroje o reformě se rozcházejí, nicméně zřejmě by prvních několik dní až týdnů hradil nemocnému zaměstnavatel, možná by nebylo prvních pár dní hrazeno vůbec. Tvůrci si od toho slibují pokles simulantů. Asi nejdiskutovanější částí připravované reformy jsou změny ve stavebním spoření. V tom stavebním spoření, které má se stavěním společný zejména název a s trochou nadsázky by bylo možné ho nazvat spořením na auto. Státní podpora by měla být zredukována a lidé by měli spořit více. Délka spořícího cyklu by měla být prodloužena na sedm let a nebylo by možné přiznávat státní podporu dětem do 15 let věku. Státní příspěvek by byl přiznáván zpětně a až po uplynutí sedmi let cyklu. Jelikož se hovoří o maximální státní podpoře 2250 Kč ročně, zvýšila by se daňově optimální měsíční úložka na 1875 Kč. Možná že by tedy spořilo méně lidí, ti by ale nejspíš spořili více. Důležitý moment nastává v tom, že by stát přiznával svůj příspěvek zpětně. V takovém případě by šlo o odklad současných výdajů na budoucí období a měl by na tyto účely tvořit rezervu.
Vzory ze Švédska a Nizozemska
Tvůrci ministerské koncepce se inspirovali švédským a nizozemským modelem fiskální reformy. Zde je nutné předem konstatovat, že právě tyto země jsou známé svým sociálním přístupem a tendencemi k indikativnímu plánování v hospodářské politice. Švédský systém se navíc v minulosti potýkal s obrovskými problémy pramenícími právě z přehnané solidárnosti hospodářské politiky. Podtrženo, sečteno: možná by nebylo na škodu nechat se inspirovat reformami veřejných výdajů také v jiných liberálnějších zemích, jako např. ve Velké Británii. Zejména tamní reforma důchodového systému může být vzorem pro ostatní evropské země, neboť Velká Británie jako jediná zřejmě bude schopna podstatně zredukovat schodek důchodového účtu.
Odbory chtějí zvyšování daní
Koncepce odborových svazů se na problematiku dívá zcela odlišně. Zatímco se ministerský návrh ubírá spíše cestou snižování výdajů, odborové svazy se kloní k myšlence zvyšování příjmů. Cesta zvyšování rozpočtových příjmů je v oblasti fiskálních reforem spíše kuriózní, nicméně má až nečekanou podporu. Divokou kartou odborářské reformy je zvýšení pojistného na důchodové pojištění o 1,2 %. Tím také dávají její tvůrci jasně najevo svůj přístup k důchodové reformě. Aby byl současný důchodový systém ufinancovatelný, muselo by takto být zvyšováno pojistné každým rokem (dopad zvýšení pojistného o 1,2 % se odhaduje na +10 mld. Kč). Potom by bylo pouze otázkou času, za jak dlouho zavést potravinové lístky pro důchodce. Velkou výtkou obou konceptů reformy veřejných rozpočtů je velkorysost, s kterou otázku důchodové reformy opomíjejí.
