Dřívější průmyslové velmoci Velká Británie a USA dnes mluví o Německu s nebývalým respektem
Jen máloco dokumentuje klíčové postavení německého průmyslu ve světové ekonomice jako požár ve společnosti Evonik Industries v Marlu v Severním Porýní-Vestfálsku 31. března tohoto roku. Evonik je nejvýznamnějším světovým producentem chemikálie cyklododekatrienu (CDT). Ta je klíčovou přísadou polyamidové pryskyřice PA 12. A bez ní se neobejde výroba brzdových a palivových systémů a dalších důležitých součástek pro automobilový průmysl. Oznámení Evoniku, jenž má poloviční podíl na celosvětovém trhu, že výpadek ve výrobě neodstraní dříve než za tři měsíce, vyděsil nákupní manažery a výrobní ředitele automobilek na celém světě. Nepodaří-li se najít vhodné alternativy, hrozí automobilovému průmyslu ochromení výroby.
Kouzlo německého průmyslu spočívá v tom, že takových firem, které se pevně usadily v tržních nikách, odkud je levná zahraniční konkurence nemůže jen tak vystrnadit, má mnoho. Často přitom nejde o velké konglomeráty, ale o menší rodinné podniky, které se specializují na výrobu třeba jen součástek, ale s vysokou přidanou hodnotou a trvalým zlepšováním jejich parametrů. Vysoce specializovaná výroba znamená vysoce specializovanou kvalifikaci zaměstnanců a jen blázen by je propouštěl, neboť by je neměl kým nahradit. Tohle poznání se promítá i do hospodářské politiky. Když vypukla v roce 2009 odbytová krize, reagovali na ni Němci diametrálně odlišně než třeba Američané. Kurzarbeit, tedy vládou subvencované držení pracovních míst ve firmách dočasně postižených výpadkem zakázek, dává velmi dobrý smysl tam, kde je zřetelné, že jde o výpadek zakázek jinak konkurenceschopného producenta v oligopolní tržní nice. Oživení pak vede ke znovu zaplnění zakázkové knihy německých firem, které se o světový trh dělí velmi často s Japonci, občas s někým z Evropy nebo USA, ale málokdy s někým z rozvíjejících se ekonomik. Navíc velmi často kombinují „fajnovou“ výrobu s poskytováním sofistikovaných služeb, které ještě upevňují jejich postavení na trhu.
Úplně jiné je postavení producentů, kteří takovou pozici nemají a jsou vystaveni tlakům konkurence v plné síle. Ale i v téhle oblasti dokázalo Německo udržet pracovní příležitosti díky mzdové zdrženlivosti. Svoji roli v upevňování německého postavení jako ekonomického lídra Evropy sehrály i postkomunistické země. Převedení méně sofistikovaných výrob do Česka, Slovenska, Maďarska nebo Polska přineslo snížení výrobních nákladů a vzhledem k malé vzdálenosti umožnilo precizní vyladění produkčního řetězce. Ne všechno jde transferovat do Číny a střední Evropa se Německu velmi hodí jako produkční zázemí a zároveň významné odbytiště.
Generace zakladatelů německého průmyslu se kdysi učila technologiím a organizaci výroby v Anglii 19. století, potom v USA. Dnes se karta obrátila: když Angličané a Američané hovoří o německém hospodářském modelu s dříve neslýchaným respektem, znamená to, že Němci něco udělali v posledních deseti letech opravdu dobře. Pro Česko tak bude nepochybně přínosem, když v Německu nebude vidět pouze nenahraditelného ekonomického partnera, ale i zdroj inspirace pro hospodářskou politiku.
