Kapitola CXIII
Debatní debakl * Mohamed Novák * Užitečná analogie * Zastavte ho!
Debatní debakl
Historicky první duel českých prezidentských kandidátů ukázal, že jsme ještě sto let za opicemi. Bylo možné zaznamenal leccos kromě jediného: Debaty - a vůbec vědomí, co to debata je. Řečnické fauly staré jako svět (popsal je již Aristoteles) - například nepolemizovat se soupeřovým výrokem, ale vyhrotit jej do extrémní polohy a jako takový jej slavně potřít, i když soupeř nic takového neřekl (pak už jen chybí vydávat hrdelní vítězné zvuky) -, to bylo možné vidět. Na druhé straně častá, nicneříkající stanoviska - mělo by se, bude se muset - a v mnoha z nejzajímavějších bodů absence zřetelné alternativy (zdravotnictví, radar). Debata byla od počátku degradovaná nedebatními pravidly a nevýrazné dotazy ji neumožnily ani zprostředkovaně. A k uzoufání všeho potom neuvěřitelné komentáře některých „politologů“, hodnotící jednoho kandidáta hůře (protože se nehýbal) a druhého lépe (protože gesty ovládl scénu, což prý mají kamery rády), už jen završily tuto řečnickou Sodomu a Gomoru.
Mohamed Novák
Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Jak může vedoucí Úřadu vlády Jan Novák dostat k řízení Bezpečnostní Informační Službu (BIS), aniž by se odporoučel na její centrálu do Stodůlek? Jednoduše. Buď bude levitovat, nebo přijde BIS za ním, na úřad vlády. A nemusí ani sundat nohy ze stolu. A ještě do toho eintopfu modří mičurinci přihodí Úřad pro zahraniční styky a informace, který pro zmatení nepřítele nazývají kontrarozvědkou (a BIS rozvědkou). V rámci všeobecného experimentování s lidmi, institucemi, daněmi a bezpečností státu se to všechno zamíchá - a tak se může stát, že mladičký a odborně nezkušený, leč ambiciózní a kariérně zkušený Novák se stane šéfem všech civilních zpravodajců. Pakliže se to stane, bude mít pánbůh hodně práce, aby nás i zpravodajce při zdravém rozumu po tom všem zachovati ráčil.
Užitečná analogie
Mnoho mladých lidí si internet opravdu užívá a „sdílí“ po něm data, jen to fičí. Často si vyměňují hudební nahrávky v komprimovaném formátu. I pase po nich kdejaký „ochránce autorských práv“, protože se tím krátí zisky všem nekreativním lehkoživkům, co jen parazitují na hudbě a kultuře vůbec. Samotným umělcům to je vlastně jedno, protože k nim se z těch peněz stejně skoro nic nedostane, a proto se stává čím dál častěji, že dají svou hudbu na webové stránky úplně zdarma.
Těm, kteří se díky „sdílení“ dat dostanou do konfliktu se zákonem, se však nabízí k obraně dobrá analogie: Do klidu by je mělo uvést to, když se data vrátí zpět. Takže to, co si od nich někdo stáhl, by jim měl poslat zpět. A naopak, to, co si sami od někoho stáhli, pak by mu měli zase poslat nazpátek. Nikdo by se totiž neměl starat o to, zda si v počítači nenechali „mladé“ (neboli kopii) od těch dat, a nikdo by neměl být stíhán, natož trestán! Alespoň do doby, dokdy bude platit rovnost před ústavou a dokdy nebude zavřený ředitel BIS a popřípadě nebo pár jeho podřízených. Protože proč?
Protože z BIS také odputoval obrovský objem digitálních dat (několik nahraných nosičů) na dlouhou dobu někam kdovíkam, takže „sdílela“ svá data s nějakým dalším subjektem, o němž lze důvodně soudit, že nebyl jejich oprávněným držitelem. Pak se však BIS podařilo získat inkriminovaná data zpět a podle šprýmovné, leč vládou zřejmě akceptované pointy prý „neporušená“, takže se nic nestalo! Čili data doputovala tam - a zase zpátky, čímž se i podle orgánů (jindy) činných v trestním řízení to všechno vzájemně asi jaksi tak nějak „vynulovalo“, a tudíž se „nic nestalo“. A ředitel BIS bere svůj papalášský plat dál, poslanci z kontrolního orgánu pro BIS se křečovitě usmívají a vlak jede dál. A garant ochrany utajovaných skutečností, Národní Bezpečnostní Úřad (NBÚ), aplikuje pštrosí politiku a jako by nebyl. A to přitom šlo o tajné materiály, možná dokonce přísně tajné! Takže „sdílení“ neutajovaných dat s nějakým hudebním hopsasa hejsasa skutečně není způsobilé co do společenské závažnosti konkurovat „sdílení“ zpravodajských dat, zvlášť vrátí-li se do svého původního úložiště taktéž „v neporušeném stavu“. A je vymalováno.
Zastavte ho!
Týdeník EURO od počátku zaujal důvodně kritický postoj k nápadu zřídit takzvaný Ústav paměti národa. Ten nakonec vznikl pod názvem Ústav pro studium totalitních režimů. Lidově se intuitivně, a nikoli náhodou ujal název Institut Imeni Orvela. Na webu se ve čtvrtek 31. ledna v souvislosti s dalším lustračním výronem ředitele tohoto stále smutněji proslulého ústavu zřejmě neúmyslně objevila neobyčejně přiléhavá varianta Ústavu pro výzkum totalitních režimů. Ředitel Pavel Žáček, poslušen staré totalitní poučky, že na chudý lid musí být přísnost, se rozhodl utáhnout lustrační šrouby a lustrovat policisty tak důkladně a dlouho a do mrtě, až je totálně vylustruje. Proboha! Totálně! Nepozměnil si nenápadně název instituce on sám, z Ústavu pro studium totality přímo již na Totalitní výzkumák? Zajeďte pro něho konečně někdo, z Bohnic je to kousek, instituce to je podobná. Někdo se tu totiž opravdu zbláznil!
