Evropské ekonomické vládě bychom se měli tvrdě bránit
Nedávno skončený summit Evropské unie přinesl překvapení, o němž se v mumraji kolem Řecka a domácího dění kolem ODS příliš nemluví. Evropská hospodářská vláda, která reprezentuje další stupeň politické integrace, je totiž na spadnutí. Přestože francouzský prezident Nicolas Sarkozy dosud s jejím ustanovením neuspěl, podařilo se mu prosadit vytvoření komise, jež by měla do konce roku 2010 představit nová přísnější pravidla pro rozpočtovou disciplínu v celé Evropské unii. Podle tohoto plánu by měla rada posílit ekonomický dozor a politickou koordinaci hospodářské politiky v celé unii.
Skrytá rizika Francie dlouho usilovala o to, aby rada ministrů financí států eurozóny (takzvaná Euroskupina) fungovala jako ekonomická vláda Evropy. Německo doposud tuto myšlenku nesdílelo, protože by její prosazení vedlo k omezení nezávislosti Evropské centrální banky. Kauza Řecko a zoufale pomalé oživení po krizi však odmítavý postoj německé kancléřky Angely Merkelové mění. Výstup ze summitu je první, jenž hovoří o dohledu nad unijními ekonomikami, konkrétně prostřednictvím článku 121 Lisabonské smlouvy. V něm stojí, že je v pravomoci Euroskupiny zformulovat návrh společných pravidel pro hospodářské politiky členských zemí a Evropské unie jako celku. Odsud už zbývá pouze krok k ustanovení formální ekonomické vlády. Její pravomoce se v podstatě nebudou lišit od rady ministrů vyzbrojených článkem 121. Vláda by de facto disponovala mocí k tomu, aby jakékoli členské zemi diktovala, jak spravovat státní dluh nebo jak investovat do prioritních oblastí unijních politik, jako jsou například vzdělávání nebo snižování chudoby. Jestliže se Václav Klaus obával federalizace Evropy prostřednictvím ministra zahraničí a prezidenta unie, nyní by se o něj měly pokoušet mdloby. Spolu s pravidelnou názorovou obměnou spočívající ve střídání komisí a poslanců europarlamentu mohou priority létat ode zdi ke zdi. To ale není největší riziko.
Deficity, úroky, inflace
Těžko si představit větší guláš z ekonomik v různém stadiu vývoje na tak malé ploše, jakou tvoří Evropa. Od Německa, jež financuje největším dílem chod unie a jeho občané setrvale chudnou, přes potácející se jih, socialistický sever a liberální východ. Společný jmenovatel neexistuje ani v případě měny. Na jedné straně je Česko s ryze specifickým problémem udržitelnosti veřejných financí, na druhé straně třeba Španělsko s hlubokým strukturálním problémem jednostranného zaměření ekonomiky na stavební průmysl. Navíc většina neduhů se v různé míře prolíná vždy několika zeměmi unie.
Různá potřeba nastavení úrokových sazeb, různé cílování inflace, priorita problémů. Tak se dá v kostce shrnout potíž s ekonomickou vládou. Státy se stanou závislými na úzké skupině neangažovaných, jejichž názor na řešení problémů může – a pravděpodobně bude – v kontextu situace směřovat k „vyššímu dobru“. Konkrétně tak můžeme být tlačeni k rychlému přijetí eura v rámci stabilizace společné měny a vytvoření protiváhy spolku „prasat“ (PIGS).
Vstup Polska, České republiky, Estonska a Bulharska do eurozóny by společnou evropskou měnu jen posílil. Dokonce už i představitelé německé vlády ve svých sousedech vidí pro euro spíše šanci než riziko. Státy východní Evropy jsou mnohem více orientovány na růst a rozpočtovou disciplínu než státy jihoevropské. Na rozdíl od zemí eurozóny v krizi mohou navíc tyto země počítat s většími finančními prostředky z Bruselu, což dále posílí jejich hospodářství a modernizuje infrastrukturu.
Jenže je i naší prioritou přijmout euro co nejdříve? Krizi jsme přežili s korunou, pokračuje kurzový kanál vyrovnávání cenové hladiny a životní úrovně a před námi jsou daleko důležitější reformy veřejných financí, důchodů a zdravotnictví. Na tomto příkladu je jasně vidět, že pro další formu integrace prostřednictvím ekonomické vlády rozhodně nenastal čas. Měli bychom se tomu naopak velice tvrdě bránit.
