INTERNETOVÁ RIZIKA DEBETNÍCH KARET

Platební karty ponesou biocharakteristiky svého držitele.

František Hlaváč (41) je výkonným ředitelem Bank Austria Creditanstalt Czech Republic a jako reprezentant českých bank členem představenstva společnosti Europay International a předsedou její regionální rady pro střední a východní Evropu. E uropay stojí za platebními kartami EuroCard-Mastercard, Maestro a Cirrus. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a od jejího dokončení je věrný bankovnictví. Začínal ve Státní bance československé, v Komerční bance zastával funkci vrchního ředitele a od roku 1994 je členem představenstva a výkonn ým ředitelem banky Creditanstalt, po fúzi v Bank Austria Creditanstalt. Je zodpovědný za obchod s privátní klientelou, přímé bankovnictví a divizi bankovního provozu a automatizace. Je ženatý a otcem tří dětí: Davida (18), Filipa (13) a Julie (2).

EURO: V USA na jednoho obyvatele připadá deset platebních karet. Ve Velké Británii tři. Jaká je situace v České republice? A k čemu je dobré mít více platebních karet? HLAVÁČ: Platební karty neslouží pouze k disponování prostředky, které máte, ale též těmi, které nemáte. Pomocí kreditní platební karty vlastně získáváte přístup k úvěrům. Prostředky, které mám, čerpám ze svého běžného účtu debetní platební kartou a banka mi je okamžitě odepisuje. Kreditní kartou čerpám úvěr, který mi může dávat buď banka, nebo třeba prodejní společnost poskytující úvěr na její zboží. V Americe jsou velmi rozvinuté cobranded karty, které vydává banka společně s nějakou společností. Řada klientů se nechá zlákat pro další karty, i když jich již má třeba devět, aby využila nabídky privilegovaných služeb, které karta přináší. I u nás již najdete řadu lidí, kteří využívají několik platebních karet . Doporučujeme našim klientům, aby měli minimálně dvě karty dvou nezávislých společností - například MasterCard a Visa kartu. Může se vám totiž někdy při platbě stát, že dojde k poruše při autorizaci transakce a platbu nepůjde provést. Pak je vhodné mít záložní platební kartu jiné společnosti, tedy s jinou autorizační cestou.

EURO: Kolik vy sám máte platebních karet? HLAVÁČ: Čtyři. Mám služební kartu pro pracovní cesty a tři soukromé karty. A to Europay Mastercard, Maestro kartu a Dinners club kartu.

EURO: A kolik karet vychází průměrně na jednoho obyvatele v České republice? HLAVÁČ: Zatím bylo v České republice vydáno téměř dva a půl milionu platebních karet, takže průměrně platí, že každou platební kartu sdílejí čtyři lidé. Tedy pokud započítáme i kojence. Při porovnávání tohoto čísla s údaji z Ameriky či Anglie je třeba vzít v úvahu, že u nás před deseti lety neměl platební kartu skoro nikdo, takže dva a půl milionu po dvou letech je velmi slušné číslo, karty dynamicky rostou o stovky procent ročně.

EURO: Když jste vysvětloval deset karet na jednoho Američana, hovořil jste o velkém rozšíření kreditních karet. V České republice ale byly dlouho vydávány téměř výlučně debetní karty. Jaký je současný poměr kreditních a debetních karet u nás? HLAVÁČ: Naprostou většinu, řekněme 98 procent, stále představují debetní karty. Banky při nástupu karet neměly k dispozici žádnou kreditní historii zákazníka, takže se snažily omezit riziko, které je s poskytováním kreditní karty, tedy úvěru neznámé osobě spojeno. Banky v zahraničí mají k dispozici společnou databázi, kde evidují klienty, kteří přestali splácet úvěry či se banku pokusili podvést. Nic takového v České republice nebylo, protože donedávna bylo zákonem o bankách znemožněno takovou databázi vytvořit. Teprve nyní po poslední novele ji můžeme vytvářet. Dříve to bylo omezeno souhlasem klienta s poskytnutím údajů o vlastním podvodu do společné bankovní databáze.

EURO: V celém západním světě mají banky možnost vytvářet takovouto databázi údajů o klientech? HLAVÁČ: Extrém je v Japonsku, kde je databáze tak široká, že když třeba jako číšník v restauraci odcizíte láhev vína, tak každý nový zaměstnavatel si to o vás může zjistit. To potom obrovsky ztěžuje uplatnění člověka, který již někdy n ějaký podvod udělá. Německá evidence je využívána nejenom bankami, ale i pojišťovnami a leasingovými společnostmi.

EURO: Chrání nějaká země natolik svobody a soukromí svých občanů, že by bankám neumožňovala vytvářet a sdílet takovouto databázi? HLAVÁČ: Ještě před pár lety to byla Česká republika, ale jinak si toho nejsem vědom. Myslím, že ale nelze takto mluvit o svobodách jedince. Protože pokud se společnost nebrání podvodníkům a organizovanému zločinu, tak svoboda občanů je omez ena právě tím narůstajícím a nepostihovaným zločinem. Absolutní liberalismus zcela chránící soukromí jednotlivce a zajišťující naprosté bankovní tajemství je naivní.

EURO: Nedávno vyšla kniha anglického kybernetika Kevina Warwicka Úsvit robotů, soumrak lidstva. Autor si nechal do levé ruky implantovat čip, který komunikoval s počítačovou sítí u něj na univerzitě. Když procházel vstupními dveřmi, byl hlasitě uvítán slovy „Hello, profesor Warwick! , když vešel do kanceláře, počítač na jeho stole se spustil a automaticky hlásil došlou poštu. Warwick prognózuje, že časem budeme všichni stál e propojeni podobnými implantáty s různými počítačovými sítěmi včetně internetu. Na čipu může být i naše platební karta, kterou tedy nebudeme moci ztratit a nebudeme se již na důkaz totožnosti muset podepisovat či si pamatovat pin kód. Pro banky jde možná o světlou budoucnost, ale neděsí vás takováto ztráta anonymity? HLAVÁČ: Svět je bojem dobra a zla a ten žene vývoj dopředu. Stejně tak je tomu i u platebních karet. Technologie magnetického proužku je zastaralá a relativně jednoduše kopírovatelná lepším magnetofonem. Trend směřuje k čip ové technologii. Do čipu se nahraje mnohem více údajů a může být mnohem zabezpečenější. Experimentuje se s tím, že do čipu budou nahrány různé biocharakteristiky. Ve vámi uvedeném případě existuje riziko, že by panu Warwickovi byl násilím čip v yoperován organizovaným zločinem, a tak by nějaký zloduch získal stejná přístupová práva jako nebohý profesor. A pan profesor by zcela ztratil identitu. Bez čipu by prostě přestal existovat - nebyl by v žádných sítích a databázích. Vý voj platebních karet tedy nyní zkoumá možnost využití právě jedinečných biocharakteristik každého jednotlivce. Když se na vás podívám kamerou a zanalyzuji vaše oční pozadí, které má každý jedinečné, tak ho mohu zakódovat do čipové karty. Potom kamera u bankomatu či u vstupních dveří zanalyzuje oční pozadí předkladatele a porovná, zda je totožné s tím zakódovaným na kartě. Stejně lze třeba analyzovat žíly na ruce, otisky prstů či váš hlas. Trend jde tímto směrem. Může nás tato ztráta anonymity a automatická identifikovatelnost lidí děsit, mě zase děsí nadnárodní ekonomické celky ovládající svět, ale zůstávají faktem.

EURO: Přinesou čipové karty oproti těm s magnetickým proužkem uživatelům jiné výhody kromě vyšší bezpečnosti? HLAVÁČ: Bezpečnost byla jedním z hlavních důvodů, ale zároveň dojde k možnosti rozšířit služby klientům. Například se pomocí čipové karty budete moci identifikovat na přepážkách jiné pobočky, než kde máte vedený účet, a budete mít k němu stejný přístup jako na své pobočce. Nebo ve spolupráci s různými obchodními řetězci či leteckými společnostmi může dojít k nahrání dodatečných věrnostních programů pro zákazníky, které později opravňují k různým exkluzivním výhodám a slevám. Dále se testuje možnost aplikace elektronické peněženky, která by sloužila při placení drobných částek, jako je třeba nákup novin. Nebo mohou být v čipu zakódovaná přístupová práva do dveří různých klubů.

EURO: Elektronická peněženka CLIP byla před dvěma lety zkoušena právě v České republice. Jaké jsou výsledky? HLAVÁČ: Elektronická peněženka je nová věc a na mezinárodní scéně je nyní předmětem velikého boje, jakým standardem se bude její vývoj ubírat. V Evropě máme více než dvacet národních standardů elektronických peněženek, což znamená, že můžet e svou peněženkou zaplatit například v Belgii, ale již nikoliv v Německu. V souvislosti s Evropskou unií a jednotnou měnou je ale neúnosné, aby se jedním euro neplatilo v různých zemích kvůli rozdílným standardům z jedn é peněženky. Snažili jsme se peněženkou CLIP v pilotní formě otestovat řešení, které by odpovídalo standardům společností Europay a Visa. Pilotní fáze se podařila, ale nyní musíme počkat na výsledky debat o evropském sjednocení standardů. Česká republika nemá sílu udávat standardy.

EURO: Jak velká část plateb uskutečněných platebními kartami připadá na internetové transakce? HLAVÁČ: Těžko se opřít o přesná čísla, protože neexistují jednoznačné statistiky. Podle mně dostupných podkladů dosáhl v loňském roce objem internetových obchodů realizovaných platebními kartami v Evropě 584 milionů eur, což představuj e přibližně dvě procenta ze všech nákupů placených kartou. Průměrná velikost jedné transakce je asi 40 eur, takže jejich počet je již významný. A Evropa je v internetových obchodech daleko za USA, kde v roce 1998 dosáhly internetové transa kce placené kartou výše 5,6 miliardy dolarů, tedy téměř desetinásobku Evropy. Poměr internetových transakcí provedených platebními kartami ke všem ostatním je v USA téměř čtyři procenta, čili o sto procent více než v Evropě.

EURO: Internet prochází prudkým rozvojem. Jaké jsou odhady vývoje objemu internetových transakcí v nejbližších letech? HLAVÁČ: Evropa očekává v letošním roce překročení hranice miliardy eur, v roce 2000 se odhaduje 2,3 miliardy a v roce 2001 již 4,4 miliardy. V USA již v letošním roce počítají s 9,6 miliardy dolarů a v následujících dvou letech se 14,7 a 21,8 miliardy. Evropa jde výrazně pomaleji, obecně v ní totiž ještě panují obavy platit platební kartou přes internet. Ani naše banka svým zákazníkům zatím nedoporučuje přes internet bez náležitého zabezpečení platit, pro tože často nevíte, zda jde o zboží reálně existujícího obchodníka, či zda je za stránkou virtuálního obchodu skryt hacker, jehož jediným cílem je získat údaje o vaší platební kartě, které pak použije k vytvoření jejích kopií či k jiný m nákupům po internetu. Těch případů již bylo obrovské množství. Navíc je možné, že transakci posílanou skutečnému obchodníkovi někdo odkloní a přečte ji. Banky se proto nyní snaží nabídnout metodu bezpečného placení po internetu, která chrání jak o bchodníka, tak zákazníka. Metoda, která se otestovala i v České republice a která garantuje, že obchodník je skutečný obchodník a že člověk platící za zboží má kartu vydanou konkrétní bankou, která garantuje jeho identitu, se jmenuje SET ( Security Electronic Transaction). Obchodník mající certifikát SET má důvěryhodnost garantovanou bankami a zároveň také různé klíče, které mu umožňují rozkódovat potřebnou informaci o nákupu, kterou dělá nějaký kupující. Držitel platební karty d ostává od své banky disketu, kde má své tajné klíče, které informace posílané po internetu zakódovávají. Rovněž získá seznam certifikovaných obchodníků. V Evropě je nyní dvě stě obchodníků s certifikací SET, ale podle mých údajů pro ně není obchodování po internetu zatím rentabilní. Na druhou stranu je jasné, že jde o kanál budoucnosti.

EURO: Internet ale představuje pro platební karty větší nebezpečí přece jinde. Již nyní si mohu na internetu vybrat obchodníka s relativně dlouhou historií a dobrou pověstí a použít jeho šifrovací nástroje. Problém je v okamžiku, kdy například číšník v restauraci, který má k dispozici viditelné údaje z mé platební karty (tedy jméno držitele, číslo karty a dobu její platnosti), začne na mé konto nakupovat po internetu, kde nemusí zadat pin kód ani napodobit můj pod pis. Takto poškozený držitel debetní karty se to dozví až z výpisu o provedených transakcích a nemá šanci toto riziko nijak eliminovat. Jak banky budou toto nebezpečí řešit a kdo nese v tomto případě riziko podvodné platby - držitel karty, banka, nebo obchodník? HLAVÁČ: Obecně pokud transakci nemá obchodník krytou pinem či podpisem, tak riziko a ztráty nese on. Může se mu stát, že platba bude zpochybněna a banka bude po něm žádat její navrácení. Pokud jste jako klient neoprávněně zatížen za transak ci, kterou jste prokazatelně neprovedl - čili nepodepsal, ani neverifikoval zadáním pin kódu, a v daném případě by se ještě asi zkoumalo, zda objednané zboží nebylo odesláno na vaši adresu, tak mezi bankami funguje nepsaná dohoda vrátit v měsíč ním cyklu klientovi peníze na účet.

EURO: Pokud budu mít platební kartu vydanou vaší bankou a dojde k popsanému zneužití, připíšete mi na účet neoprávněně odepsanou částku do jednoho měsíce od reklamace a budete ji vymáhat od obchodníka zpět, nebo budu nucen čekat, až vyřeš íte spor s obchodníkem. HLAVÁČ: Nemohu dát jednoznačnou odpověď. Záleží na tom, jaké zkušenosti s daným klientem máme, zda měl již někdy dříve problémy s platební kartou. Obecně u karetních podvodů v Evropě platí, že klient při zneužití své platební kart y ručí do určité výše. V Rakousku je to například 1000 šilinků. V České republice donedávna platilo, že držitel ručí za všechny transakce neomezeně až do doby čtyřiadvaceti hodin po ohlášení, že jeho platební karta byla ztracena nebo zneužita, takže banky v České republice doposud nemusely platit tolik. Limitace odpovědnosti klienta při zneužití jeho karty se však postupně zavádí i v České republice. Doposud zde chyběl vhodný druh pojištění. V letošním roce již tuto bariéru přek onáme a Bank Austria Creditanstalt v Praze počítá se stejnou výší spoluúčasti klienta, jako je tomu u naší mateřské banky v Rakousku.

EURO: Kolik korun platí klient v dalších evropských zemích a v USA z celkové škody, která mu byla způsobena podvodnou karetní transakcí? HLAVÁČ: Odborná komise Evropské unie bankám doporučuje, aby banky hradily podvodné transakce nad 150 eur, tedy zhruba nad 5000 korun. V USA je situace pro klienta ještě příznivější, protože řada tamějších bank již od spoluúčasti držitele karty u stoupila úplně.