Stát odkázaný na Babišova sila shání volné sklady, vypomůže i Setuza
Přidušené tržní ceny obilí nejeví příliš známky oživení. Pšenice a ječmene je v Česku obrovský přetlak, který zčásti pomáhá odčerpat stát. Prodávající se k němu hrnou, protože platí leckdy lépe než ostatní odběratelé. Od začátku loňského listopadu, kdy Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) naposledy v neomezeném rozsahu spustil tuto záchrannou síť, ho obchodníci a pěstitelé do konce roku zasypali 240 tisíci tun obtížně prodejného obilí. Při předchozím nákupu přitom stejné množství nabídli státu za celých sedm měsíců. Očekává se, že v této sezoně bude fond zavalen půl milionem tun zrna, možná ještě větším přídělem. Úředníci na SZIF už teď mají těžkou hlavu z problému, kam s obilím.
Až na jedinou výjimku, kterou je ZZN Nový Jičín, stát rozprodal všechna obilní sila. Sám si může za to, že je teď na libovůli Andreje Babiše, jak proběhne výkup obilí, který republika musí dle pravidel Společné zemědělské politiky EU zajistit. Potom, co loni ovládl konkurenční Agropol, patří Babišovu Agrofertu většina tuzemských velkokapacitních skladů na obilí. Ty mají sice se SZIF uzavřené smlouvy na uskladnění intervenčního obilí, většinou jsou ale zaplněné. Prodávat státu totiž mohou nejen přímo pěstitelé, ale i výkupci.
Máme ještě předloňské zrno V tuzemských sýpkách ještě leží téměř 200 tisíc tun, které vykoupil stát z předloňských žní. Mají odejít na charitu do Španělska a Francie, jenže to nebude dřív než za několik měsíců. Nerozběhly se ani nezbytné tendry, v nichž SZIF vybere firmy, které humanitární pomoc řízenou Bruselem zprostředkují. K tomu je v tuzemských silech nasmlouvaných pro státní výkup (celkme na 633 tisíc tun) uloženo obilí z loňské bohaté úrody, která přesáhla 7,7 milionu tun. „Skladovatelé mají sila zaplněná zbožím, které nakoupili od farmářů nebo jež jim za úplatu uchovávají. Volných kapacit, kam by se dalo navézt obilí od pěstitelů, kteří chtějí sklizeň prodat státu, moc není,“ potvrzuje Zdeněk Kubiska, ředitel ZZN Pelhřimov patřícího Agrofertu. Coby šéf Českomoravského sdružení organizací ZZN má Kubiska dobrý přehled o využití obilních skladů. Tvrdí ovšem, že volného obilí u pěstitelů už moc není. „Sklizenou úrodou se často vyrovnávali s podniky ZZN, kterým dlužili za odebraná osiva, hnojiva a postřiky,“ vysvětluje Kubiska.
Pěstitelé sýpky nepropůjčí
Nejen úředníky fondu děsí představa, že by stát musel intervenční obilí uložit do skladů v zahraničí, jako se to stalo po rekordní úrodě v roce 2004. Kromě obrovských organizačních problémů znamenalo skladování v Belgii a Německu i vysátí stamilionů korun ze státní pokladny. SZIF proto nyní hledá volné kapacity, kde se dá. Dobrá je i zhruba polovina sila na 60 tisíc tun ústecké STZ (dříve Setuza), poloprázdného kvůli tomu, že zpracovatel nemá peníze na nákup řepky. „Fondu můžeme poskytnout část kapacit. Zatím o tom jednáme,“ uvedla mluvčí STZ Marie Logrová.
Přestože i řada zemědělských podniků vlastní vyhovující skladovací kapacity, nechtějí státu umožnit, aby v nich ponechal obilí, které mu prodají. „Sklad propůjčil jediný farmář z Moravy. Ostatní neochotu vysvětlují tím, že jim fond nezaručí uvolnění sýpek do nových žní. Ani nám to ale negarantuje,“ říká za skladovatele Kubiska. Připomíná, že zemědělci si za evropské dotace vystavěli sýpky odhadem na půl milionu tun zrna. Za uložení intervenčního obilí přitom Česko platí nadstandardní ceny v porovnání s ostatními členy EU. Skladovatelé si je vydupali po sklizni 2004, když se stát ocitl v úzkých a neměl kde složit nadúrodu. Bývalý ministr zemědělství Jaroslav Palas (ČSSD) podporovaný Agrární komorou tehdy prosazoval, aby si stát postavil vlastní sila. Záměr u vlády naštěstí neuspěl. Neomezený intervenční výkup bude totiž po letošní sklizni hudbou minulosti. Zemědělci to nebudou mít jednoduché – stát už je nezachrání, přitom obilí se v tuzemsku spotřebovává rok od roku méně.
BOX:
Zrno do záchranné sítě
Během listopadu a prosince 2009 obdržel intervenční fond nabídky na odkoupení 240 tisíc tun obilí, z toho 65 tisíc tun pšenice a 175 tisíc tun ječmene. Zhruba třetinu mu chtějí prodat pěstitelé a dvě třetiny skladovatelé.
Stát za tunu platí kolem 2700 korun, tedy více, než za kolik se dá většinou prodat na volném trhu.
