Přibývá lidí, kteří podobně bezpečně jako do trezoru ukládají peníze do pozemků
Státníci, finančníci a bohatí lidé z měst objevují dávno objevené. V 21. století zjišťují to, co vždy dobře věděl každý pořádný sedlák – půda je grunt. Všem to značně připomínají obě krize – potravinová i globální ekonomická, která tu první nyní nejspíš jen dočasně zastiňuje. V časech, kdy se majetek nastřádaný v akciích a cenných papírech rozpouští jako čokoláda na slunci, je vlastnictví půdy jistotou pro každého. Finanční fondy se z trhu derivátů přesouvají na trh s půdou a peníze bezpečně ukládají do země. Ta se nikam nepropadne, tedy pokud zrovna stavbaři netunelují Stromovku. Investor na nákupu zemědělských pozemků neprodělá, obyčejný člověk se díky ní vždy nějak uživí.
Proto i státy neoplývající medem a strdím, zato bohaté na ropu, se snaží ovládnout kusy země. Zejména usilovně po raketovém růstu cen obilí a rýže odstartovaném před necelými dvěma lety.
V rozvojových zemích státy ropných šejků skupují či najímají zemědělskou půdu a zřizují si novodobé potravinové kolonie. Spojené arabské emiráty se vrhly na pole v Pákistánu, Saúdská Arábie se soustřeďuje na Afriku, Libye smění ropu za ukrajinskou pšenici, Katar si chce ovoce a zeleninu pěstovat v Keni. Zahraniční investice do zemědělství rozjíždí také Čína, která se vzhlédla v Africe a Jižní Americe. Skupování polí podporují vlády obvykle spolupracující s privátními investičními společnostmi.
Vyspělý svět, naopak zavalený přebytky jídla, má také svůj nový fenomén. Přibývá lidí, kteří se nechtějí živit tuctovými, průmyslově vyráběnými potravinami z hypermarketů, a dopřávají si luxus nakupovat u „svého“ sedláka a ještě nejlépe mít vlastní biofarmu. Je to trend i v Česku. Byznysmeni na přání manželek investují do statků a hektarů, aby rodina, příbuzní a dobří známí měli pravidelný přísun čerstvých vajec, kuřat, brambor, zeleniny, ovoce a dalšího jídla. Především vše co nejzdravější, nejchutnější a bez chemie. Dobu o čtvrt století předběhl princ Charles, jeden z prvních ekologických farmářů ve Velké Británii. V malém, jen s prezidentskou zahrádkou, ho nyní napodobuje první dáma USA Michelle Obamová. Před televizními kamerami ryje trávník a zakládá záhony okolo Bílého domu, aby děti a návštěvy nemusely jíst rajčata z obrovských skleníků, ale čerstvě utržená domácí a chutnější.
Američané poslušně prezidentovu ženu následují. Vlastní ovoce a zeleninu si začínají pěstovat nejen proto, že bez postřiků lépe chutná, ale aby v časech hospodářské krize ušetřili. Během roku se tím počet zahrádkářů v USA zvýšil o pětinu. A další zájemci by mohli přijet na vyučenou k nám. Češi se totiž záhonů s cibulí a bramborami, kotců s králíky a slepicemi nevzdali ani v dobách největšího ekonomického růstu. Národní hobby je navzdory levným, všude a vždy dostupným potravinám natolik rozšířené, že u některých výpěstků vedou zahrádkáři nad zemědělci. Statistici spočítali, že co do množství domácnosti při svém samozásobení předčí pěstitele a chovatele „z povolání“ u jahod, česneku, okurek, koz, hus a kachen. Pachtění na zahrádkách a záhumencích berou Češi hlavně jako koníček, navíc „domácí“ je přece vždycky lepší.
V poslední době také přibývá lidí, kteří podobně bezpečně jako do trezoru ukládají peníze do půdy. V Česku mají totiž stoprocentně jisté, že na transakci neprodělají. Nefungující trh drží ceny polí a luk stále nízko. Není však jednoduché půdu sehnat, jestliže se investorům nechce sbírat po roztroušených drobečkách, navíc mnohdy zakonzervovaných desetiletým i víceletým pachtem za mizerný peníz. Kdo se však naučil pohybovat ve spletité privatizaci státní půdy, zadělal si na obrovský majetek. Několik lidí si takto pomohlo k desítkám tisíc hektarů, které rok co rok sypou desítky milionů korun v dotacích. Metr čtvereční se dal koupit i za desetník, splátky kupní ceny mohly být rozloženy na 30 let. Neopakovatelná situace. Kdo zaváhal, může už jen paběrkovat.
