Firmy by si měly polepšit, dopad na rozpočet je stále nejasný
Lidem bude těžko a vládní koalice snižuje daně firmám. Tak zní jedna z nejčastějších kritik na adresu reformy veřejných financí či zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů (vyberte si, co se vám líbí). Ten schválila Poslanecká sněmovna nejtěsnější většinou minulý týden. Oproti původnímu návrhu z letošního jara klesne sazba daně z příjmu podniků v příštím roce ještě rychleji. Nikoli na 22, ale na 21 procent z dnešních čtyřiadvaceti. Do roku 2010 pak má dosáhnout „kouzelné“ devatenáctky.
Vláda Mirka Topolánka není ani zdaleka jediným kabinetem na světě, který musí podobným výtkám čelit. A otázkou zůstává, zda čeští ministři dokážou svým voličům nižší sazby daní pro firmy vysvětlit. Vzhledem ke zmatkům, jež provázely poslední fázi jednání o reformě, o tom lze mít pochybnosti. Podobnou diskusi dnes zažívají kupříkladu Spojené státy, které dosud překvapivě zdaňují příjmy firem více než většina ostatních bohatých zemí světa. Zdá se, že politické straně, která kdekoli na zeměkouli se snižováním korporátních daní přijde, se takový krok vymstí. Ekonom Glenn Hubbard - citovaný v týdeníku The Economist - se přesto domnívá, že vše lze voličům vysvětlit. Zátěž vysokých daní pro firmy totiž tíží především zaměstnance. Kupříkladu jedna ze studií organizace American Enterprise Institute uvádí, že jednoprocentní zvýšení daní firmám znamená reálné snížení platů zaměstnanců o 0,8 procenta. Na snížení daní mohou zaměstnanci vydělat.
Jedním ze základních cílů Topolánkova batohu bylo zvýhodnit ty české občany, kteří pracují, oproti těm zneužívajícím systému sociálních dávek nebo dostávajícím nepřiměřenou sociální podporu. Úleva firmám, které by měly vytvářet nová pracovní místa, je v souladu s tímto záměrem.
Konec minimální daně.
Ministerstvo průmyslu upozorňuje, že výhod pro podnikatele je v batohu více. Z pohledu živnostníků je podstatná také sazba daně z příjmu fyzických osob, která v posledních dnech schvalování reformy vyvolala malé politické zemětřesení (více na straně 30). Sazba se sníží na patnáct procent ze superhrubé mzdy v roce 2008 a podle momentálních plánů dále na 12,5 procenta o rok později. Ruší se minimální daň. „Minimální základ daně zakládal absurdní povinnost, aby podnikatelé platili daň i v případě, kdy nedosáhli žádného zisku,“ uvedl k tomu ministr průmyslu Martin Říman.
Jeho úřad považuje za pozitivní také zrušení povinné evidence plateb na registrační pokladně či rozšíření editační povinnosti. Podnikatel si bude moci ověřit u daňové správy třeba to, jak zdanit nemovitosti, které využívá jak pro podnikání, tak pro soukromé účely. A povinnost podvojného účetnictví se bude vztahovat až na firmy s minimálním ročním obratem 25 milionů korun (dosud patnáct). S těmito přednostmi reformy souhlasí také prezident Hospodářské komory Jaromír Drábek, který zvlášť ocenil snižování daní, zrušení minimální daně a registračních pokladen. Drábek se naopak poměrně ostře opřel do „přílepků, které neprošly odbornou diskusí“. Na mysli měl především změny ve zdravotnictví. Šéf Hospodářské komory tak dal do jisté míry za pravdu lidoveckému poslanci Ludvíku Hovorkovi, který nakonec jako jediný koaliční poslanec hlasoval proti vládnímu návrhu.
Náklady práce stále vysoké.
Jinou otázkou je, zda se strůjci reformy zaměřili skutečně na to, co české podnikatele nejvíce trápí. Své pochybnosti o tom už dříve vyslovil Martin Jahn, personální šéf Škody Auto a viceprezident Svazu průmyslu (EURO 13/2007). „Podnikatelská sféra vítá každé snižování daní, ale firmy nejvíce pálí stav trhu práce, infrastruktury, vzdělávání, otázky přijetí eura či důchodové reformy,“ uvedl Jahn. Potvrdil, že pokud jde o odvody firem státu, podnikatelé si nejvíce stěžují na platby vysokého sociálního a zdravotního pojištění, jež částečně odvádějí za své zaměstnance. Tedy na vysoké vedlejší náklady práce, které jsou v Česku velmi vysoké i v mezinárodním srovnání - na rozdíl od už nyní relativně nízkých daní z příjmů (i vzhledem k různým odpočtům).
Reformátoři původně slibovali, že se sociální a zdravotní pojištění sníží o částku, kterou stát vybere navíc díky ekologickým daním. To se zatím nestalo. Ministr životního prostředí Martin Bursík nicméně uvádí, že se s ostatními členy vlády dohodl na postupu, který i tomuto závazku učiní zadost. V první polovině příštího roku ministerstvo financí vyhodnotí dynamiku příjmů ze spotřebních daní na energie, odhadne roční výnos a adekvátně navrhne snížení firemních odvodů v roce 2009.
Ekologická daňová reforma tak zatím bude spíše svým způsobem kompenzovat nový strop pro platby sociálního a zdravotního pojištění. Na tomto „zastropování“ vydělají zaměstnanci s nejvyššími platy, neboť do sociálního systému se nebude odvádět nic z té části platu, která převyšuje čtyřnásobek průměrné mzdy. Toto opatření by zároveň mělo být povzbuzením pro zahraniční investory, jež dosud od Česka odrazovaly právě vysoké náklady práce (navzdory relativně nízkým mzdám).
Investoři, máte šanci.
Dalším povzbuzením pro zahraniční investory by měly být změny, které do posledního koaličního pozměňovacího návrhu (nakonec schváleného) prosadil daňový expert ODS Michal Doktor. Tento poslanec se zviditelnil spíše svým spojenectvím s rebelem Vlastimilem Tlustým, jehož poslední požadavky týkající se daně z příjmu lidí však i on odmítl. Trochu stranou pozornosti ale zůstala jiná významná úprava, podle níž podniky nebudou muset napříště platit daně u příjmů z převodu podílů v dceřiných společnostech. Osvobozeny od daně pak budou také dividendy přijaté od dceřiné společnosti sídlící nejen v Evropské unii, ale také v jiných částech světa. Podmínkou je, že příslušná země má s Českem uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění.
Tato úprava patřila k těm, jež byly v pozměňovacím návrhu dobře zdůvodněny (na rozdíl od jiných). Předpokládá se, že Česko díky změnám získá atraktivnější investory. Tedy nejen ty, jejichž „kapitál plyne do nových průmyslových hal využívajících zatím z velké části zaměstnance se střední či nižší kvalifikací“. V Česku by tak měly nadnárodní firmy vytvořit svá holdingová centra, „která jsou určena primárně pro řízení, financování a zakládání dceřiných struktur a jež mají schopnost přitáhnout do ČR vysoce kvalifikované manažery ze zahraničí a vytvořit místa pro vysokoškolsky vzdělané odborníky s ekonomickým či právním vzděláním“. Zda se tuto vizi podaří splnit, ovšem záleží na řadě dalších okolností. Jednou z nich může být atraktivita Česka ve srovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy, jež také vymýšlejí nová lákadla.
Co přinese větší skok?
Právě tento konkurenční boj ve střední Evropě se stává jedním z klíčových argumentů pro nižší podnikové daně, i když v širším mezinárodním srovnání je na tom už dnes Česko z hlediska firem poměrně dobře. Zvlášť velké firmy si totiž dokážou dobře spočítat reálné, „efektivní“, zdanění. Nejde o samotnou sazbu, nýbrž také o různé odpočty. Pro bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého to kupříkladu znamená, že jeho myšlenka radikálního snižování daňových sazeb, které jde ruku v ruce s odstraňováním daňových výjimek, bude mít vždy řadu odpůrců. A to i z řad firem. To se ostatně velmi dobře ukázalo i při projednávání Topolánkova batohu. Nejde však o pouhý souboj zastánců rovné daně s různými lobbisty. Pokud se budou koaliční politici v budoucnu vracet k dřívějším návrhům ODS v daňové oblasti, budou si muset znovu odpovědět na zcela základní otázky. Je lepší razantně snížit daňovou sazbu, nebo spíše zvýhodnit podniky, které investují do vědy a výzkumu? Mezi důvěryhodnými ekonomy se najdou zastánci obou řešení.
Mnozí politici a ekonomové pak určitě budou se zájmem sledovat, co vše přinese snížení firemní daně o tři procentní body (a do tří let celkově o pět bodů). Tento pokles je přece jen výraznější a znamená „větší skok“, než se původně předpokládalo. Povzbudí se tím rychlejší růst ekonomiky? Sníží se daňové úniky, které se už přestanou vyplácet? Jinými slovy: Projeví se takzvaný „Lafferův efekt“, o němž tolik mluvil Tlustý? To by znamenalo, že by do státní pokladny mohlo po snížení daní paradoxně přitéct více rozpočtových příjmů. Zkušenosti ze světa však ukazují, že spoléhání na rychlý růst příjmů se nevyplácí. O tom se přesvědčil i americký prezident Ronald Reagan, na jehož příklad se často poukazuje. Na druhé straně je evidentní, že nižší daně opravdu mohou povzbudit aktivitu a podpořit hospodářský růst. A to i za situace, kdy se zároveň zvyšuje ta či ona sazba daně z přidané hodnoty jako v českém případě. Optimistické vyhlídky nicméně nahlodává fakt, že už dnes je český hospodářský růst poměrně vysoký. Potenciál ještě rychlejšího tempa je tudíž omezený.
Paroubek ví, Kalousek nikoli.
Analytici České spořitelny krátce po zveřejnění původního batohového návrhu zveřejnili prognózu, podle níž se v české ekonomice projeví takzvaný jo-jo efekt. Kvůli Topolánkovu batohu se v příštím roce zpomalí hospodářský růst zhruba o jeden procentní bod. Stane se tak vzhledem ke snížené spotřebě obyvatel. Ta zase bude důsledkem vyšší sazby daně z přidané hodnoty na potraviny, léky či byty (tedy vyšší inflace) a omezení sociálních dávek. V dlouhodobějším horizontu - od roku 2009 - by však reforma naopak měla přinést vyšší růst.
Koaliční pozměňovací návrh sice do Topolánkova batohu vnesl významné úpravy, ale zase ne natolik, aby bylo nutné předpoklad jo-jo efektu měnit.
Sporné je spíše to, zda ve vládě při rozhodujícím hlasování vůbec věděli, jaký dopad budou mít zmíněné úpravy na hospodaření státu. Šéf opoziční sociální demokracie Jiří Paroubek v Parlamentu prohlásil, že kvůli pozměňovacímu návrhu přijde státní kasa o jedenáct miliard korun v roce 2008 a o čtrnáct v roce 2009. Kdyby to byla pravda, je evidentní, že by koalice musela hledat další úspory, pokud by nechtěla porušit své sliby. Týdeník EURO se komentáře ministerstva financí k těmto údajům nedočkal ani poté, co už byl batoh přijat. Údajně bylo nutné počkat do doby, než ministr financí Miroslav Kalousek předloží rozpočet na příští rok. Ministr práce Petr Nečas již dříve (před třetím čtením) počítal s výpadkem ve výši osmi miliard korun v roce 2009, který bude nutné nahradit úsporami v jiných oblastech.
Nezaměstnaní pod tlakem.
Negativní tendence ve vývoji veřejných financí by měla zastavit „Nečasova část“ Topolánkova balíku, jež se týká změn v sociálním systému. Právě ta se také ukázala být nejlépe připravenou. Už při jarní prezentaci chystaných úprav vicepremiér Nečas zmínil na prvním místě odstranění automatických valorizačních schémat u všech sociálních dávek, nikoli však penzí. Toto stabilizační opatření bylo nutné k tomu, aby se schodek veřejných financí nepropadl na mnohem horší úroveň než letos, tedy až k pěti či šesti procentům hrubého domácího produktu. Další schválené návrhy jsou poměrně dobře známé: Zrušení nemocenské v prvních třech dnech nemoci, omezení nároku na přídavek na dítě, snížení porodného, zrušení pohřebného ve většině případů či třírychlostní rodičovský příspěvek, který do jisté míry znevýhodňuje toho, kdo chce zůstat na rodičovské dovolené čtyři roky.
Všechny tyto úpravy by měly především motivovat k práci. Neměly by tedy příliš vadit zaměstnancům, kteří si budou moci odečíst z daní poměrně vysokou slevu, a už vůbec ne pracujícím rodičům. Ti navíc uplatní slevy na děti. Právě slib podpory rodin byl pro Nečase jako představitele konzervativního křídla v ODS klíčový. Ministr práce navíc prosazoval také zvýšení penzí, aby se neprohlubovaly sociální rozdíly mezi důchodci a ostatními.
Poslední úpravy v rámci společného koaličního pozměňovacího návrhu naopak ještě zhoršily vyhlídky dlouhodobě nezaměstnaných. Pokud budou bez místa déle než dvanáct měsíců a neprojeví žádnou snahu získat práci, bude jim stát poskytovat pouze existenční minimum - tedy 2020 korun. Výjimkou mají být lidé, u nichž se zohledňuje „ztížené postavení na trhu práce“, tedy osoby starší 55 let, částeční invalidé a rodiče pečující o dítě mladší dvanácti let. Na druhé straně by nezaměstnaní měli mít do budoucna možnost (a zároveň povinnost) vykonávat obecně prospěšné práce. Tato opatření jsou mimo jiné výsledkem koaličního kompromisu s poslanci - „přeběhlíky“ ze sociální demokracie Milošem Melčákem a Michalem Pohankou, které inspirovaly reformy trhu práce v pojetí bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera. Nečasův úřad však toto zpřísnění podpory nezaměstnaných připravoval také. Podle původní představy měly být součástí komplexní změny trhu práce. A ta má zase být součástí druhé etapy vládní reformy. V závěrečné fázi schvalování batohu pak byly i zpřísněny postihy vůči lidem, kteří byli přistiženi při nelegální práci. Lidovci prosadili mírné vylepšení podmínek pro rodiče, kteří zůstanou s dětmi doma čtyři roky, na celkovém zvýhodnění tříletého rodičovského příspěvku se však příliš nemění.
Směr negativní daň.
Současné změny v sociálním systému jsou označovány za nezbytné minimum, kterému se ještě nedá říkat „reforma“. Záleží na schopnosti a ochotě vlády v příštích měsících prosadit změny ve financování důchodů, zdravotnictví či školství. Lze očekávat, že vůle k reformám před blížícími se volbami bude klesat. Čerstvé rozpory v koalici i uvnitř vládních stran navíc naznačily, že hledání dalších kompromisů může být stále složitější.
Přesto právě v sociální oblasti nevypadá situace beznadějně. Nečas už při prvním představení batohu prezentoval také základní body dalších etap reformy důchodového i sociálního systému. V obou případech se bude pravděpodobně hledat možnost shody s opozicí. Všechny sociální dávky mají být vázány na aktivní chování lidí, kteří je dostávají - včetně třeba posílání dětí do školy. Skutečnou revolucí by pak jednou mohla být z rozpočtového hlediska efektivnější negativní daň, která by měla nahradit různé sociální dávky a postupně klesat s rostoucím příjmem lidí. Krokem tímto směrem má být vytvoření národního úřadu, který by měl pod svou střechou sjednotit poskytování veškerých dávek. Nečas je přesvědčen, že tímto propojením navíc bude možné dosáhnout značných úspor ještě před zavedením negativní daně.
Sazba daně z příjmu firem Rok - Sazba (%)
- 2007 24
- 2008 21
- 2009 20
- 2010 19
