Dobrovolná ochrana přírody se opírá o vlastnické vztahy
Mnohé přírodní hodnoty mizí před očima a ani sebeosvícenější státy tomu nedokáží čelit. Po celém světě se proto mobilizují dobrovolníci, kteří se snaží kde co zachránit, od rozsáhlých oblastí deštných pralesů až po místní přírodní pozoruhodnosti. Chránit přírodu, krajinu nebo památku může úplně každý. Kdo chce a jak chce a dokáže na to získat peníze. Podmínkou je dodržování zákonů a vyjasněné vlastnické vztahy k objektu, který má být předmětem péče. Neboť nelze nic účinně chránit proti vůli vlastníka. Proto nejmovitější ochránci skupují statisícihektarové rozlohy tropických pralesů, aby zabránili jejich devastaci. A ti ostatní po celém světě zakládají na pomoc přírodě pozemkové spolky (land trusty).
Závazek na věky věků
V Česku však pozemkové spolky nemají právní subjektivitu. Aby mohly existovat, bývají zřizovány při občanských sdruženích nebo jiných neziskových organizacích. To plně postačí k tomu, aby mohly začít plnit svou funkci. Vážnost a uznání partnerů však získají až s akreditací u Rady Národního pozemkového spolku, v níž mají hlas i zástupci státu. Pracovní zázemí poskytuje radě Český svaz ochránců přírody (ČSOP), z jehož řad pochází většina spolků. Stále jich přibývá, k 1. červenci 2008 jich bylo čtyřiapadesát.
Akreditaci je třeba rok od roku prodlužovat. U málo aktivních spolků má však jen podmíněnou platnost. Spolek, který by hrubě zanedbal či dokonce úmyslně poškodil spravovanou přírodní lokalitu či historickou budovu, by byl akreditace zbaven. To by jej odřízlo od všech služeb a finančních prostředků přicházejících prostřednictvím Národního pozemkového spolku.
Nejhorší, co by jej potkalo, by však byla ztráta důvěryhodnosti. Nejvyšší devíza, o niž se křehké právní postavení spolku opírá. Přestože akreditace sama o sobě nemá žádný právní podklad, její ztráta by pro každý spolek byla zničující. Bez důvěry by těžce sháněl peníze na nápravu a jeho faktický a zejména společenský dluh by narůstal. Ochranářský závazek, který na sebe každý spolek bere, je totiž míněn velice vážně a navždy. Respektovat jej budou muset i další generace ochranářů. Jaký by mělo smysl dávat na záchranu zvolené přírodní lokality těžce sehnané peníze, kdyby se po několika letech řeklo dost, toho močálu už máme plné zuby, uděláme z něj bazén a okolo postavíme domy? Právně je to sice možné, ale společensky a ochranářsky neúnosné.
Kudy kapou peníze
Nejdůležitějším a nejperspektivnějším, i když zatím ne zcela největším zdrojem peněz je veřejnost. Výnos ze sbírek, darů a dědictví je přímo úměrný důvěryhodnosti projektu i spolku. Některé spolky jsou silně ukotveny ve svém regionu, kde mají důvěru občanů i sponzorských podniků, což se přirozeně odráží i na příjmech.
O celkových částkách za minulý rok však jakýs takýs přehled je. Od sponzorů a příznivců dostaly spolky 3,3 milionu korun včetně celostátní sbírky ČSOP nazvané Místo pro přírodu. Nejvíc se o výši částky zasloužili liberečtí Čmeláci, kteří sehnali podporu přes dva miliony korun. O tři sta tisíc korun vyšší hodnota pocházela z krajských grantů. Pět spolků se v soutěži podělilo o tři miliony korun z evropských peněz. A z obecních rozpočtů šlo na ochranu přírodních a historických zdrojů přes půl milionu korun. A nakonec stát: z krajinotvorných programů, spravovaných Agenturou ochrany přírody a krajiny, dostaly spolky za vykonané práce 3,5 milionu, ze zemědělských dotací 2,2 milionu a ústřední výkonná rada ČSOP přerozdělila mezi ně státní příspěvek 1,9 milionu korun. Stejnou částkou si spolky vylepšily rozpočet pracemi pro jiné subjekty.
Při investování peněz z různých fondů platí pro každý jiná pravidla. Některé peníze lze použít na uhrazení vlastní režie, jiné nikoli, jedny jsou jen na nákup pozemků, další na činnost.
Námluvy s vlastníkem
Jestliže spolky musejí být zadobře s veřejností, dvojnásob to platí o vztazích s vlastníky. Mezi vlastníkem a spolkem musí být přesně vymezené role. Základem fungujícího spolku je jeho právo obhospodařovat vybrané území dle ochranářských zásad. Ať je vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí kdokoli. K uchopení toho práva vede několik cest a všechny jsou úspěšně využívány.
Nejpevnější vazbou spolku k předmětu jeho zájmu je vlastnictví. Nejjednodušší, ale nejdražší je koupě pozemku. Lze jej však získat i darem a dědictvím. Mnohem častější je však nájem. Musí být dost dlouhý, aby vytvářel dostatečně dlouhou perspektivu ochranářského managementu, ale nesmí být na dobu neurčitou, aby jej nešlo snadno vypovědět. Pokud je majitel rád, že mu ochranáři obhospodařují problematickou část jeho majetku a nežádá nájem, jde o výpůjčku.
Nejperspektivnějším, u nás však zatím takřka nevyužívaným právním nástrojem je takzvané věcné břemeno. Vlastník se zaváže, že na svém pozemku strpí nějakou činnost, například kosení luk, a zapíše to do katastru nemovitostí. Tím se to stane pro obě strany na věky závazné. Věcné břemeno totiž nelze jednostranně vypovědět a změnu lze provést jedině vzájemnou dohodou. Má to však háček - všechny katastrální úřady nebyly ochotné věcná břemena tohoto druhu zapisovat.
Opatrní vlastníci dávají přednost dobrovolné dohodě, aby si ověřili, co by jim spolupráce s ochranáři přinesla. Na druhé straně odpovědnost za stav nemovitosti zůstává na nich a musejí se proto stát aktivními účastníky ochranářské péče o danou nemovitost.
České pozemkové spolky vlastní 190 hektarů, 1020 mají v nájmu (včetně výpůjček) a na 90 hektarech se dohodly na věcném břemenu. Na 160 hektarech hospodaří pouze na základě dobrovolné dohody a o dalších 150 hektarů pečují jen na základě souhlasu s údržbou.
I české mravenčení má smysl
Dobrovolným způsobem ochráněná česká území jsou kapičkou proti rozlehlým oblastem, jež se obdobnými metodami chrání v Jižní Americe. Filantrop Douglas Tompkins například na ochranu před kácením skoupil lesy Patagonie na chilské i argentinské straně v rozloze devatenáct tisíc kilometrů čtverečních, na jiném místě v argentinské provincii Corrientes další tři tisíce kilometrů čtverečních a založil soukromý park Pumalín v Chile. Přestože je při nákupu pralesů bezdůvodně podezříván místními vládami z různých nekalých zájmů, nenechává se vyvést z míry a tato rozlehlá území vzápětí těmto vládám věnuje. Na základě podmínek, obdobných našemu českému věcnému břemeni, se vlády budou muset o pralesy starat a bránit jejich devastaci. Takových velkých donátorů je povícero - včetně společnosti World Land Trust, jejímž patronem je David Attenborough.
V českých poměrech jsou ohrožené oblasti mnohonásobně menší, vláda vstřícnější, poměry demokratičtější, ale tlaky na přírodně cenná území srovnatelně tvrdé. I české pozemkové spolky mají velký smysl.
Lze si to ukázat na příkladu valašské Kosenky. Nejcennějšímu porostu lesa Ščúrnica v nejsevernějším hřebeni Bílých Karpat hrozilo vykácení. Organizace si na majiteli vymodlila roční hájení a z výnosu celorepublikové sbírky Místo pro přírodu les vykoupila. Dalšími nákupy se „svobodný“, přírodě blízký les rozšíří až na 50 hektarů.
„Snažíme se o přírodní propojení dvou státních rezervací. To stát financovat nemůže, protože pro to není vědecky ověřený důvod. My však můžeme. Na rozdíl od státu můžeme investovat do krásy,“ poznamenává šéf Kosenky Miroslav Janík.
Souvislosti
Pozemkové spolky jsou připraveny starat se o vybraná území na věky.
Činnost pozemkových spolků vytváří mosty mezi vlastníky ochraňovaných území a veřejností.
Budovat nepřístupné rezervace by bylo zarubanou cestou. Pozemkové spolky musejí chránit přírodu a zároveň ji zpřístupňovat lidem.
