Personálně-vazební hit tohoto týdne by měl znovu přitáhnout zaslouženou pozornost ke způsobům, jakým jsou vymýšleny, zadávány a implementovány IT projekty ve veřejném sektoru. Některé z nich, s investičními náklady za stovky až jednotky miliard a ročními rozpočty v řádu desítek a stovek milionů korun si už na první pohled zaslouží, aby je někdo zpětně vyhodnotil z hlediska přínosů a nákladů.
Jsem naprosto přesvědčen, že poctivá analýza odhalí, že tyto investice budou patřit z hlediska doby návratnosti do stejné ligy jako legendární houpavá dálnice D-47 - tedy někde mezi velmi vzdálenou budoucností a nekonečnem.
Nejen proto, že byly nehorázně předražené a mizerně řízené, ale také proto, že ve skutečnosti přinesly mnohem menší úspory výdajů, například na personál, než se původně slibovalo. Můj známý shodou okolností v IT podniká, má malou firmu, která nikdy veřejnou zakázku nedostala. Svoje lidi přitom platí slušně, jinak by mu odešli.
Podle jeho slov musí dobře vedený podnik v oboru slušně vydělávat na každé zakázce, na níž dokáže účtovat za „man-day“ (tedy jeden člověkoden) cokoli nad 5000 korun. Man-day za 10 tisíc korun už s sebou nese ziskovou marži nad sto procent. Nyní si propočtěte takhle „přespalečně“ kterýkoli z oněch projektů a vydělte deseti tisíci. Za milion korun už dostanete spoustu vývojářské práce, a co teprve za miliardu - za ní by měli investoři dostat sto tisíc „mendejů“. Laik žasne, odborník se diví nad tou zjevnou nepřiměřeností.
Od údivu nad účtenkami za projekty se pak dostáváme k vysvětlení makroekonomického paradoxu, a totiž nijak úžasného průměrného tempa růstu české ekonomiky za poslední dvě desetiletí při trvale vysoké míře vládních investičních výdajů. Ty v poměru k hrubému domácímu produktu řadí Českou republiku na horní příčky v EU, výsledek ale není vidět.
Přitom to není tím, že by Česko bylo přeinvestované a každá další koruna přinášela v souladu se zákonem klesajícího užitku nižší efekt. Česko nemá ani zdaleka dokončenou dopravní infrastrukturu a nehledě na proinvestované miliardy dokonce ani v tom IT nenajdete přehršel funkčních aplikací. Vezměme si jen, že nijak zvlášť elektronizací posedlé Slovensko mělo plně funkční systém státní pokladny od roku 2005, a Maďaři snad před patnácti lety.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Řecko: Kiss and pay. I promise
Česká státní pokladna stála prozatím něco přes 3,2 miliardy. V přepočtu tedy musela zaměstnat celou armádu pilných a dobře placených ajťáků, tři sta dvacet tisíc člověkodnů. To už je síla, ne? Za ty peníze by měla obsloužit veřejné finance v podstatné části naší galaxie. Dá-li bůh, začne fungovat v příštím roce.
