Evropský záchranný fond
Dva koláčové grafy, viděny v souvislostech, vyprávějí o dost jiný příběh, než jakým „krmí“ Němce jejich média. Místo rozhořčení nad tím, že Němci jsou nuceni platit účet za fiskální eskapády dlužnických zemí, případně za bublinu vyrobenou irskými bankami, je to spíše příběh tichého refinancování německých věřitelských bank. Přijměme alespoň v případě některých zemí jako pravděpodobné riziko budoucí restrukturalizace a odpisu části pohledávek dlužníků. Pak se německé banky spolu s dalšími finančními ústavy z věřitelských zemí s každým dalším měsícem docela nenápadně vyvlékají z rizika restrukturalizace a odpisu pohledávek. A přesouvají tyto potenciální náklady dílem na Evropský záchranný fond a dílem na Evropskou centrální banku, která nakupuje cenné papíry dlužnických zemí.
Když to dobře dopadne, a restrukturalizovat se nakonec s výjimkou Řecka nebude muset, odnesou to dlužnické země velmi pomalým růstem daným potřebou tvrdého utahování opasků. Když to nakonec dopadne špatně, podělí se o ztráty záchranného fondu členové eurozóny podle jejich podílu na kapitálu Evropské centrální banky. Nákupy dluhopisů průšvihářských zemí Evropskou centrální bankou budou mít – v případě restrukturalizace – rovněž svoje dopady do účetnictví ECB.
Záchrana Irska ale není jen v zájmu německých bank či jiných bank z eurozóny. Masivní je rovněž expozice britských finančních domů, kterým irské subjekty dluží asi 140 miliard liber. Při angažovanosti postátněné Royal bank of Scotland v Irsku v rozsahu skoro 55 miliard liber, je sedm miliard liber přislíbených Irům britským ministrem financí Johnem Osbornem v rámci „dobrého sousedství“ jen malou zálohou. Není totiž dobré zapomínat na to, čemu bankovní restrukturalizátoři říkají „de Juanova konstanta“. Aristóbulo de Juan byl v 80. letech šéfem bankovního dohledu ve Španělsku. Pozavíral či zrestrukturalizoval třetinu španělských bank v tehdejší španělské bankovní krizi. Jeho konstanta funguje asi takto: bankovním dohledem původně odhadovaná ztráta banky se zdvojnásobí, když do ní dohled skutečně vstoupí. Když odchází, je výsledná ztráta opět dvojnásobná. Možná se Irové mohli de Juana v roce 2008 – když garantovali nejen depozita, ale v podstatě všechny závazky irských bank – zeptat, jestli na to budou mít. Nezeptali se, a jestli se nestane v Irsku zázrak, všechno bude jen „malá záloha“.
