Přehled investic, kterým by se měl každý v následujících měsících vyhnout
Kdo se v posledních třech letech jen trochu zajímal o kapitálové trhy, musí mu být dávno jasná jedna věc: laviny jistých a do posledního čísla spočítaných předpovědí, které se na investory valí především na přelomu prosince a ledna, jsou dobré leda tak jako trhací kalendář. Přelom roku však přes to přese všechno zůstává časem, kdy většina investorů zbrojí a připravuje taktiku na následující období, ať už jde o rok, nebo několik týdnů. Na světových burzách navíc stále hraje hlavní roli nejistota. Týdeník EURO právě proto připravil přehled nejrizikovějších investic, kterým by se měl každý investor v následujících měsících vyhnout, nebo vsadit na jejich pokles. Minové pole, které se rozprostírá po celém finančním světě, rozhodně nebude snadné bezpečně překročit.
Konec zlaté horečky
„Když jsou úrokové sazby hodně nízko po delší dobu, je to situace, ve které se vytvářejí bubliny. Přesně taková se teď vynořila na trhu se zlatem,“ varoval před časem známý investor George Soros. Překonávání dalších historických rekordů v ceně tohoto magického kovu ukazuje, že jeho slova není radno brát na lehkou váhu. Ještě před začátkem finanční krize, v roce 2007 se cena za trojskou unci zlata nacházela na zdánlivě nepřekonatelné hranici 650 dolarů. Před měsícem ovšem pokořila 1400 dolarů a koncem roku se ustálila na 1350 dolarech za unci. U zlata, jehož reálné využití v ekonomice se během této doby žádným skutečným způsobem nezměnilo, takový růst rozhodně nevěstí nic dobrého. Obecně investoři nakupují zlato, když se bojí. Pokud se něčeho v minulých měsících báli opravdu hodně, byla to inflace, kterou mělo vyvolat tištění peněz americkou centrální bankou (takzvané kvantitativní uvolňování s pořadovým číslem 2). Data z amerického trhu však zatím ukazují všechno možné s výjimkou toho, že by hrozil růst cen. Pokud se na historický vývoj zlata podíváme po započtení inflace (viz Vývoj cen v USA v roce 2010), zjistíme, že historicky se jeho cena nacházela výše jen na konci 70. let. Tehdy ovšem Amerika zápasila právě s dlouhým obdobím inflace a na konci desetiletí začala konečně vítězit. Chvíli pak trvalo, než cena zlata zareagovala, a když se tak stalo, nebylo výsledkem nic jiného než dramatický pokles. Například známý manažer a analytik James Altucher vypočítává důvody, proč by investoři raději neměli na zlatý kov spoléhat. Pro tento účel vytvořil dokonce seznam „deseti důvodů proč se zlatu vyhnout“. Jedním z nich je například skutečnost, že ve srovnání se zlatem je stříbro nepoměrně levnější. „Vzhledem k tomu, že v průmyslu můžeme zlato ve všech ohledech nahradit stříbrem, dovedu si představit, že lidé začnou raději využívat levnější z těchto kovů,“ říká Altucher.
Lichva pro vlády
Byly doby, kdy se americkým vládním dluhopisům přezdívalo safe haven neboli „bezpečný přístav“. Ironií osudu najde nabízející se historická paralela s Pearl Harborem svého uplatnění právě v letošním roce. Vládní obligace takzvaných „bezpečných států“, za které mezi investory odjakživa platily například Spojené státy nebo Německo, budou jedním z velkých investičních rizik následujícího období. „Dramatický rozdíl mezi nezdravě zadluženým veřejným sektorem a poměrně silným podnikatelským prostředím se na rozvinutých trzích rozhodně v roce 2011 výrazně nezmenší. Naopak lze očekávat, že se bude dál zvětšovat,“ píše se v ekonomické předpovědi mezinárodní investiční banky JP Morgan. Že jsou vládní dluhopisy ožehavým aktivem, není rozhodně překvapením. Například řecké obligace se z normálního investičního aktiva staly v loňském roce prakticky odpadovým zbožím, které zajímá jen nejdivočejší spekulanty. Nyní za ně řecká vláda vyplácí dvanáctiprocentní úrok, takže na trhu se prodávají silně pod cenou. Podobně, i když zdaleka ne tak tragicky, na tom byly i dluhopisy jiných problematických evropských států, například Španělska (pět procent), Portugalska (6,7 procenta) nebo Irska (osm procent). Úroky u dluhopisů rostou a cena klesá tím víc, čím reálnější je hypotetický bankrot dané země. Proč by se tedy investoři měli v příštím roce vyvarovat zrovna dluhopisů USA a Německa, jejichž bankrot se jeví jako poslední možná věc na Zemi? Odpovědí je právě vývoj v předchozím roce, kdy investoři hromadně prchali od jihoevropských dluhopisů a nekriticky skupovali ony bezpečné pozice v rámci amerického a německého dluhu, přestože ty mezitím vesele narůstaly. Zatímco například americká vláda postupně vyhnala své zadlužení až na úroveň téměř sto procent HDP, její dluhopisy vypadají pohádkově bezpečné (viz Výnos desetiletých vládních dluhopisů Spojených států). Dluhopisy s pětiletou splatností se v září prodaly za vůbec nejmenší úrok v historii (a tudíž nejvyšší cenu). „Pětileté dluhopisy nikdy nestály tolik, a to podle mě znamená jediné. Taková situace nemůže dlouho vydržet. Radím zbavovat se amerických dluhopisů, jak jen to jde,“ říká Kevin McElroy, dluhopisový analytik z newyorské společnosti Wyatt Investment Research.
Euro a ty ostatní
„Nekupujte euro!“ Tak zní pravděpodobně nejobvyklejší investiční rada pro rok 2011. S bankrotujícími státy na jihu Evropy a miliardami eur vynaložených na jejich záchranu by člověk ostatně musel být blázen, aby do společné evropské měny investoval. Nemluvě o tom, že její budoucnost bývá v některých případech otevřeně zpochybňována. „Přestože jsme dosud pro euro měli jeden z nejpesimističtějších scénářů, zdá se, že situace bude ještě mnohem horší,“ říkají analytici francouzské banky BNP Paribas, jejíž současná předpověď pro letošní rok počítá s tím, že kurz eura klesne až na hranici úrovně s americkým dolarem. To by znamenalo pokles o třicet procent, ovšem pouze v případě, že si americký dolar podrží svou současnou hodnotu. Vzhledem k tempu, jakým americká centrální banka tiskne nové peníze, si tím rozhodně nemůžeme být jistí. „Evropští lídři se zdají být odhodlaní udržet eurozónu pohromadě, proto očekáváme, že v příštím roce se pozornost trhu zaměří na problémy spojené s dolarem, jako je financování deficitu ve výši deseti procent HDP nebo rozšiřující se nevyrovnanost běžného účtu. To všechno může dolar srazit až na nejnižší úrovně od roku 2008,“ myslí si analytici JP Morgan. Na Forexu (trh pro obchody s devizovými měnami) bude měnový pár euro-dolar patrně nejproměnlivějším ze všech. Držet dlouhodobější investice ve valutách bude obecně v následujícím roce vyžadovat opatrnost. Už proto, že sama česká koruna bude nejspíš růst. Nepříliš velké zadlužení Česka a pokračující vládní škrty (které trhy odjakživa milují), ji zřejmě budou pohánět raketovým tempem vzhůru. „Myslíme si, že koruna ze současných úrovní posílí, a to jak proti euru, tak především proti dolaru. Po překonání dluhových problémů v eurozóně se obecně zvýší apetit po všech středoevropských měnách. Koruna navíc může těžit ze zvyšování úrokových sazeb ze strany ČNB a přitékajících transferů z fondů EU,“ míní Jan Čermák, analytik ČSOB.
Nakažený čínský drak
Strašit Čínou se obecně příliš nevyplácí. Jen za uplynulých dvanáct měsíců se v médiích objevil nejeden komentář varující před bublinami, které v největší asijské ekonomice nenápadně vznikají a brzy zaručeně prasknou. Přitom investice do čínských akcií (jakkoliv v Česku ne zrovna dostupná) byla zaručeně jednou z nejvýhodnějších vůbec. Hlavní index burzy v Šanghaji vzrostl o třicet procent jen od června do listopadu. Tamější burza zároveň zažila největší úpis primárních akcií v historii, když čínská vláda nabídla akcie státní zemědělské banky. Přesto týdeník EURO radí čínským akciím se raději vyhnout nebo je přinejmenším velmi pozorně sledovat. Čínský problém se totiž nazývá inflace nebo také postupné přehřátí ekonomiky. Daň za to, že země mohla své HDP zvyšovat dvojciferným tempem (za loňský rok o 10,2 procenta), spočívá v postupném a stále rychlejším růstu cen. Koncem prosince se ceny čínských potravin dostaly až na nejvyšší hranici za posledních dva a půl roku. Podle většiny prognóz má zdražování pokračovat i během dalších dvanácti měsíců, liší se jen názory na to, jak hluboké budou dopady. „V následujících dvanácti měsících očekáváme nárůst tempa inflace, která bude pokračovat ve svém vývoji od roku 2007,“ píše se ve zprávě investiční banky Morgan Stanley. Analytici banky jsou přesvědčeni, že Čína se dnes nachází v podobné fázi transformace jako Japonsko na konci šedesátých let a Jižní Korea na konci osmdesátých let. V obou dvou zemích došlo v podobné situaci k prudkému snížení růstu HDP (nikdy ovšem do záporných hodnot). Nejde přitom zdaleka jen o potraviny. Například ceny v realitním sektoru se za rok zvýšily o pětinu, velká část z tohoto nárůstu je přitom spekulativní povahy. Vláda už musela výrazně zpřísnit podmínky, aby alespoň částečně omezila plošnou výstavbu bytů, ve kterých následně nemá kdo bydlet. V Číně je situace navíc složitější o problémy spojené s kurzem čínské měny, jüanu. Ten vláda drží na velmi nízké hranici vůči dolaru, čímž podporuje domácí exportéry. To se logicky nelíbí například Spojeným státům. Pokud se kurz výrazně uvolní (tedy jüan vzroste), dá se očekávat nepříjemný dopad na tamní firmy.
Domečky z karet
Už tři roky se světová ekonomika plácá v bahně, které původně začalo jako kaluž v realitním sektoru. Obchody s nemovitostmi, ať už jde o byty nebo kanceláře, byly zasaženy nejtvrději a právě proto čekají na oživení ze všech nejdéle. Přestože se určitá část trhu už odrazila ode dna, některé analýzy naznačují, že realitní sektor ještě zdaleka nemá vyhráno. Ba co víc, to nejhorší by mohlo teprve přijít. „Ve Velké Británii a Spojených státech se dočasně podařilo podpořit trh daňovými slevami, ty ale skončily a propad byl silnější, než se čekalo. Na těchto trzích zůstává strach z dvojité recese,“ píše se ve výhledu Mezinárodního měnového fondu na příští rok. Analytici fondu přitom upozorňují, že realitní trh se ani zdaleka nechová jednotně. Konkrétně odděluje nemovitosti v zemích, jako je Kanada, Švédsko, Finsko a některé asijské ekonomiky, které v současnosti čeká s největší pravděpodobností růst. Naopak v jiných vyspělých hospodářstvích, kde ceny spadly od roku 2007 o 30 procent, se ještě dají čekat problémy. Výhled světového fondu potvrzují i čísla. Obzvlášť alarmující je například stále rostoucí počet nesplacených hypoték ve Spojených státech (viz XXX). Ten dosáhl v polovině roku 2010 hrozivých devíti procent, což je historicky nejhorší číslo od počátku měření. „Komerční banky od začátku krize výrazně zdražily úvěry, a to se největšího objemu hypoték dotkne teprve v polovině roku 2011,“ upozorňují odborníci společnosti Amherst Securities, která je jedním z největších zprostředkovatelů hypoték ve Spojených státech. Investice, které se točí kolem nemovitostí, tak budou i v letošním roce představovat značné riziko. Platí to například i o akciích firem, kterým z nemovitostí plynou příjmy. I když české firmy ECM a Orco pomalu začínají vítězit v bitvách s gigantickými dluhy, stále bude lepší se jim vyhnout. „Pro konzervativní investory bych to opravdu nedoporučil. I když v případě pozitivního vývoje mohou nabídnout zajímavý výnos, stále představují velké riziko,“ varuje Marek Hatlapatka, analytik české společnosti Cyrrus.
