Alain Leclair
V opětovný vstup zahraničních investorů na rozvíjející se trhy východní Evropy věří nový francouzský šéf Evropské federace investičních fondů a společností (FEFSI) Alain Leclair.
Alain Leclair (59) Vystudoval Vysokou ekonomickou školu a Institut politiky v Paříži. O roku 1966 pracoval na nejrůznějších postech v bance Paribas, v současnosti je ve funkci viceprezidenta oddělení asset managementu. Působí v několika bankov ních institucích, například ve francouzské Bankovní asociaci. Je rovněž šéfem francouzské Asociace fondů. Od června 1997 působí v nejrůznějších funkcích Evropské federace investičních fondů a společností (sdružuje patnáct členských zemí včetně České republiky), kde od letošního června zastává prezidentské křeslo. Alain Leclair je ženatý a má tři děti.
EURO: Podílové fondy zaznamenaly v posledních letech obrovský nárůst zájmu investorů, a tedy i objemu prostředků ve správě. Krize však zavírají stále další a další dveře na různé trhy. Mají fondy, zvláště ty zaměřené na Evropu, do čeho investovat? LECLAIR: Určitě ano. I když některé trhy v poslední době trochu zmizely z investorské mapy, pořád se objevují nové příležitosti. Vezměme si například Evropu. V té je stále mnoho firem, které na burze nejsou, ale míří na ni a představují další potenciální příležitosti k investicím. Jsou to například státní podni- ky, které teprve čeká privatizace. Jde o komunikace, telefonní, letecké, dopravní či elektrárenské společnosti, tedy hlavně veřejný sektor. Ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku také existuje stále ještě mnoho rodinných firem založených po dr uhé světové válce, které jsou v soukromém vlastnictví. Jejich akcionáři je nepřeměnili na veřejné, protože finanční trhy byly menší než dnes. Nyní je však situace jiná. Stále více společností vydává nové akcie, protože potřebují získat další prostře dky k rozvoji a celosvětově podporovat svůj výrobek. Díky globalizaci ekonomik totiž dochází k situaci, kdy dobré společnosti musí prodávat své výrobky na celém světě.
K tomu se připojuje další faktor. Finanční trhy byly před zavedením jednotné evropské měny menší. S nástupem eura však došlo k jejich rozšíření a harmonizaci, takže nyní máme jeden velký a likvidní trh, který přitahuje investory a&nb sp;láká společnosti k tomu, aby na něj vstoupily jako emitenti.
A pokud jde o evropské dluhopisy, vidíme, že i když se rozpočtové deficity po Maastrichtských dohodách snížily, vlády stále emitují obligace a potřebují investory, kteří by do nich investovali.
EURO: I když v Evropě sídlí řada velkých investičních společností, prodává se zde velké množství amerických fondů. LECLAIR: Američané jsou velmi dobří v marketingu. V otázce spravování peněz však o nic lepší než evropské fondy nejsou. Americké firmy začaly v Evropě zakládat pobočky a prodávat své produkty, ale zatím nejsou tak úspěšné, ja k by si přály. Banky totiž mají v Evropě rozsáhlou síť a ve většině evropských států mohou obhospodařovat peníze pro třetí strany, což kvůli známému Glas Legal Act (americký zákon ze třicátých let o oddělení investičního a klasického bankovnictví, který byl zaveden v důsledku hospodářské krize - poznámka redakce) americké banky nemohou. To je také důvod, proč se snaží prodávat v Evropě. Nějaké prodeje realizují, ale proniknout sítí poboček velkých evropských bank není jedno duché.
EURO: Přesto jsou americké fondy v Evropě úspěšnější než zdejší za mořem. Proč? LECLAIR: Pro evropské fondy je téměř nemožné proniknout na americký trh, protože je v tomto směru velmi pro- tekcionistický. Ke vstupu na něj totiž musíte vytvořit americkou korporaci. Poslední čísla, která jsem získal ve Washingtonu na výročním zasedání odvětví kolektivního investování, říkají, že asi deset až patnáct procent tamního trhu investičních společností je v rukou evropských firem, které koupily americké investiční spol ečnosti. Časem bude poměr mezi zdejšími firmami, které koupily nebo akvizicí získaly dcery v USA, a americkými společnostmi působícími v Evropě vyrovnanější.
EURO: Mezi naším kontinentem a zámořím existuje výrazný rozdíl v distribuci produktů. Není to pro zdejší subjekty příliš velká nevýhoda? LECLAIR: Bohužel, jak už jsem řekl, v marketingu nás Američané skutečně předběhli. Zdá se ale, že je dotahujeme. Existuje přitom velký rozdíl mezi kontinentální Evropou a Velkou Británií. V kontinentální Evropě probíhá více než osmdesá t procent distribuce fondů stále prostřednictvím bankovních poboček, zatímco ve Velké Británii provádějí obchody finanční prostředníci - zprostředkovatelé, kteří nejsou z bankovního sektoru.
EURO: Podobné je to právě i v USA. Nechybí nám na kontinentu tito poradci? LECLAIR: Ne, protože dominantní postavení bank bylo velmi důležité. Evropské banky totiž odvedly velmi dobrou práci v oblasti poradenství klientům. Konflikt zájmů je u nich menší než u některých amerických investičních společností, kte ré musí prodávat pouze své produkty. Naopak evropské banky mohou prostřednictvím své sítě poboček prodávat i produkty cizích investičních společností.
EURO: Mají v době globalizace vůbec smysl národní investiční společnosti a fondy? LECLAIR: Mají. Každá země má své zvláštnosti a ani v období probíhajícího procesu globalizace ekonomik nejsou všechny trhy stejné. Stále více se objevuje nový koncept investování založený na odvětvové struktuře. Investor se rozhoduje, zda p ůjde do zdravotnictví, telekomunikací, maloobchodu, internetu a podobně. Není přitom důležité, zda se jedná o německý, francouzský či britský trh. Pro takzvané rozvíjející se trhy existují koncepty, které v současné době zaznamenávají výra zný rozkvět. Do tohoto okruhu patří i východní Evropa. To neznamená nic špatného, jedná se ale o koncept zemí, kde je vyšší volatilita cen, protože jde o méně likvidní trhy. Zato tam obvykle bývá vyšší tempo růstu cen, a proto investi ce do nich podporujeme. Jak víte, rozvíjející se trhy utrpěly na pověsti kvůli krizi v jižní Asii a střední Americe a také kvůli tomu, co se děje na východě Evropy a v Rusku. Já se však na opětovný vstup do těchto zemí dívám velmi pozitivně.
EURO: Jaký smysl mají národní samoregulační organizace, když se pravidla globalizují a unifikují? LECLAIR: Samoregulační organizace jsou jakýmisi odborníky, určujícími odborné záležitosti celého odvětví. Je pravda, že se v této oblasti snažíme o společné odborné a profesionální normy týkající se měření výkonnosti fondů, informovanosti investorů, corporate governance, investičních příležitostí, účetnictví a tak dále. Souhlasím s tím, že velký trh, který umožní společnostem půjčovat si peníze a emitovat cenné papíry, je lepší pro investiční společnost, rozvoj trhu i zaměstnanost. Reagovat na výzvy procesu sjednocování a harmonizac e, to je v současné době jedna z nejdůležitějších činností v Evropě. Evropská komise v Bruselu přijímá směrnice, které jsou určeny pro patnáct členských států unie. Právě nyní pracujeme na tom, aby je národní orgány uplatňovaly stejný m způsobem. V odpovědi na vaši otázku si však musíme přiznat, že v řadě zemí stále existuje individualistický a šovinistický přístup k uplatňování vlastních pravidel.
EURO: Možná je to i tím, že například vaše federace FEFSI sdružuje jak nadnárodní giganty, kteří dokážou lobbovat sami za sebe, tak malé společnosti z malých zemí. Je možné sladit jejich zájmy? LECLAIR: Podle mě neexistuje žádná konkurence mezi malými a velkými státy. V konečném důsledku mají všichni stejné zájmy. Velké země mohou mít samozřejmě více investorů i klientů a mají velký zájem spravovat peníze i v malých zemích. Korporace ale chtějí mít co největší trh, kde si mohou půjčovat nebo emitovat cenné papíry. A v malých státech jej chtějí mít místo malého národního, kde se papíry prodávají pod nominální hodnotou, také. Na tom velkém mají investoři po dstatně větší možnosti investování.
Pokud jde o investiční společnosti, tady už existuje rozdíl mezi velkými a malými subjekty. Naše odvětví je stále velmi industrializované a citlivé na pohyb kapitálu, protože když spravujeme peníze obyčejných lidi z ulice, musíme chr ánit jejich úspory. Na velmi komplexním trhu, ať už akciovém, obligačním, derivátovém či rozvíjejícím se, musíme mít výzkumné analytiky, ekonomy, matematiky, úředníky, marketingové odborníky a odborníky na spravo- vání peněz.
Velké společnosti, které spravují hodně peněz, mohou snížit své náklady, a stávají se tak konkurenceschopnější než malí účastnící trhu. To ale neznamená, že malé společnosti nemají šanci uspět. Nesmějí ale chtít poskytovat stejné služby jako ty vel ké, fungující spíše jako továrny nabízející trhu vlastní fondy. Malé a střední společnosti se naopak stále častěji stávají distributory věnujícími se hlavně marketingu. Přinášejí klientům možnost výběru mezi všemi fondy obřích firem. To ale neznamen á, že jsou jenom prodejci. Jejich velkým úkolem je vybrat fondy a vytvořit portfolio nejlepších fondů přesně podle potřeb klienta.
EURO: Přesto, neztrácí tedy se vzrůstajícím vlivem nadnárodních společností asociace, jako je FEFSI, smysl? LECLAIR: Domnívám se, že je to právě naopak. Je důležité si uvědomit, kdo má v rukou moc v korporacích. Stále více jsou to akcionáři. A kdo jsou akcionáři? Jsou to instituce a lidé z ulice, kteří ukládají své peníze do podílo vých fondů či do pojišťoven, když uzavírají pojistné smlouvy. Vše směřuje k tomu, že právě tito akcionáři se stávají investory. A proto je potřeba přinutit podniky, a to i ty velké, k průhlednosti a k dodržování pravidel cor porate governance.
Třeba sektor podílových a penzijních fondů, které začaly v USA a nyní jsou i v Evropě, připravuje směrnice pro představenstva i valné hromady podniků. Požaduje vytvoření komisí, které vybírají zaměstnance a volí předsedu př edstavenstva a ředitele. Požaduje vznik komise pro odměny. V USA a nyní i v Evro- pě bylo několik předsedů představenstev odvoláno na valné hromadě hlasováním akcionářů. To byl případ takových společností jako Walt Disney, Phillip Morris a Kodak. Z toho je vidět, že dnes se moc nachází skutečně v rukou investorů.
EURO: To ale pořád hovoříte o obřích firmách. LECLAIR: To je pravda, ale vy sami můžete vidět, že obrovské firmy neřídí celý svět. Objevuje se hodně malých, hlavně v oblasti vyspělých technologií a všude na světě dochází k tomu, že investoři často vyhledávají právě takové malé ryc hle rostoucí firmy. Nejde jen o Silicon Valley, i v Evropě jsou malé a střední firmy s prudkým růstem pro investory velice atraktivní. Nacházíme se ve světě, kde sice obři zaujímají výhradní místo, ovšem ti menší jsou také velmi důlež ití. Díky trendu v řízení korporací se hodně velkých firem dělí na menší, které se potom soustředí na jednu činnost.
Investoři vůbec nemají rádi velké firmy, které se zabývají obecně potravinářstvím, hotely, telekomunikacemi, automobilovým či leteckým průmyslem a tak dále. Nemáme to rádi, protože neznáme skutečnou hodnotu takové společnosti. I u obrovsk ých podniků můžete sice najít specializaci, třeba Nestlé, Philips, Compaq, ale velké diverzifikované holdingy nejsou příliš oblíbené. Zajímavé je to, co je specializované s jasným signálem pro investory.
EURO: Co si myslíte o nápadu George Sorose regulovat hedgeové fondy? LECLAIR: George Soros přichází se svými nápady často až po bitvě. Měl na to myslet dřív, a mohl tak fungovat jako radar. Samozřejmě potřebujeme regulaci - to je důvod, proč odvětví podílových fondů nemá nic společného s hedgeovými fondy. Do mníváme se, že tyto subjekty by se měly specializovat pouze na institucionální investory, kteří jsou v tomto oboru vzdělaní. Za předpokladu, že investor je sofistikovaný člověk, mohou být dobrou investicí. Mnoho lidí však zapomíná na to, že do hedge ových fondů nebo derivátů investovaly hlavně banky a pojišťovny. Portfolio bank bylo vystaveno zvýšenému riziku vlivem pákového efektu a banky se chovaly jako hedge fondy. Pokud hedge fondy i banky neposkytovaly informace, účastníci trhu n evěděli, co dělají ostatní, a vznikal tak velmi volatilní finanční trh. Průhlednost trhu a jeho dobrá znalost je absolutní nutností. Regulace není od toho, aby něco ochraňovala nebo zakazovala, dobrá regulace má poskytovat informace a zprů hlednit trh.
EURO: Stále většími investory se v Evropě stávají penzijní fondy. Kdo by měl regulovat je? LECLAIR: Ten, kdo je řídí, čili jejich manažeři. Když bude penzijní fondy regulovat stát, hrozí, že z toho bude chtít mít užitek pro zemi i pro korporaci penzijních fondů. Silně podporujeme tak-zvané pravidlo opatrného a moudrého, kter é znamená, že odborníci rozloží riziko diverzifikací portfolia investicemi dle vlastního výběru a jsou pak hodnoceni podle svých výsledků. Ne na základě jednoletých, ale dlouhodobých výsledků.
Abychom nebyli na manažery tak drsní, detailně jednáme s úřady a odborníky o pravidlech bezpečnosti majet- ku, existenci odborné péče, pravidlech o vkladech a umožňujeme otevřenou diskusi o vztazích mezi dlouhodobými aktivy, pasivy a investicemi. Jsme však velmi skeptičtí k čisté kontrole alokace peněz ze strany státu. Stát není schop en rozhodovat o účinném umísťování finančních prostředků.
EURO: V České republice je malá důvěra v kolektivní investování. Co s tím? LECLAIR: Pro zdravý finanční trh, a to platí i pro oblast podílových fondů, potřebujete jasnou regulaci, ochranu investorů, otevřené fondy, dobře fungující akciový i obligační trh, likviditu a institucionální investory a poji šťovny, kteří budou partnery na trhu. Také potřebujete opravdové odborníky, kteří umí dělat analýzy. Musíte vzdělávat lidi, musí existovat firemní corporate governance a musíte zabránit jakémukoliv neetickému chování.
Pak se výsledky jistě dostaví. Připomínám jen, že pokud se týká investic do akcií, domácnosti v kontinentální Evropě, hlavně ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku, na rozdíl třeba od USA a Velké Británie, investují své úspory do akcií v průměru kolem deseti procent, což znamená, že do akcií je investováno stále malé procento úspor domácností.
