Do čela Číny nastupují humanitně vzdělaní stratégové
Plíživá, zatím neznatelná, leč zcela zásadní změna právě formuje čínské politické vedení a kurz, jakým se bude nejlidnatější země světa ubírat v příštích dekádách. Pokud náhodou nevíte, o čem je řeč, pak vězte, že o vzdělání mocenské elity. Po prvních revolucionářích ovlivňovaly dění v Číně desítky let generace techniků, nejčastěji inženýrů. To platí i dnes. Z devítičlenného ústředního výboru čínské komunistické strany je dnes takto zaměřeno hned osm aparátčíků. Jak si ale nedávno povšiml americký magazín Newsweek, nastupující generace už na univerzitách čísla, vzorce a plány nestudovala. Z osmi lidí, o nichž nyní znalci předpokládají, že jednou mohou stanout na špici čínské politické pyramidy, není inženýrem ani jeden. Naopak jsou mezi nimi ekonomové, historici, novináři nebo právníci. Že na tom až tak nezáleží? Abyste se nedivili.
Čína jde na Západ „Jde o podstatnou změnu,“ domnívá se podle Newsweeku i Cheng Li z amerického think tanku Brookings Institution. Posun od lídrů, kteří věřili, že okolní svět lze beze zbytku popsat a změnit, k těm, kteří jsou vzdělaní ve společenských vědách, znamená podle některých názorů hlubší zvrat. Čína polehoučku opouští cestu mnohaletých budovatelských plánů, monstrózních staveb typu přehrady Tři soutěsky a sociálního inženýrství. Zaklínadlo trvalého růstu za každou cenu by napříště mohl nahradit „přirozenější“ způsob řízení státu. Pokud se země opravdu vydá popsaným směrem, dostane se v zásadě tam, kde je nyní Západ. Zde se politici nejčastěji rekrutují z řad právníků, ekonomů nebo diplomatů. Jak konstatoval týdeník Economist, který podrobně prozkoumal světovou databázi Who’s who, mezi světovými lídry jsou často i vojáci, novináři, lékaři, podnikatelé či vysokoškolští profesoři. Poslední místo mezi uváděnými profesemi obsadili zatím v Číně hojní inženýři.
Právní okupace Při bližším pohledu lze najít řadu regionálních zvláštností, daných historickým a kulturním vývojem té či oné země. Drtivé zastoupení právníků lze nalézt v americké politice. Zdaleka nejde jen o současného prezidenta Baracka Obamu, jehož almou mater byla Harvardova univerzita. Právníky či právničkami jsou i viceprezident Joe Biden, ministryně zahraničí Hillary Clintonová, šéf CIA Leon Panetta či více než polovina amerických senátorů. Naproti tomu posledním americkým prezidentem-inženýrem byl Herbert Hoover, který zastával úřad v letech 1929–1933. Na rozdíl od západních demokracií, v nichž dominují politici s právnickými kořeny, pochází řada afrických i asijských lídrů z lůna armády a k moci je dostal vojenský puč. V Brazílii si oblíbili lékaře, v Jižní Koreji zase státní úředníky. Francie má svou prestižní líheň École Nationale d’Administration, jejíž absolvování je pro výkon vysokých státních funkcí nepsanou podmínkou, kterou ale paradoxně nesplňuje třeba Nicolas Sarkozy. Letmý pohled potvrzuje, že evropští politici se k moci dostávají nudněji a předvídatelněji než mnoho jejich protějšků. Českou republiku momentálně z Hradu i ze Strakovy akademie řídí absolventi ekonomické univerzity. Právníky lze najít na sousedním Slovensku v podobě premiéra Roberta Fica i prezidenta Ivana Gašparoviče. Paragrafy studovali také rakouský prezident Heinz Fischer, španělský premiér José Luis Zapatero, italský premiér Silvio Berlusconi, řecký šéf vlády Kostas Karamanlis, dánský premiér Lars Løkke Rasmussen nebo jeho irský protějšek Brian Cowen. Politologii se na vysoké škole věnoval finský premiér Matti Vanhanen. Britský ministerský předseda Gordon Brown vystudoval na univerzitě v Edinburghu historii. Titul mimochodem získal už ve dvaceti letech. Technickým vzděláním naopak disponují dámy. Znovuzvolená německá kancléřka Angela Merkelová vystudovala v sedmdesátých letech na univerzitě v Lipsku fyziku, ukrajinská premiérka Julia Tymošenková je zase absolventkou Dněpropetrovské státní univerzity, oboru kybernetické inženýrství.
Filozofové i truhláři V čele bývalého Československa se díky historickým zvratům vystřídali muži s kulantně řečeno různým stupněm vzdělání. První prezident Tomáš Garrigue Masaryk absolvoval na vídeňské univerzitě filozofii a sám působil jako profesor na Univerzitě Karlově. Jeho nástupce Edvard Beneš se na Filozofické fakultě UK věnoval filologii a ve studiích pokračoval v Berlíně, Paříži a Dijonu. Tam získal titul doktora práv, byl i doktorem filozofie. Třetí v řadě, Emil Hácha, absolvoval na Karlově univerzitě Právnickou fakultu. Sérii vzdělaných politiků ale poněkud pokazili komunističtí prezidenti. První z nich, Klement Gottwald, se ve Vídni vyučil truhlářem. Kameníkem byl pro změnu jeho následník Antonín Zápotocký. Další v řadě, Antonín Novotný, byl vyučený strojní zámečník a před nástupem na Hrad pracoval mimo jiné v ČKD Vysočany. Ludvík Svoboda, který do funkce nastoupil po něm, byl vojákem z povolání. Poslední předlistopadový prezident Gustáv Husák už ale vystudoval v Bratislavě práva. Jeho demokratický nástupce Václav Havel se kromě jiného vyučil chemickým laborantem a absolvoval večerní gymnázium. Dva roky studoval i na ČVUT a absolvoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Absurditu tuhých komunistických poměrů, kdy vzdělání příliš neodpovídalo dosažené pozici, vystihoval svého času tento vtip: Prezident Antonín Novotný vidí ráno po příchodu na Hrad muže, jak se usilovně snaží spravit jednu ze zásuvek. Navečer, když odchází domů, jej zastihne na tom samém místě. Je jasné, že s opravou se příliš nepokročilo. „Jak je možné, že to ještě není hotové?“ vzteká se. „Já bych to měl za půl hodiny a Vy se s tím babráte celý den.“ Zmučený opravář zoufale odvětí: „Jenže soudruhu prezidente, vy jste elektrikář. Já jsem doktor práv.“
***
Popisek: Jeden nestačí. Když loni v čínské provincii Chu-nan uvedli drama „Rudé slunce vychází v Šao-šanu,“ ztělesňovalo vůdce Mao Ce-Tunga v různých životních fázích pět herců. Sám kormidelník absolvoval První chunanský pedagogický ústav v Čchang-ša v roce 1918 a chvíli působil jako knihovník na Čínské lidové univerzitě v Pekingu.
