Zadávání zakázek americkým firmám vyvolává pochybnosti
Americký viceprezident Dick Cheney byl šéfem firmy Halliburton v létech 1995 až 2000. Ještě dnes od této společnosti dostává 180 tisíc dolarů ročně jako odloženou platbu za práci, kterou ve firmě odvedl. Halliburton (či přesněji jeho dcera Kellogg, Brown & Root - KBR) získal jako jeden z prvních kontrakty v poválečném Iráku – na hašení hořících ropných vrtů. Tuto práci firmě se sídlem v Houstonu zadala americká armáda na základě smlouvy, kterou má s KBR od prosince 2001. Žádné výběrové řízení se nekonalo.
Američtí novináři zjistili, že maximální výše kontraktu je sedm miliard dolarů za dva roky. (Zisk KBR má činit sedm procent.) Halliburton uvedl, že tato částka je spojena s nejhorším scénářem. Musely by tedy hořet stovky vrtů, což se nestalo. Kontrakt Halliburtonu se ovšem netýká pouze hašení, ale rovněž oprav ropné infrastruktury. Zde jsou potenciální možnosti opravdu velké, neboť odborníci mluví o pěti miliardách dolarů, které bude nutné investovat v příštích dvou letech - pokud má být Irák schopen využít svého potenciálu ropných zásob k obnově země.
Případ Halliburton se stal jedním z terčů pro ty kritiky vojenské akce USA v Iráku, kteří tvrdí, že od začátku nešlo o nic jiného než o ekonomické zájmy amerických společností. Obnova Iráku má stát 20 miliard dolarů ročně a odhady celkové částky jdou nad hranicí 100 miliard (u některých odhadů dokonce několikanásobně).
Žádná konkurence.
Obhájci Dicka Cheneyho a Halliburtonu uvádějí, že přidělení zakázky KBR bylo jediným možným řešením, pokud Američané chtěli jednat rychle a efektivně. Poukazují na značné zkušenosti Halliburtonu - velké firmy, která dlouhodobě podniká v oblasti strojírenství, stavebnictví a výstavby energetické infrastruktury. Mluvčí firmy prohlásila, že nikdo jiný by nebyl schopný zvládnout takový objem práce za tak krátkou dobu. Halliburton aktivně působí již v Kuvajtu, kde například jeho softwarová dceřiná společnost realizuje pětiletý kontrakt na modernizaci ropné a plynárenské technologie.
Pochybnosti ovšem mají nejen protiváleční demonstranti, ale také mnozí američtí kongresmani včetně demokratů Henryho Waxmana a Johna Dingella, kteří žádají vyšetření celé záležitosti. Zkušenosti Halliburtonu mohou být ojedinělé, otázkou však zůstává, proč se žádná konkurenční nabídka ani neposuzovala. Oba kongresmani navíc považují za podezřelé i další zakázky, které Halliburton získal v posledních dvou letech. Zároveň se objevily dohady, že Dick Cheney v roce 1991 výrazně ovlivňoval přípravu energetické politiky prezidenta George Bushe, čímž se mohl – vzhledem k dřívějšímu působení v soukromé firmě – dostat do konfliktu zájmů.
Krok vzad.
Profesor Charles Tiefer z Baltimore University, který se dlouhodobě věnuje problematice vládních kontraktů, říká, že Cheney a Halliburton neudělali nic protizákonného. „Toto není korupce,“ uvádí Tiefer, ale zároveň zdůrazňuje, že udělování zakázek za zavřenými dveřmi vede k posilování nedůvěry vůči vládě. „Znepokojuje mne, že Halliburton je poblíž vždy, když tato administrativa chystá výraznější výdaje,“ prohlašuje demokratický senátor Dick Durbin.
Bouřlivá diskuse kolem zakázek v Iráku nakonec přiměla firmu Halliburton, aby vzdala své úsilí o získání dalšího kontraktu – tentokrát již v rámci výběrového řízení od specializované agentury pro mezinárodní rozvoj USAID. Agentura vyzvala několik amerických firem včetně Halliburtonu, aby předložily nabídky a usilovaly o získání důležitého kontraktu ve výši 600 milionů dolarů na obnovu Iráku. Firma, jež tuto zakázku získá, má nabídnout spolupráci dalším společnostem – potenciálním subdodavatelům (těmi mohou být i jiné než americké firmy). Kontrakt se týká obnovení základní infrastruktury v Iráku – rekonstrukce přístavů, letišť, silnic, oprav elektrického vedení, poválečné obnovy zdravotnictví, školství a státní správy. Předpokládá se, že tento kontrakt je pouhým začátkem rozsáhlejší rekonstrukce. Proto je také tak důležitý pro jednotlivé firmy, které cítí další příležitosti. Halliburton se účasti v tomto výběrovém řízení vzdal, ale hodlá nadále nabízet subdodávky – především právě v oblasti modernizace ropné infrastruktury.
Příliš tajné a rychlé.
Terčem kritik se ovšem stal i tento kontrakt – i když ještě nebyl vyhlášen vítěz výběrového řízení. Pochybnosti totiž vzbudil už způsob, jakým agentura USAID oslovila velké americké stavební firmy (Bechtel Group, Fluor, Louis Berger Group, Parsons a původně i Halliburton) a postupovala ve výběrové proceduře. „Pokus USAID učinit proces tajným a ultrarychlým vyvolal podezření, kritiku a vyšetřování,“ napsal list Los Angeles Times. Republikánská senátorka Susan Collinsová proto žádá zveřejnění všech dokumentů, které se týkají zadávání iráckých zakázek.
Oficiální místa ve Washingtonu naopak poukazují na bezpečnostní hledisko a považují za logické, že od firem požadují jistou míru utajení dokumentů. Někteří pozorovatelé však soudí, že Bushova vláda zachází příliš daleko a svým tajnůstkářstvím již překonává někdejší administrativu prezidenta Richarda Nixona. Kongresmani Waxman a Dingell navíc upozornili na skutečnost, že vybrané firmy v letech 1999 až 2002 poskytly finanční příspěvky americkým politickým stranám ve výši 2,8 milionu dolarů. Dvě třetiny z této sumy šly do pokladny republikánů.
Tisk poukazuje na zajímavá personální propojení mezi „protežovanými“ firmami a nynějšími či dřívějšími americkými vládami. Například viceprezident společnosti Bechtel Jack Sheehan působí v radě obranné politiky Pentagonu (ministerstva obrany). Bechtel, považovaný za největšího favorita v soutěži o první velký kontrakt v Iráku (kromě zmíněného hašení ropných vrtů), také zaměstnával bývalého ministra obrany Caspara Weinbergera a exministra zahraničí George Schultze.
Demonstrace v San Francisku.
Na druhé straně nelze opomenout, že vybrané společnosti mají dlouholeté zkušenosti – a to i z působení v konfliktních oblastech, jež procházely poválečnou obnovou. Společnost Parsons působí v Kuvajtu a také se podílela na obnově Kosova a Bosny, firma Bechtel se chlubí svou někdejší účastí na stavbě „Channel tunnel“ z Francie do Británie či na výstavbě dálničního komplexu Big Dig kolem Bostonu. Těmto firmám – podobně jako Halliburtonu – se ovšem také vyčítá, že při realizaci minulých kontraktů utrácely více státních peněz, než bylo nutné.
Zatímco do vypuknutí války v Iráku protiváleční demonstranti mluvili hlavně o zájmech amerických ropných gigantů, v prvních dnech války se protesty přemístily i k sídlu společnosti Bechtel v San Francisku. Zprávy o možné účasti této nejznámější a největší americké stavební firmy na poválečné rekonstrukci Iráku demonstranti považovali za další důkaz toho, jak korporace Spojených států ovlivnily válečné tažení do Iráku.
Nespokojená Evropa.
Zadávání zakázek americkým firmám nelibě nesou mnohé země světa, které by se poválečné obnovy Iráku také rády zúčastnily. Evropský komisař pro vnější vztahy (a britský konzervativec) Chris Patten označil celý proces za mimořádně „nemístný“. Britský deník The Guardian napsal, že teprve po tlaku Londýna Američané umožnili neamerickým společnostem alespoň možnost usilovat o subdodávky.
Washington kritice čelí následujícími argumenty: Byli to především Američané, kteří vybojovali válku v Iráku. Peníze na obnovu – hlavně v počáteční fázi – půjdou z kapes amerických daňových poplatníků. (Zatím má jít řádově o několik miliard dolarů. Britové sice také hodlají obnovu Iráku financovat, jde však o částky v řádu desítek milionů.) A zákony USA v tomto případě ani neumožňují, aby se kontrakty sjednávaly se zahraničními společnostmi.
Americké kontrakty jsou součástí velkolepé strategie. Ve Washingtonu se mluví o zcela novém přístupu, kdy do válkou poškozené země už od samého počátku směřují vedle humanitární pomoci také firmy, které budou Irák rekonstruovat. Poválečná rekonstrukce Iráku má být největší akcí tohoto druhu od mírové obnovy po II. světové válce.
Pozorovatelé nicméně upozorňují, že USAID v první fázi po vojenském vítězství rozhodla pouze o udělení menších zakázek na obnovu školství (společnost Creative Associates International), místní správy (Research Triangle Institute), rekonstrukci přístavu Umm Kasr (Stevedoring Services of America) a vyhledávání vhodných expertů (International Resources Group). List Los Angeles Times napsal, že se výběrové řízení v případě klíčového kontraktu za 600 milionů oproti původním očekáváním značně protahovalo – zřejmě i kvůli obviněním vlády z neprůhlednosti a klientelismu.
Čekání na ropné zdroje.
Otázkou také je, jak dlouho vlastně Američané hodlají do Iráku „posílat“ vlastní peníze. Ve Washingtonu se totiž již dlouho prosazuje myšlenka, že poválečnou rekonstrukci by si měli zaplatit Iráčané sami – ze svých zdrojů ropy. Z tohoto pohledu jsou nynější americké investice spíše počáteční injekcí, která firmám ze Spojených států umožní to, aby se v Iráku dobře zaháčkovaly.
Představa o rychlém zapojení zdrojů z ropy nicméně naráží na komplikace. Odborníci odhadují, že nejdříve bude nutné investovat minimálně pět miliard dolarů do obnovy zchátralé ropné infrastruktury. V dlouhodobém měřítku pěti až deseti let pak půjde o násobek této částky. Uvolnění iráckého exportu ropy musí schválit Rada bezpečnosti OSN. Francouzi či Rusové s tím pravděpodobně budou souhlasit pouze v případě, že jim Američané uvolní prostor na iráckém trhu.
Velkým problémem je také více než stomiliardový dluh Iráku, který země zdědila po režimu Saddáma Husajna. Pokud zisky z prodeje ropy půjdou na jeho splácení, na rekonstrukci země už peníze nezbydou. Iráčtí věřitelé bezpochyby budou muset uvažovat o restrukturalizaci svých pohledávek.
Tři stupně od Ameriky.
Šance neamerických firem na účast při obnově Iráku se mají odvíjet od toho, jaké stanovisko ta či ona země zaujala k válce. Největší naději by tedy (alespoň podle amerických představ) měli mít Britové, Poláci a Australané, jejichž vojáci se přímo zúčastnili bojů. Zástupci těchto zemí se také sešli na první konferenci o poválečném uspořádání Iráku. Na druhém místě jsou státy, které Amerika označila za své spojence, byť se vojenských akcí přímo nezúčastnily. Do této skupiny patří i Češi (více na straně 28). Třetí kategorii tvoří země, které se proti americkému útoku postavily. Washington soudí, že ty nemají v Iráku co pohledávat. Těmto státům tedy nezbývá nic jiného než volat po omezení úlohy Ameriky v poválečném uspořádání Iráku a po posílení role OSN. Ovšem také například Britové žádají, aby byly práce na obnově země financovány rovněž mezinárodními organizacemi – OSN, Světovou bankou či Evropskou unií.
Pokud jde o kontrakty USAID, Britové si činí nárok na dvacetiprocentní podíl ze subdodavatelských zakázek. Takový poměr by údajně odpovídal roli, kterou v irácké válce sehrála britská armáda. Spojené království už má jedno želízko v ohni – firma Crown Agents získala kontrakt v rámci obnovy přístavu Umm Kasr.
S velkými ambicemi jdou do konkurenčního boje Poláci – svůj zájem písemně potvrdily čtyři stovky tamních firem. Polsko - podobně jako další země bývalého komunistického bloku (včetně Česka) - zdůrazňuje, že má z minulosti značné zkušenosti s iráckým trhem. Například společnost Budimex v Iráku před rokem 1991 realizovala kontrakty za více než miliardu dolarů. Polská vláda hodlá poskytnout úvěrové garance. Náměstek ministra hospodářství Jacek Piechota nicméně upozorňuje, že firmy, jež se chtějí stát subdodavateli amerických společností, musejí splňovat finanční kritéria. „Platba za práci se uskuteční až poté, co bude kontrakt realizován,“ zdůrazňuje Piechota.
Souboj spojenců.
Na některé subdodávky se bezpochyby mohou těšit sousední muslimské země – Turecko, Jordánsko či Egypt (který s Irákem přímo nesousedí). Šance firem z těchto států jsou značné v oblastech, kde se nevyplatí přeprava zboží či služeb na velké vzdálenosti – v dodávkách oceli, cementu a dalších stavebních materiálů.
Tvrdý konkurenční boj nakonec zřejmě povede k tomu, že se vzájemné nevraživosti někdy nevyhnou ani nejbližší spojenci. Američané i Australané dali najevo, že se na irácký trh pokusí exportovat obilí. Irák znamená velkou příležitost, neboť země je v tomto směru zcela závislá na dovozu. Austrálie dosud dodávala do Iráku obilí v hodnotě 500 milionů dolarů ročně, nyní se však obává, že Američané se pokusí využít potravinové pomoci k získání trhu pro sebe. List Wall Street Journal uvedl, že australský ministr zemědělství již Washington před podobným jednáním varoval. Zatímco Spojené státy urychleně zaslaly 56 tisíc metráků pšenice do přístavu Umm Kasr, Austrálie reagovala vysláním téměř stejného množství do Iráku přes Kuvajt.
Velkou podnikatelskou příležitostí bude také vybudování mobilní telefonní sítě. Předpokládá se, že zakázku na postavení bezdrátové infrastruktury získá americká Motorola a není jasné, zda se výběrového řízení bude moci zúčastnit finská Nokia či švédský Ericsson. Využití technologie GSM by nicméně mohlo vytvořit značný prostor pro evropské subdodávky. Proto se v Americe ozývají hlasy, že by přednost měla dostat americká technologie CDMA. Celý byznys by pak byl v rukou amerických firem.
