Jak ovlivní končící konflikt v Iráku světovou ekonomiku a politiku? Byl zásah USA a Velké Británie ospravedlnitelný? Na tyto otázky odpovídá v dnešním rozhovoru prezident Liberálního institutu Jiří Schwarz.
Rázné válečné řešení je ve vztahu k diktátorům jediné správné
Dotkne se nějakým způsobem konflikt v Iráku globální ekonomiky?
Nedomnívám se, že bude mít nějaký výrazný globální vliv na světovou ekonomiku právě probíhající konflikt v Iráku. Vidíme, že se neprojevuje ani na růstu cen hlavní komodity, která se váže k tomuto regionu, a to je ropa. Naopak, s pokračujícími úspěchy v operaci ze strany Američanů a Britů ceny ropy postupně klesají. Očekávání byla v důsledku bojů daleko pesimističtější, než je realita. Vzestup rovněž zaznamenávají akciové trhy po celém světě. Zároveň ovšem nepředpokládám, že obnova Iráku bude znamenat nějaký obrovský ekonomický rozmach. Nic takového se nestane, a to ani v těch zemích, které se na obnově budou podílet nejvíce, to znamená Spojené státy a Velká Británie.
V rámci plánů ale již dnes probíhá skrytý boj o obnovu. I státy jako Francie, které konflikt odsuzovaly, o ni mají zájem. Takže tam o zakázky zřejmě půjde.
Ano, francouzská vláda se dostává pod tlak francouzských firem, především těch, které umí s vládou dobře komunikovat a které mají velmi silné lobbyistické zázemí. To je jeden z negativních důsledků války. Zakázky na obnovu Iráku nebudou dostávat nejschopnější firmy, které se přirozeným způsobem prosazují na trhu díky kvalitě své produkce a levným službám, jež poskytují, ale firmy, které jsou napojeny na politiku, firmy spojené s vládou. To jsou negativní důsledky pro ekonomiku, protože příležitost dostanou ty podnikatelské subjekty, které se na trhu projevují jinak než svou tržní konkurenceschopností.
Jaké jsou vůbec důsledky jakéhokoli vojenského konfliktu? Nevede každý z nich paradoxně k posílení úlohy státu, i když je veden ve jménu svobody?
Rozhodně bych tento válečný konflikt nepřirovnával ke konfliktům, jako byla například II. světová válka. Obecně vzato ale platí skutečně to, na co se ptáte. Vždycky, s každým válečným konfliktem, dochází k rozpínavosti státu. Sát vytlačuje soukromý sektor z hospodářských aktivit a prostřednictvím svých zakázek deformuje strukturu ekonomiky jednorázově ku svým potřebám. Z ekonomického hlediska se může jednat o stimulaci ekonomického růstu. Velmi brzy se ale ukáže, že omezené zdroje, které má lidstvo k dispozici a které rovněž ve Spojených státech a Velké Británii nejsou neomezené, byly využity neefektivně. To znamená, že mohly být použity daleko efektivněji, kdyby válka jako destruktivní činnost nebyla. Kdyby ony zdroje byly jednoznačně použity ku prospěchu lidí, to znamená k výrobě zboží a služeb, které si lidé přejí a které si na trhu kupují dobrovolně. Samozřejmě, že se nejedná o válečný materiál. Ten si nikdo přece nebude kupovat sám od sebe, že by ho k něčemu pozitivnímu potřeboval. To jsou negativní důsledky války, které vedou k deformaci ekonomické struktury.
Dají se odhadnout náklady války s náklady, které by musel svobodný svět vynaložit, pokud by dále toleroval Saddámův režim?
To se dá odhadnout jenom ztěží. Možná, že bezprostředně po válce budou rizika teroristických útoků ještě vyšší, takže si budou vynucovat ještě daleko větší náklady. Nicméně, co lze dlouhodobě považovat za pozitivum, je zjištění, že žádní vládci se nemohou chovat tak bezohledně a tak teroristicky vůči vlastnímu obyvatelstvu, jak to činil Saddám Husajn. Je to varování, že pokud tak činí, mohou být po zásluze potrestáni. To může být velmi pozitivní vzkaz ostatním totalitním režimům, které utlačují své obyvatele, jako je například Severní Korea nebo některé africké režimy, mezi něž patří například Mugabeho Zimbabwe. Saddámův konec tak může vést skutečně ke kultivaci chování některých diktátorů, protože uvidí, že nejsou nedotknutelní. Z tohoto hlediska lze předpokládat, že postupně poklesnou náklady na bezpečnost, protože celkově poklesnou bezpečnostní rizika.
Nekompromisní postup USA ale může například zahnat další diktátory do kouta. Nebylo by lepší raději jednání a snaha po nalezení nějakého modu vivendi?
Domnívám se, že jakékoli rady na jednání s diktátory jsou pouhým alibizmem. Víme, jak těžké je postavit se totalitnímu režimu ve vlastní zemi, kde má k dispozici veškeré mocenské, represivní orgány, jako jsou armáda či policie, ovládání celé mediální sféry. V zemích, kde vládne diktatura, neexistuje opozice, soudnictví není nezávislé. V takových zemích existuje jenom pramalá šance, že se probudí demokratické síly, které budou schopny s režimem skoncovat samy. Takové režimy navíc použijí cokoli, aby se udržely u moci, jako například použití zbraní hromadného ničení vůči Kurdům v severním Iráku. Severní Korea, například, se od tohoto režimu příliš neliší, když si vzpomeneme, že trestá vlastní občany hladem. Ekonomická neefektivnost, která tam panuje, může být totiž i záměrem vlády, jak zvýšit strach vlastního obyvatelstva před pokusem o jakoukoli změnu. Výsledkem jsou pak desetitisíce i statisíce podvyživených a tisíce mrtvých hlady. Přitom snaha o nekonečná jednání s takovými režimy k ničemu nevede. Řešení je jediné - tuto cestu celkem efektivně dnes nastoupily Spojené státy a Velká Británie. Takové řešení je nejenom ku prospěchu naprosto převážné většiny lidu v totalitních zemích, ale ku prospěchu celého lidstva.
Je ze své podstaty každá totalita předurčena akcelerovat své problémy navenek?
Možná ne každá, ale latentně je každý diktátor hrozbou i pro své okolí a ostatní svět. Pokud se někdo chová naprosto bezohledně ke svým vlastním občanům, dá se očekávat, že obdobně by se choval i k občanům jiných států, tedy i k těm, kam zatím jeho moc nesahá. Pokud vraždí a tyranizuje své lidi, není daleko od toho, aby tyranizoval a vraždil i své sousedy, ale i obyvatele zemí vzdálenějších. Vždyť vidíme, že před takovými samozvanci, kteří berou právo do vlastních rukou, nebyli bezpečni ani lidé, kteří pracovali v newyorských dvojčatech.
Proč vůbec USA a jejich spojenci sáhli k tomuto řešení?
Tento válečný konflikt primárně nevede k rozšíření svobody. Je primárně veden z hlediska Spojených států jako preventivní válka, která má snížit rizika teroristických útoků jak v samotných USA, tak v ostatních státech vyspělého světa. Konflikt je veden ze strany Spojených států obavou ze spojení Iráku s teroristickou organizací Al-Kajdá, případně dalšími teroristickými organizacemi. USA si zároveň uvědomují rizika, která může pro ně a jejich spojence představovat možnost, že Husajnův režim vlastní zbraně hromadného ničení. Prezident Bush se proto snaží snížit zmíněná rizika. Až v dalším plánu, tedy druhotně, se jedná o snahu rozšířit prostor demokracie a svobody. Spíše bych ale v tuto chvíli použil termínu „demokratičtější a svobodnější“, protože se nedomnívám, že okamžitě po pádu současného režimu budou v Iráku zavedeny plně demokratické instituce. To si zřejmě nemyslí ani Bush, ani americká administrativa. Spíše půjde o postupný proces a my v České republice o tom víme dobře své, jak dlouho nám trvá cesta ke skutečné svobodě po faktickém pádu komunizmu. Je to více než třináct let a skutečnou svobodu ještě nemáme.
Dá se ale demokracie skutečně „vyvážet na bodácích“, jak se o to USA pokoušejí?
V tomto případě bych nechtěl hovořit o vývozu demokracie na bodácích. O to by šlo v případě, kdyby USA chtěly aktivně implantovat do Iráku okamžitě po skončení invaze demokratické struktury tak, jak existují například u nich samotných. O to zde ale nejde. Záměrem Spojených států je odstranění masového vraha a tyrana, který se stal zásadním problémem pro mezinárodní bezpečnost. Postupné vybudování demokratických struktur v Iráku bude sice vítaným, ale ne primárním důsledkem v záměrech USA a jejich spojenců. Na druhé straně je oprávněné a morální, když se snaží alespoň část mezinárodního společenství, která cítí odpovědnost za bezpečnost lidstva, pomoci těm obyvatelům naší planety, kteří úpí pod „botou“ diktátora.
Nemůže dojít ke zpochybnění světového pořádku tím, že USA a Velká Británie ignorovaly Radu bezpečnosti OSN? Nehrozí navíc, že podobně pragmaticky se budou chovat Rusové v Čečensku nebo Číňané v Tibetu či Sian-Tiangu?
Rada bezpečnosti OSN je instituce, která nesčetněkrát nesplnila svoji roli. Složení této instituce ji na celá desetiletí paralyzovalo. Vzpomeňme si například, jak tato instituce byla „akční a aktivní“ v případě okupace Československa v roce 1968. Z tohoto hlediska bych si nedovolil absolutizovat roli takovýchto umělých institucí, které jsou výsledkem lidského konstruktivizmu. Nepřisuzujme RB OSN jakousi božskou roli, o níž se její někteří členové snaží. A srovnávat dnešní tažení do Iráku s politikou států, které jste zmínil, rovněž nelze, přestože to mohou tyto státy takto prezentovat. V e zmiňovaných případech jde totiž o boj tamních národů proti okupaci a za národní sebeurčení. Naopak, v Iráku či v Severní Koreji utlačuje místní režim své vlastní obyvatelstvo. A to je onen základní a diametrální rozdíl mezi politikou USA na straně jedné a Ruska, případně Číny, na straně druhé.
Saddámův konec by mohl vést ke kultivaci chování diktátorů, míní prezident Liberálního institutu Jiří Schwarz.
FOTO: ARCHIV