Český vojenský kontingent ze Zálivu odchází, voda a nemocnice zůstávajíPadesátiletý Hadží v košili až na paty a s běloskvoucí čepičkou posazenou do týla zvedá ruce nad hlavu a rozčileně řve: "Nevozte nám vodu!
Potřebnost pomoci Iráku je patrná na každém kroku. Pro Čechy to začalo vodou, potom nemocnicí a o dalším se rozhoduje právě teď.
Český vojenský kontingent ze Zálivu odchází, voda a nemocnice zůstávají
Padesátiletý Hadží v košili až na paty a s běloskvoucí čepičkou posazenou do týla zvedá ruce nad hlavu a rozčileně řve: „Nevozte nám vodu! Stejně je to pořád málo! Nefoťte si nás jako zvířata! Postavte nám vodovod a čističku!“
Čeští vojáci, kteří pár metrů od Hadžího výstupu právě rolují zpět hadice do útrob šesti cisternových Tater, ani nehnou brvou. Na arabské nevypočitatelné emoce jsou už zvyklí. „Když přijedeme a začne téct voda, říkají nám: Mistr, helou a gúd a oukej. A když všechnu vodu rozdáme a odjíždíme, padají na nás kameny,“ říká podpraporčík Martin Slavík. V pětačtyřicetistupňovém vedru stojí zády k náklaďákům na stráži se samopalem v neprůstřelné vestě a helmě. Basra, jižní Irák. Zatímco cestou sem jsou podél silnic vidět tu a tam sesuté brány kasáren, torza tanků se svlečenými pásy nebo protiletecké kulomety zasažené raketou z vrtulníku, samotné město už od předměstí žádné četnější stopy války nenese. Vojenská technika patří jen vítězným spojencům a kulometnými dávkami okousané zdi jsou k vidění jen velmi, velmi zřídka. V álku připomínají jen takové detaily, jako je hromádka zrezlých a zohýbaných zásobníků do kalašnikovů u zadního vchodu do baserské ústřední nemocnice. Chodby jsou tu plné mužů, kteří kouří, a žen sedících jen tak na patách, zahalených do černých hábitů. Některé mají v náručí děti. Nikdo nijak moc nemluví. Lékaři vidět nejsou. „Klidně se nechají ošetřit svými lékaři a pak se staví tady u nás, abychom jim to zkontrolovali,“ říká ve stanu 7. polní nemocnice české armády kapitán MUDr. Michal Onderka. Že je lékař, na sebe musí prozradit, protože je oblečený stejně jako dvě zdravotní sestry i tlumočník: khaki triko, maskáčové kalhoty a vysoké šněrovací boty. V e stanu je přitom hodně přes padesát stupňů vedra. Doktor Onderka tvrdí, že ihned od příjezdu mají místní obyvatelé k českým doktorům bezmeznou důvěru. Tu ovšem komplikují zvyky a muslimské zásady. Nezřídka totiž naráží celá lékařská věda na matku, která přivedla svoji desetiletou dceru s tím, že má něco jako astma, ale přitom ji odmítá pro vyšetření svléci. Za nemocnicí, na velkém prostranství zatím buldozer a bagr s českými značkami rovnají terén a připravují ho před vztyčením velkých klimatizovaných halových stanů polní nemocnice. Říká se tomu „plně rozvinout“. Do poslední chvíle, než vojenský špitál kompletně stál, čekal český vojenský zdravotnický personál v kuvajtském Campu Doha - každý se skládacím polním lehátkem a slabými dvěma metry čtverečními osobního prostoru v neklimatizované skladové hale. Ředitel nemocnice požádal český kontingent o zřízení stálé vojenské ochrany. Ještě pořád jeho špitál musí prakticky dennodenně odolávat pokusům o rabování. Vzít si, ukrást, je - zdá se - všudypřítomný pocit jakéhosi práva místních, na které v posledním desetiletí nechal tyran Saddám dopadat mezinárodní sankce naplno. I samotný ředitel bere dodnes mzdu 4,5 dolaru za měsíc. Jenomže za Saddáma měl k tomu ještě možnost nakoupit základní potraviny za symbolické částky. Stejně jako všichni loajální a věrní. Dnes je tato výsada stejně pryč jako diktátor a ředitel navíc čelí zlodějům, kteří přišli jako pacienti a pak koukají z nemocnice odnést poslední zbytky chatrného vybavení, stropní podhledy nebo alespoň krabičku s léky. I když je to projímadlo. V ezmou cokoliv. V podobném gardu se po podrobnějším rozhovoru s českými vojenskými „nosiči vody“ jeví i onen emocionální výstup Hadžího s čepičkou v týle, když křičel: „Nevozte nám vodu, je to málo, postavte nám vodovod a čističku!“ Britští ženisti staví nový vodovod a opravují čističku. Zařízení rozebírají zlodějské ruce ihned po obsazení. Britové pokládají roury, které bez ostrahy zmizí třeba už za pár hodin.
ČLÁNKY DO MAILU