Teokratický režim je fasádou, za níž se skrývají navzájem se blokující síly
V dubnu Írán oslavil nový státní svátek - Národní den jaderných technologií. Prezident Mahmúd Ahmadínežád využil příležitosti, aby sdělil světu, že toho dne zdatní inženýři uvedli do provozu šest tisíc nových centrifug pro obohacení uranu. Již na podzim tedy Írán získá 25 kilogramů bojového uranu – množství, jež dle názoru expertů bohatě postačí k výrobě dvou atomových bomb. Celkově má počet centrifug výhledově stoupnout na čtyřiapadesát.
Írán umí pozlobit Západ na tisíc různých způsobů. Tu zakáže dovoz Barbín, ježto ohrožují nepevné dušičky svou zvrhlou morálkou. Tu oznámí zdařilé zkoušky rakety Ašura s doletem dvou tisíc kilometrů. Tu přislíbí provést výmaz Izraele z mapy světa. Když k tomu dodáme podporu pestrých teroristických skupin od Hamasu, přes Hizballáh až k Mahdího armádě, sotva se ubráníme představě kynoucího krvežíznivého monstra, jež se připravuje k převzetí světovlády.
Tyto apokalyptické vize jsou značně přehnané. Írán je a zůstane pouhou regionální mocností se značným potenciálem a četnými slabinami. Ano, má působivé zásoby energetických surovin, talentované a vzdělané obyvatelstvo, strategickou zeměpisnou polohu a vbrzku bude možná schopen vyrábět atomové zbraně. Vzhledem k množství protivenství však vůbec není jisté, zda tuto možnost kdy realizuje. A nejde jen o to, že Peršané nemají pověst bojechtivého a výbojného národa. Mnohem významnější jsou politické, vojenské a ekonomické mantinely pro pomyslnou expanzi.
Autoritářský teokratický režim v Íránu je fasádou, za níž se skrývá změť navzájem se blokujících sil. V březnových volbách konzervativci sice utrpěli vítězství, leč při bližším ohledání teheránský parlament vypadá jako těleso silně a bizarně fragmentované. Vedle konzervativců skálopevných jsou v něm konzervativci pragmatičtí, reformisté a nezávislí. A právě poslední dvě skupiny v nedávných volbách posílily. Nejvyšší vůdce Alí Chameneí balancuje se zručností provazochodce. Jednou rukou pomáhá do prezidentského úřadu vzteklounovi Ahmadínežádovi, druhou rukou jeho pravomoci omezuje tím, že jeho umírněného rivala Alího Akbara Hášemího Rafsandžáního nechá zvolit předsedou Shromáždění znalců, které má ze zákona právo volit a odvolávat Nejvyššího vůdce.
Parlamentní opozice vedená populárním teheránským starostou Mohamadem Bákerem Kálíbáfem si bere do hledáčku především chabý ekonomický výkon současné vlády. Vysoké ceny ropy sice drží zemi nad vodou, jenže úroveň zahraničních investic do těžebního průmyslu má dlouhodobě klesající tendenci, jakož i těžba samotná. Zatímco v roce 1974 se v Íránu těžilo šest milionů barelů surové ropy denně, v roce 2006 to bylo již jen 3,8 milionu. Zanedbaná infrastruktura, vysoká nezaměstnanost a inflace ke dvaceti procentům nepřidávají obrázku na jasu. Běžným jevem je nedostatek základních potravin a paliva, což vedlo k přídělovému systému a zbrklému růstu cen. Hospodářský úpadek zaráží zejména na pozadí prudkého rozvoje arabských států na protější straně Perského zálivu. Superbohaté městské státy Dubaj, Abú Zabí, Dauhá, Manama a Kuvajt nestačí dovážet pracovní síly z Asie a zbraně z Ameriky. Mají pod kůží zkušenost Kuvajtu, a proto vidí ve Spojených státech amerických ochránce své prosperity. Už nyní je vojenská síla na straně Saúdské Arábie, Kuvajtu a Spojených arabských emirátů - tak třeba v letadlech mají dohromady 512 supermoderních stíhaček proti 319 zastaralým íránským. Když k tomu připočteme vojenský potenciál, který USA soustředily v Perském zálivu a v Iráku, pochopíme admirála Williama „Lišku“ Fallona, který časopisu Esquire na otázku o možné válce s Íránem odpověděl: „Děláte si legraci? Ti chlapci jsou jako mravenci. Až přijde čas, rozmáčkneme je.“
Vybájené jsou také geostrategické výdobytky íránského režimu. Hamas a Hizballáh vůbec neprožívají svou hvězdnou hodinu a jako dobří nosiči vody brzy budou Teheránu k ničemu. Na Pákistán a Indii Írán z definice nemůže mít zálusk. O možnosti „talibanizace“ Pákistánu íránští analytici mluví jako o noční můře. Na vzniku Karzáího prozatímní vlády v Afghánistánu se Teherán horlivě spolupodílel a stojí při ní i dnes. Navzdory hororové novinářské představě ani z událostí v Iráku nevytěžil Teherán bůhvíjaké dividendy. Obává se iráckého ekonomického potenciálu. Ani silná ústřední vláda v Bagdádu vedená místními šíity nezaručuje Íránu větší vliv v zemi. Iráčtí šíitové jsou především Arabové a nacionalisté. Únorová návštěva prezidenta Ahmadínežáda v Bagdádu jen nezasvěcenými mohla být vnímána jako triumfální, neboť nedostal povolení k návštěvě šíitských svatyň ve městech Nadžaf a Karbalá a neměl fototermín s velkým ajatolláhem Alím Sístáním, jenž požívá v šíitském světě enormního respektu. Ahmadínežád se sice kamarádí s venezuelským desperátem Hugem Chávezem a zimbabwským bludařem Robertem Mugabem, ale je to spíše projev čirého zoufalství než sebejistoty. Panenka Barbie se zajisté jednou vrátí do Teheránu. A možná dříve, než se nadějeme.
