Íránská námořní komedie

Chování zajatých britských námořníků odhalilo úpadek bývalé velmoci

Íránskému prezidentovi Mahmúdu Ahmadínežádovi musíme uznat přinejmenším smysl pro komediální zápletku, kterou mistrně strukturoval takto. Za prvé únos britských námořníků a mariňáků (a jedné námořnice) na prvního apríla. Za druhé jejich pokoření až do stavu, v němž se třásli strachem o své životy a byli ochotní říct vše, co jim nadiktoval. Včetně přiznání, že pronikli do íránských vod, když bylo jasné, že byli naopak odvlečeni z těch iráckých. A včetně omluvy a poděkování za Ahmadínežádovu laskavost. Za třetí jejich producírování na obrazovkách celého světa ve směšně nepasujících civilních šatech íránských gardistů za radostného mávání do kamer. Za čtvrté pobavené sledování bezmocných plků britské vlády, jejíž hlavní starostí bylo „dostat zajaté šťastně domů“, a ujišťování Tonyho Blaira, že s Íránem nebyla dohodnuta žádná výměna. Za páté jejich propuštění s pytlíky plných datlí, fíků, cukroví, CD a populární náboženské literatury (či co všechno jejich dárkové balíčky obsahovaly) jako velkorysý dar britském lidu k Velikonocům. A za šesté pak už jen veselé sledování ještě komičtější dohry, jak vojáci nejelitnějších bojových jednotek britským bulvárním novinám za slušné honoráře a s povolením britského námořního velitelství a ministerstva obrany vyprávějí, jak se strašně báli o své životy. A že jediné, oč jim šlo, bylo dostat se zpět domů, a jak jsou rádi, že se ani vteřinu nechovali jako vojáci.

Na řadě Židé.

Není to ostatně jeho první šprým. S konzistentně podobným humorem zareagoval na dánské karikatury tím, že vypsal celosvětovou soutěž těch antižidovských a uspořádal globální antižidovskou konferenci za účasti ultraortodoxních Židů (to aby komedie mohla na chvíli přerůst ve frašku). Se stejným humorem vysvětlil - přesněji řečeno, nechal za sebe vysvětlit žurnalisty Al-Džazíry -, že nikdy nehlásal zničení Izraele a že tak to jen interpretovali sionističtí překrucovači pravdy, aby proti němu poštvali svět. Skutečná pravda byla ta - jak vysvětlila Al-Džazíra -, že nikdy slovo Izrael nevyslovil a hovořil jen o zničení sionistického režimu.

Další šprýmy prezidenta.

Rovněž mu nemůžeme upřít úctu k ženám, humanismus a smysl pro rodinné hodnoty, které projevil upozorněním, že něco nemůže být zcela v pořádku s civilizací, jež posílá na druhý konec světa do války matky tříletých dětí. S tím může polemizovat jen ten, kdo neví, že se na tom nedá nic změnit, neboť v naší civilizaci si matky vymohly zákonem garantované právo živit se i řemeslem, jehož smluvní náplní je zabíjet a nechávat se zabíjet. A že kdyby jim toto právo britské ozbrojené síly upřely - jak zcela samozřejmě dělávaly před nástupem politické korektnosti -, ženy by si od nich mohly vysoudit velké peníze za pohlavní diskriminaci. Ostatně totéž právo - jako jedno z mála práv - si v Ahmadínežádově civilizaci už ženy vymohly také a vesele se vyhazují do povětří s vidinou rajských rozkoší s dvaasedmdesáti panici.

Dobrý odhad.

Stejně tak mu musíme uznat prozíravost, s jakou si spočítal, že mu to projde nejen u Britů - kteří si na tento agresivní válečný čin netroufnou zareagovat -, ale i u celé Evropské unie, jež se válečným činem proti členskému státu vůbec nezabývala. Všem nám tím jasně potvrdila, že nejen není, ale ani nikdy nehodlá být bojeschopným společenstvím, takže všechny její programy „společné obrany“ jsou ve skutečnosti jen postupnou demontáží Severoatlantické aliance a odtržením os Ameriky. Rovněž mu vyšlo, že George Bush přispěchá ztrapněnému Tonymu Blairovi na pomoc tím, že vrátí Íránu jednoho velkého íránského teroristu a přichystá propuštění dalších. Že jediná chlapská reakce vyzývající k odvetnému útoku přijde od hrstky amerických zákulisních neokonzervativců, jako je Bill Kristol. Ty že pak samotní Britové prohlásí za blázny, kteří se nemají co míchat do čistě britských věcí - jako by v sousedním Iráku Britové neválčili ve spojenectví s Američany proti dnes už prokazatelným útokům organizovaným z Íránu. Vyšlo mu i to, že s žádnými rezolucemi se nebude obtěžovat ani OSN.
Výsledkem je ještě hlubší a viditelnější rozpad západní aliance, izolace USA, bezbrannost Evropy a směšnost OSN. Další důkaz islámské pravdy, že západní civilizace sama od sebe dožívá a brzy už spadne muslimům bez boje do klína.

Selhání velení.

V Británii se mezitím rozjela ostrá verbální řež politiků a komentátorů. Ne o tom, jak je vůbec možné, že druhé nejsilnější ozbrojené síly západní aliance mají zavedenou strategii nebránit se při přepadení nepřátelskou armádou a v zajetí spolupracovat s nepřítelem. Nýbrž o tom, který trouba v námořním velení nebo na ministerstvu obrany dovolil navráceným zajatcům prodávat své zážitky novinám. A popisovat takováto hrdinství, dojímající národ k pláči: „Byli jsme vyslýcháni většinu nocí a dostali jsme na vybranou dvojí. Když přiznáme, že jsme zbloudili do íránských vod, poletíme brzy domů. Když nepřiznáme, dostaneme sedm let vězení. Všichni jsme se postupně vědomě rozhodli sdělit neoperační informace. Byli jsme nuceni předstoupit před prezidenta, jeden po druhém… Všichni jsme toužili vrátit se domů.“

Britská fraška.

Domácí politická fraška překonává Ahmadínežádovu komedii o několik tříd. Ministryně zahraničí Margaret Beckettová se pochlubila, jak je krásné, že se podařilo získat zajatce zpět, a že tudíž nedělat nic byl správný tah. Vrchní velitel námořnictva zajatce pochválil: „Myslím, že jednali se značnou důstojností a velkou statečností. Zdá se, že neporušili pravidla. Zdá se, že neuvedli ani sebe, ani druhé do nebezpečí. Zdá se, že nic nevyzradili.“
A povolil jim svoje zážitky zveřejnit v médiích. Když se proti tomu ozvaly protesty z řad jiných vojáků, kteří dali do protikladu tuto frašku s tichým, důstojným a neokázalým návratem čtyř padlých, velitel se opravil, že sice smějí zveřejňovat, ale ne za peníze. Nakonec jim to - už po zveřejnění a zaplacení dvou zážitků - zakázal úplně. Ale až poté, co se ministr obrany Des Browne lekl, že mu půjde o koryto, protože si vzal „privilegované volno“ zrovna v době, kdy už 24 hodin ignoroval informace, které mu ležely na stole s žádostí, aby se k nim vyjádřil.

Bláboly ministra obrany.

Postupně blábolil takto: „O žádném rozhodnutí námořního velitelství jsem nebyl informován… Byl jsem pouze požádán, abych vzal na vědomí rozhodnutí námořního velitelství… Ani já, ani námořní velitelství jsme nebyli s rozhodnutím spokojeni, ale měli jsme jen málo na vybranou vzhledem ke zdrcujícímu zájmu médií a nutnosti čelit íránské propagandě… No, ze zpětného pohledu… jsem možná mohl rozhodnout jinak… Bylo to rozhodnutí námořního velitelství… Ale nemohu se za tím skrývat a konečnou odpovědnost mám já.“
Premiér Blair, který nebyl informován celé dva dny, nechal ministra obrany nějaký čas topit ve vlastní šťávě a pak dodal: „Je jasné, že to nebyl dobrý nápad.“ Omluvil to však tím, že „každý, kdo se na tom podílel, jednal v dobré víře“. Ta prý ale „střelila zpět jako bumerang“.

Umírající velmoc.

Dvacetiletý zveřejněný námořníček dodatečně vyslovil politování nad zveřejněním. Ne proto, že by se upřímně zastyděl, nýbrž proto, že „bych to nedělal, kdybych věděl, že ministerstvo obrany povolení dodatečně zruší“.
Do této frašky vstupují tři britské politicko-poradní organizace v podstatě s návrhem, aby si Británie uvědomila, že už není velmocí, a přestala si hrát na vojáky. Podle organizace Oxfam Británie iráckou válkou ztratila prestiž ve světě natolik, že žádný její užitečný zásah kdekoli na Zemi nebude už nikdy brán vážně. Červenému kříži se zase zdá, že Británie způsobila „trvalé ohrožení života a důstojnosti prostých Iráčanů“. A Oxford Research Group přidala, že obnovení britského jaderného systému Trident „by vyslalo do světa chybné poselství“.
Ale už to máme za sebou a za pár dní si na to nikdo nevzpomene. Týden po skandálním ponížení umírající světové velmoci už nás zase zajímá více, že princ Vilík se rozchází se sličnou Káťou.