Ti, kteří se oddávají nečinnosti, doufají, že si Izrael poradí s jadernou hrozbou sám
Na oznámení íránského teokratického režimu, že hodlá obohacovat uran do míry, která jej činí vhodným pro vojenské použití, reagovaly USA překvapivě klidně: „Jen žádnou paniku! Uvěříme, až nám to dokáže.“ Dosavadní postoj nejen Bílého domu, ale i mezinárodních organizací k íránské jaderné hrozbě se točí v bludném kruhu stále velkorysejších nabídek vyvolávajících neustále tvrdší odpovědi. Stejně jako v grotesce, v níž jeden hrozí pěstičkou, zatímco druhý fackuje.
O tomto důmyslně se tvářícím a v podstatě neuvěřitelně bezradném jednání jeden americký diplomat v deníku Wall Street Journal prohlásil: „Snažíme se s nimi vyjednávat již pět až šest let. Zkusili jsme úplně všechno. Oslovili jsme každého aspoň trochu významného Íránce. Použili jsme všechny možné kanály. Artikulovali jsme spoustu nových idejí. Výsledek se však rovná nule. Nastal čas dělat totéž, ale ještě s vyšším nasazením.“ Deset let, během nichž se Teherán přiblížil výrobě nukleárních zbraní, se Západ oddával tvorbě mýtů a pověr, které mu umožňovaly odpovídat na hrozbu nečinností. Všechny vycházely z představy, že teheránští mulláhové jsou v zásadě připraveni vzdát se programu na výrobu jaderných zbraní v rámci všezahrnujícího obchodu, který uspokojí jejich požadavky. Od mylného předpokladu byla odvozena celá pyramida stejně chybných dílčích argumentů. Nejpopulárnější z nich je, že vojenský úder na íránská technologická zařízení vůbec nic nevyřeší. Jak řekl v americkém Senátu ministr obrany USA Robert Gates: „Vojenský útok by asi umožnil získat čas. Zároveň by však způsobil budoucí provádění íránského programu v ještě vyšší utajenosti a v hlubších úkrytech.“ Co je však špatného na získání času? V roce 1981 získal Izrael útokem na irácký reaktor v Osiraku důležitý čas, čímž sice možná zahnal Husajnův program do větší hloubky, ale zároveň zajistil, že o devět let později nebyl Irák při přepadu Kuvajtu jadernou mocností. Tuto skutečnost musel uznat i Bílý dům. Poděkoval totiž izraelskému veliteli, že „značně ulehčil práci během operace Pouštní bouře“.
Dalším ochotně šířeným bludem je, že vojenský zásah by stmelil Íránce okolo současného režimu. To by platilo, kdyby měl režim patent na íránské vlastenectví anebo kdyby Íránci vnímali jaderný program jako svou prioritní potřebu. Na vlastenectví si však činí nárok i Íránci, kteří riskují život při pochodu ulicemi s heslem Chceme zelený a plodný, nikoli jaderný Írán. Ani Japonci, ani Němci nespěchali po Drážďanech a Hirošimě se stmelením okolo svých nezodpovědných vůdců. Argentinský diktátor Leopoldo Galtieri v roce 1982 po přepadu Falklandských ostrovů asi také doufal v záchvat nacionalistické hysterie. Byl však vyhnán z prezidentského paláce pouhý týden poté, co Britové dobyli Port Stanley. Režim, který sází veškerou svou prestiž na jednu kartu, si nemůže dovolit o ni přijít.
Mnoho logiky nemá ani tvrzení, že sankce nefungují, neboť neztěžují život mocným, ale jejich poddaným. Zemi totálně izolované od zbytku světa může být jeho nepřízeň lhostejná. To však není případ Íránu. Jeho obyvatelé a průmysl totiž zcela závisejí na dovozu benzinu a dalších ropných produktů. Krátkozrakým cynismem však zaráží i myšlenka, že s jaderným Íránem lze žít stejně jako s jinými dnešními zlotřilými atomovými státy. Tento argument však znamená připustit jaderné ozbrojení celého Blízkého východu, ne-li přímo světa plného regionálních konfliktů, územních sporů a náboženských záští.
Po íránských volbách loni 12. června Bílý dům otevřeně odmítal jakákoli ostrá prohlášení na adresu ajatolláhů. Stejně jako dnes odmítá podporovat protestní hnutí. Údajně proto, že se chce vyhnout obvinění ze zasahování do vnitřních íránských záležitostí. Jako by jej poměrně nedávná historie dostatečně nepoučila, že do diktátorských režimů je třeba strčit, aby se ocitly na smetišti dějin, a že nesnadné odhodlání jejich vnitřních odpůrců je vždy založeno na vědomí mravní legitimity, kterou v nich posiluje solidarita světových demokracií. A že ať už USA udělají cokoli, budou obviněny z vměšování. Což se také stalo.
Mnozí z těch, kteří se oddávají bezradné nečinnosti, tiše doufají, že si Izrael nakonec poradí s íránskou hrozbou sám. Pak teprve znovu naleznou svou ztracenou rozhodnost a se vším důrazem odsoudí ukvapený krok, který ukončí trapnou nejistotu a uchrání je před fatální ztrátou tváře.
