Miloš Zeman
Přednímu světovému ironiku Miloši Zemanovi oplácí politický osud stejnou mincí. Strana, která slibovala obohatit transformaci o řízné systémové zakročení proti hospodářské kriminalitě, čelí vážným podezřením z nečistých, kriminálních praktik. Zatímco v opozici sociální demokracie protestovala proti výprodeji rodinného stříbra, ve vládě dala najevo odhodlání urychlit Klausovými kabinety zmraženou privatizaci významných podniků. Zatímco Zeman v opozici odmítal sanaci bank ze státních prostředků, solí coby premiér víc než Klaus. Strana neskrývající rezervovanost vůči transatlantickým strukturám dovedla Českou republiku do NATO a svůj někdejší euroskepticismus po vstupu do Strakovy akademie rychle nahradila heslem, že všechny cesty vedou do Bruselu.
Říká se, že Miloš Zeman nesl jako křivdu, že nebyl po listopadu vyzván k účasti v některé z postkomunistických vlád. Přitom vznik Občanského fóra ho zastihl ověnčeného ještě čerstvými vavříny slávy za odvážnou filipiku proti představitelům stranické a státní moci na stránkách Technického týdeníku. V každém případě však Zeman nezahořkl a vzhledem k tomu, že místo na pravicovém výsluní už okupoval Václav Klaus, vytvořil silnou nekomunistickou levicovou opozici, která by na tom bez něj byla podstatně hůř, pokud by vůbec byla.
Zprvu silný vliv Václava Havla v polistopadové politice slábl a spolu s ním vyklízeli pozice i ti, kteří se k němu semkli. Hlavními politickými postavami uplynulé desetiletky byli Klaus a Zeman. Přičemž pro první polovinu d evadesátých let byl rozhodující Václav Klaus, konci dekády dominuje Miloš Zeman. Vytvoření sociálnědemokratické vlády je zákonitým vyvrcholením tohoto procesu. Jednoduché závěry, že první sociálnědemokratická vláda v polistopadových dějinách je jeden velký krach a nespln ěný slib, neodpovídají realitě. Zeman v čele kabinetu si připíše k dobru za prvé zastavení hospodářského propadu. Systémovým příspěvkem sociálnědemokratické vlády je pak oprášení státního intervencionismu jako reálného prostředku ne řízení, ale ovlivňování ekonomiky, které má místo i v kapitalismu na konci druhého tisíciletí. Nezahájenou penzijní reformu nebo úpravu daňového systému je demagogické Zemanovu kabinetu vytýkat, protože převzal zemi v období stupňování deficitního vývoje veřejných financí.
Přesto ale bylo oprávněné očekávat, že Zemanův tým bude něco víc než vládou údržbářů. Obecně uznávanou nezbytností je modernizace institucionálních základů ekonomiky, konkrétně vytváření jejího legislativního rámce, který na jedné straně nebrání efektiv nímu rozvoji, na straně druhé - při správné aplikaci - kultivuje ekonomické prostředí. ČSSD na to slyšela ve vládním prohlášení, nikoliv ve vládní praxi, a propásla tak možnost pozitivního příspěvku do dějin transformace a nápravy hlavního rest u předchozích vlád.
Ironií je, že ministr spravedlnosti a vicepremiér odpovídající za právní oblast se jako jedni z mála v současném kabinetu těší vysoké popularitě, ačkoliv výsledky vlády v legislativní oblasti jsou nedostatečné. Asi by bylo předčasné očekávat po půldruhém roce vládnutí kompletní rekonstrukci Občanského a Obchodního zákoníku, které na to vůčihledně čekají. Nicméně plně na místě byla například představa, že vláda dokáže konstruktivně sáhnout do v současné době asi nejméně usp okojivé oblasti, tedy úpadkového práva. Nestalo se tak. Reforma soudnictví, kterou místo toho ministr Otakar Motejl prosazuje, je sice věc potřebná, ale problém nedostatečného legislativního zázemí pro řádné fungování ekonomiky neřeší, respektive řeší ho naruby.
Pomalý postup v kultivaci legislativy je jednou z hlavních výhrad obsažených v posudku Evropské komise a na rozdíl od problémů s ekonomickou výkonností padá už na vrub Zemanova kabinetu. Zjevně se také týká legislativy jako celk u, nikoliv jen takzvaného acquis communautaire, jak se Jan Kavan s Pavlem Rychetským snaží namluvit. Kdyby to unie s termínem rozšíření o země z první vlny myslela vážně, mohl by se Zeman na vlastní zkušenosti přesvědčit, že od ironie ke splínu je jenom krůček.
